Witchfire, Baldur’s Gate III, The Crew Motorfest, Shadow Gambit: The Cursed Crew, Dave the Diver, Diablo IV, Assassin’s Creed Mirage, Super Mario Bros. Wonder, The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom, Immortals of Aveum…
To je jen několik nových her z letošního roku, které bych si moc chtěl pořádně zahrát, ale z nejrůznějších důvodů to nejde. Respektive, hlavní důvod je jeden, a to čas, jelikož s recenzováním her pro Games a obstaráváním webu ZeStolu.cz už ho na volnočasové hraní opravdu moc nezbývá.
Ale v posledních měsících zjišťuji, že je tu ještě jeden důvod, který byl předtím tak trochu skrytý a jeho existenci jsem si uvědomil teprve nedávno – celková únava. Letos toho zkrátka vyšlo už víc než dost, a to mě ještě čeká minimálně Avatar a snad i ten Rogue Trader, přičemž jsou oba děsivě velkými projekty.
Je toho strašně moc, co se najednou uchází o mou pozornost, a já jsem člověk, který neumí říct ne a trpí na obrovské FOMO, tedy na „strach z promeškání“. Prostě si musím každou jednotlivou věc alespoň vyzkoušet. Klidně jen na hodinu, nadvě, abych věděl, zda je o co stát. Často je, a to je pak ještě větší bolest – to vědomí, že vím, o co vlivem přetlaku a nestíhání přicházím.
Někdy resty doháním aspoň na YouTube. Když už tělo nezvládá po celodenním testování her na recenze a obecné práci na počítači být před počítačem/konzolí aktivní, nacházím komfort v posteli s notebookem u některého z mých oblíbených YouTuberů, u jejichž videí nakoukám hru, kterou bych si moc chtěl zahrát, ale nemám na ni dost sil.
zdroj:
Foto: Larian Studios
Já vím, je to hrozné, hanba mi, ale třicítka je za rohem, tělo bolí, mysl je unavená a tohle mi přináší jakýs takýs odpočinek. A v takové náladě není divu, že se člověku moc nechce do nových her.
Baldur’s Gate III je fantastická záležitost, na kterou pořád myslím, ale taky je to hra, která po mně vyžaduje opravdu velkou investici. Nejen časovou, ale i myšlenkovou. Ať už je řeč o pronikání do komplexního soubojového systému, který vás hned na začátku zahalí přehršlí schopností křivolakých hrdinů a vy nevíte, na co kliknout jako první; nebo o velmi náročných rozhodnutích, která člověka trýzní, a ani náhodou nejde o pohodičkové hraní.
K sepsání tohoto článku mě ale přivedly tři čerstvé zážitky z her, které vyšly už před mnoha lety. Nejsem přitom žádný velký milovník retra. Většinu času žiju přítomností a sem tam vyhlížím budoucnost. Občas se vracím ke hrám jako Mafia, Vietcong a k různým dílům GTA, ale to je tak všechno.
Nicméně letos, v té záplavě novinek, jsem měl tři důvody, možná spíš nutkání vrátit se ke hrám, k nimž jsem se ještě nikdy předtím nevrátil. A můj bože, bylo to do jednoho skvělé rozhodnutí.
zdroj:
Bethesda
Skyfield
Kdo v době vydání očekávaného Starfieldu četl nějaké naše společné dojmy či viděl takto pojaté video, ten ví, že mě vesmírny opus na plné čáře zklamal. Nesedl mi prakticky ničím, byl velmi špatně optimalizovaný a ze všech stran na mě křičel 10 a víc let starou technologií, která v porovnání s mnoha letošními hrami působí opravdu odpudivě.
Nicméně já už na Starfield nechci nadále prskat, hra se mi prostě vůbec netrefila do momentálního rozpoložení a tak se aspoň můžu věnovat tomu, co mě momentálně naopak strašně baví. A to je Skyrim.
Ani nevím, kde se ve mně ta chuť zahrát si Skyrim vzala. Nebylo to totiž hned po vydání Starfieldu, abych si takzvaně spravil chuť tou dobrou hrou od Bethesdy, ale přišla znenadání až v listopadu během nachlazení, kdy jsem neměl náladu prakticky na nic (jen na šest řad Futuramy…).
Říkal jsem si, jak si to udělám hezké, postahuju nějaké ty mody, aby už 12 let stará hra vypadala trochu k světu. Jenže to jsem ještě netušil, že na Steamu mám úplně prapůvodní verzi, zatímco modifikace jsou dělané spíš pro Special Edition, která ale stále stojí tučných 40 eur, což se mi nechtělo dát za momentální vzplanutí po staré hře, které může stejně rychle vyhasnout.
Ok, zkusíme to, ten dávný Skyrim tak, jak ho navrhli v Bethesdě bez pozlátek komunity. Třeba to půjde. A hodně mě zaskočilo, jak moc mě první minuty hry mile překvapily. Jasně, zub času je nepopiratelný, ale mozek si tu časovou propast maloval přece jen mnohem hůř.
Na vanilkový Skyrim se pořád dobře kouká, byť ta šedá paleta barev hru činí možná až zbytečně ponurou a místy máte pocit, že se procházíte po mrtvé zemi, jak málo je tu vegetace a stromů. Ale Skyrim mi okamžitě dal to, co jsem právě teď potřeboval – komfort.
