V nadcházející The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom vidím hned několik paralel s loni vydaným Overwatch 2 a nadšený nejsem ani z jedné. Přiznám se, že tohle na první pohled nesouvisející přirovnání mě napadlo až při druhém zhlédnutí prvních pořádných záběrů z hraní, ale zuby jsem skřípal už napoprvé.

Na novou Zeldu si sice ještě pár týdnů počkáme, ale už teď s ní začínám mít problém vzdáleně podobný tomu, jaký jsem měl s Assassin’s Creed Valhalla (viz komentář). Ale především mi v hlavě straší ten Overwatch. První záběry z Tears of the Kingdom totiž nevypadají nijak zvlášť zajímavě, nenadchnou ani technicky a největší průšvih je, že až příliš silně připomínají šest let starou The Legend of Zelda: Breath of the Wild.

Primární problém: Je to vůbec pokračování?

Tears of the Kingdom vypadá zábavně, to je bez debat. Jenže taky vypadá takřka stejně jako svůj předchůdce. A to samozřejmě ani zdaleka nejen tím, že jde o hru stejného žánru, viděnou ze stejné perspektivy, zasazenou do stejného světa.

Nová hra vypadá, zní a zřejmě se i z většiny hraje úplně stejně jako ta stará. V Tears of the Kingdom jsou stejné pohyby, útoky, animace, zvuky, zbraně, inventář, uživatelské rozhraní, textury, principy, hudba, a dokonce to vypadá, že stejná nebo minimálně příliš povědomá bude i většina lokací na povrchu.

zdroj: Nintendo

Z toho všeho mám smíšené pocity. V Breath of the Wild jsem strávil přes 300 hodin čistého času a počtvrté ji hrát už nechci. Jednoduše mám dost, po šesti letech jsem připraven na něco nového. Ale bude mi Tears of the Kingdom schopná něco skutečně nového nabídnout? Z prvních záběrů se hra spíš než jako plnohodnotné pokračování tváří jako DLC, v lepším případě datadisk.

Zároveň tvůrcům věřím a nechci vědět o všech novinkách předem. Ostatně právě neznalost, respektive objevování nejen světa, ale především herních mechanik a možností, to bylo jednou z největších předností kouzelné Breath of the Wild. Jenže to, co Nintendo zatím předvádí, na mě působí nepřesvědčivě. Obzvlášť po takové době.

Stejně to bylo s druhým Overwatchem. Ten před vydáním nepůsobil snad ani jako datadisk, spíš větší obsahový patch. Rozhořčoval jsem se nad tím několikrát a výsledek? Opravdu z většiny stejné jako jednička. Minimální progres, minimální změny. Po několika odehraných zápasech jsem Overwatch 2 s hořkou pachutí odložil, protože jedničku jsem hrál svého času možná až příliš a nemám potřebu ji hrát v bleděmodrém znova.

Jak Overwatch 2, tak The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom dělí od jejich předchůdců šest let. Ani v jednom případě se tak nebavíme o každoroční frančíze a já bych u obou plnohodnotných pokračování očekával mnohem větší změny.

Sekundární problém: Diskutabilní novinky

Druhým zásadním neduhem jsou představené novinky, které jsou, mírně řečeno, sporné. Jistě, možnost fúzovat zbraně popustí uzdu kreativitě ještě víc a už teď se nemůžu dočkat, jak budu žasnout nad videi plnými roztodivných kombinací.

Na druhou stranu, i nově zfúzované zbraně budou pořád podléhat kontroverznímu opotřebení a velice rychlému rozbíjení. Budu to tak chtít v praxi nějak zvlášť často používat? Bude se mi chtít hledat vhodný doplněk ke zbrani, když budu vědět, že se mi moje nová vlastnoručně vyrobená zbraň stejně za chvíli rozbije?

Věřím, že s fúzováním vymyslí tvůrci nějaké nápadité puzzly, dungeony nebo nové unikátní nepřátele, na které bude něco takového potřeba, ale jakou budu mít motivaci řešit nový systém pro drtivou většinu běžných soubojů? Jakou jsem měl v Breath of the Wild motivaci s sebou tahat velký list a nepřátele s jeho pomocí odvát ze skály? Raději jsem příslušné místo v inventáři věnoval univerzální užitečné zbrani než sice hezkému, ale sotva praktickému gimmicku.