Nemusel jsem si nic osvojovat, o ničem přemýšlet, prostě jsem okamžitě začal hrát, plnil jeden quest za druhým, hltal každý dialog, četl každou knihu a hned se chtěl přidat ke každému, kdo mi takovou možnost nabídl, ať už je to městská stráž, cech zlodějů nebo jiné, obskurnější spolky.
Uvědomil jsem si, že taková RPG už nevznikají. Ano, svým způsobem něco z toho umí Starfield, ale tam mi to prostě hned nesepnulo tak jako ve Skyrimu. Uvědomil jsem si, že na dnešní RPG scéně v rámci fantasy převládají hry s partou jako Baldur’s Gate III, ale že je prostě fajn být na chvíli ten jediný hrdina, který všechno zvládá sám. Uvědomil jsem si prostě, že mi Skyrim v dnešním roce přináší víc radosti než kdejaká novinka.
zdroj:
Paradox Interactive
Cities: Skylines poprvé, podruhé, neprodáno
Na této nostalgické vlně jsem následně zůstal v momentě, kdy jsem opravdu potřeboval zahnat chuť po brilantní budovatelské strategii. Vyšlo Cities: Skylines II, na které jsem se opravdu moc těšil, ale když jsem ze všech koutů slýchal o „porodních bolestech“ a vysoké hardwarové náročnosti, kdy můj počítač už není z nejnovějších, rovnou jsem si nechal zajít chuť.
Respektive, byl to právě ten případ, kdy jsem si nemožnost zahrát kompenzoval na YouTube a fascinovaně sledoval, co všechno ta nová hra umí, jak krásně vypadá a… jak se danému streamerovi seká i na nejmodernějším dělu.
Chtěl jsem ji hrát, pořád chci, ale tady jsem uznal, že udělám nejlíp, když několik měsíců počkám, tvůrci hru dotáhnou z nepřiznaného předběžného přístupu do finální podoby a já třeba mezitím stihnu upgradovat pár součástek v počítači.
zdroj:
tisková zpráva
A tak jsem si nainstaloval první Cities: Skylines z roku 2015 a připomněl si, jak skvělá hra to je a že má dnes stále co nabídnout. Dodala mi právě to potřebné uspokojení z intuitivního, svižného budování města, kde se člověk může krásně realizovat, vytvořit si ho po svém a může u ní sedět klidně 30 minut, klidně celý večer.
V tomto případě jsem tedy pocítil, jak mi citelně chybí spousta těch nových vychytávek, které jsem postřehl z videí o dvojce, jako jsou kruhové objezdy, obecné stavění cest, mnohem více druhů čtvrtí i grafická stránka, která je v případě novinky samozřejmě mnohem dál.
Ale účel to splnilo, zahnalo hlad po hře, kterou si teď zahrát nemůžu (ne pohodlně), a já zase na chvíli nepotřebuju nic stavět. I když…
zdroj:
Ubisoft
Ano pro Anno
Posledním do party Patrikova podzimního vzpomínání je totiž Anno 1800 z roku 2019, k jehož opětovnému nainstalování mě dovedly dva důvody. Zaprvé, když už jsem prostě byl v té nostalgii, rozhodl jsem se v ní ještě chvíli setrvat. A zadruhé, momentálně testuji deskovku Anno 1800, tak jsem chtěl mít čerstvé srovnání, jak moc se podobá předloze.
Předloze, kterou jsem hrál poprvé a naposledy v momentu jejího vydání, ale zas tak moc mě tehdy nechytla. Celé ty roky jsem si ale říkal, že se jednou budu muset vrátit. Něco na tom přece musí být, když ji Ubisoft tolik let po vydání stále podporuje salvami nového obsahu.
A hned při prvním záběru se mi začal vykreslovat úsměv na tváři. Bože, to vypadá tak dobře! A hned jsem byl lapen v krásné historické době plné dost odlišného budování města od Cities: Skylines. Moc fajnová hra.
zdroj:
Albi
A to srovnání s deskovkou? Takhle komplexní strategii jedna ku jedné úplně na stoly nepřevedete, ale musím uznat, že pro to autor deskovky Martin Wallace udělal opravdu hodně a výsledek se mu povedl na výbornou (více se co nevidět dočtete na ZeStolu.cz v chystané recenzi).
Stává se ze mě retroholik?
Zcela upřímně, nikdy jsem moc nerozuměl té posedlosti starými hrami. Narodil jsem se pozdě, v polovině devadesátých let a mými prvními herními zážitky tak nebyly Doomy, Quaky a staré Civilizace, ale první Mafia, GTA 3 či Tomb Raider. A vždy jsem radši hrál něco nového, než abych se točil v kruzích a nechával si ujít nejmodernější počiny.
Ale stárnu, o tom žádná, a začínám zjišťovat, že když toho má člověk nad hlavu, tak rozehrání nové hry, na kterou se těší klidně roky, je ve výsledku jen další náročná činnost v tolik vypjatém produktivním období lidského života.
A že ty staré hry, které člověk už někdy hrál, které nejsou tak pokročilé jako dnešní tvorba a po člověku toho tolik nevyžadují, nabízejí oddechnutí, komfort a naprosto příjemný zážitek. Ani náhodou nehodlám zanevřít na novinky. Moje FOMO jede pořád na 100 %. Ale cítím, že se teď mnohem častěji budu vracet do minulosti, abych si prostě a jednoduše odpočinul.