Stejně diskutabilní je pro mě nová možnost proteleportovat se (téměř) libovolným stropem do „dalšího patra“ nebo třeba z jeskyně nahoru na kopec. Nápad zajímavý, ale nebude to ubírat na onom unikátním pocitu radosti z objevování, kdy byl z velké části v Breath of the Wild každý větší zdolaný kopec milníkem a úspěchem? To se pochopitelně teprve uvidí, nechci odsuzovat, jen se šťouravě ptám. Opět doufám, že si tohle tvůrci ohlídali, nová schopnost nebude k mání hned od začátku a bude řádně omezená.

Stejně tak to bylo s druhým Overwatchem, jehož hlavní novinky byly… Jaké vlastně? Zmenšení týmu na pět hráčů? Noví hrdinové? Nové mapy? Změny balancu? Je očividné, jak moc se tvůrci soustředili spíše na restart monetizačního systému než na hru jako takovou. Od plnohodnotného pokračování po tolika letech, od Blizzardu, bych jednoduše čekal víc. Stejně jako od Nintenda.

Terciární problém: Už to nevypadá hezky

Switch se dostal na trh v roce 2017 a už tehdy ho nebylo možné považovat za výkonný hardware. I ta Breath of the Wild, jedna z byť ne exkluzivních, ale startovních her, měla na Switchi viditelné problémy s propady snímků, které pak muselo Nintendo opravovat.

Za chvíli budeme v polovině roku 2023 a Nintenda se ta averze k výkonnějšímu hardwaru z nějakého záhadného důvodu pořád drží. Netrvám tvrdohlavě na tom, aby měla odteď každá konzolová generace mezistupeň, jako se to poprvé stalo v případě PlayStation 4 Pro a Xbox One X, nicméně v případě Switche by bylo něco takového žádoucí. Je irelevantní, jestli máte pořád ještě startovní Switch jako já, nebo jestli jste si už dávno koupili nový OLED model. Sice máte hezčí displej a funkční stojánek, ale nová Zelda vám tam poběží v podstatě stejně jako mně.

Hra vlastně kvůli zastaralému hardwaru vypadá hůř, protože doba i konkurence chtě nechtě pokročily, zatímco Switch a Zelda po technické stránce už šest let jen přešlapují na místě. A to se nemusíte dívat lupou – rozmazané textury zblízka, nehezké obrysy objektů ve střední vzdálenosti, jakési divné tvary v dálce a obecně zoufale málo detailů, to všechno je dnes už do očí bijící. Zdejší technická stránka začíná hraničit s ostudou, protože něco takového adekvátně nezakryje ani vizuální stylizace.

Paralela s Overwatch 2 už tentokrát sice malinko pokulhává, ale jakkoliv střílečka od Blizzardu vypadá hezky, technické problémy se jí taky nevyhnuly, od nezvládnutých serverů přes ohromné množství bugů, problémů s balancem, SMSky až po dočasné odstraňování rozbitých hrdinů. V podobném nepřiznaném předběžném přístupu snad Tears of the Kingdom nevyjde, nicméně hezký pohled to stejně nebude.

Více je někdy více

Nintendo si už něco podobného zkusilo v minulosti, ano, jenže mezi oběma díly Super Mario Galaxy jsou jen zhruba dva a půl roku. Propastné rozdíly mezi jednotlivými díly Splatoon byste taky hledali těžko, jenže v tomhle případě jsme na poli sedmi let dostali tři velké hry a jeden datadisk.

Podobně jsou na tom i značky z jiných stájí. Pokud vám totiž vychází nový Assassin’s Creed každé dva roky, Call of Duty každý rok nebo máte „platformu“ v podobě Hitman: World of Assassination, mezi jednotlivými a často vydávanými díly žádné velké změny čekat ani nemůžete.

zdroj: Nintendo

Zkuste si ale představit, že se píše rok 2027, vychází druhý Cyberpunk a vypadá úplně stejně jako jednička. Má stejnou grafiku, stejné zvuky, styl, uživatelské rozhraní a do takřka identického Night City přibude jedna nová čtvrť. Od zklamání by asi většinu z nás pár nových schopností nezachránilo.

Nové Zeldě by mnohem víc slušelo být jako Diablo IV. Tedy úplně a zcela nová hra se vším všudy, ovšem s nezaměnitelnými kořeny a jasným, čitelným a dobře známým DNA série. Jenže místo nového Diabla tu, zdá se, dostáváme druhý Overwatch.

Milovník Breath of the Wild ve mně Nintendu pořád věří a skálopevně doufá, že The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom bude famózní. Ten stejný milovník by ale po takové době chtěl a očekával něco víc než jen hrstku nových herních mechanik a vzdušných zámků.