Outcast: Second Contact - recenze
Plnoletost je krásná. Můžete dělat beztrestně tolik věcí, ale zároveň jsou na vás kladeny mnohem vyšší nároky. Přitom je osmnáct let, tedy alespoň v herní branži, dostatečně dlouhý časový horizont na to, aby se na vás zdárně zapomnělo a byli jste přehlušeni mnohem slavnějšími kamarády a sourozenci. Podobný osud do jisté míry potkal i Outcast. Jelikož ale doba přeje remakům starých her, došlo i na něj v Second Contact.
Guardians of the Galaxy - recenze 5. epizody
Úvod páté epizody s podtitulem Don’t Stop Believin’ je jedním slovem směšný. Začíná v baru, kam Peter Quill alias Star-Lords vyrazil s Rocketem, resp. Gamorou (záleží na tom, kdo se urazil na konci minulé epizody) zapíjet žal poté, co ho všichni ostatní parťáci opustili. Ještě, než ale do sebe vůbec stihl vyklopit první drink, vběhli do baru dvě postavy, se kterými jste se doslova před pár minuty jakože nadobro rozloučili. Prý že si to rozmyslely a je třeba zase zachránit svět. Pete souhlasně přikyvuje. Tohle musí být nejrychlejší a nejzbytečnější dějový zvrat v historii dějových zvratů.
Horizon Zero Dawn: The Frozen Wilds - recenze
Vývojáři z Guerrilla Games nechali svůj nový unikátní svět Horizon Zero Dawn poprvé vykročit do nekompromisního světa zavedených značek a zhýčkaných hráčů letos v březnu. Horizon vykročil pravou nohou a stejně dobře má našlápnuto i datadisk The Frozen Wilds. Ten totiž nic zásadního nemění. Nabízí další dávku vytříbené hratelnosti, sympatických postav, náročných soubojů a působivého prostředí. Jen to tentokrát balí do nesrovnatelně kompaktnějšího formátu.
Crusader Kings II: Jade Dragon - recenze
Jedna z nejdéle aktivních a neustále přiživovaných herních ság dostala do vínku zbrusu novou a řádně sytou náplň. Virtuální středověk Crusader Kings II se totiž konečně dočkal přídavku v podobě samotné Říše středu. Tedy ne úplně. Samotná geografická reprezentace vnitřní říše se na herní mapě nevyskytuje. Čínu navenek reprezentuje Západní protektorát a speciální interface sloužící k diplomatickým interakcím s jeho císařskou milostí. A věřte mi, že i když se to nezdá, jde o plnohodnotný a propracovaný politický nástroj, který svou důmyslností pumpuje hře do žil novou krev.
Star Wars Battlefront II – recenze
Před dávnými časy, v jedné předaleké galaxii, existovala dokonalá vesmírná střílečka. Měla smysluplný promyšlený příběh, který byl velkolepý, trochu dojemný a zároveň tak akorát vtipný. Oslnivou grafiku, grandiózní hudební doprovod, originální a zábavnou hratelnost i úkoly. Servery byly vždy perfektně stabilní. A nikdo si tam nemusel odemykat náhodné schopnosti v bedničkách skrz mikrotransakce.
Sonic Forces - recenze
Dr. Robotnik patří mezi největší neřády v historii her. Chlapík s kulatým bříškem, který se svým výrazným vousem celoročně hlásí k charitativní akci Movember, má velkou slabost pro trýznění zvířátek. Chuť dostal i tentokrát, takže nezbývá než povolat jeho věčného odpůrce ježka Sonica a pustit se do práce.
Football Manager 2018 – recenze
Každý rok, když pár dní hraju nový ročník Football Manageru, mě napadá ta samá myšlenka. Jak jsem vůbec mohl hrát loňský díl? Jak jsem se dokázal obejít bez spousty drobných i větších dodatků, které prohlubují věrnost simulace a zpříjemňují každodenní manažerskou práci? Svědčí to o dobré práci studia Sports Interactive, které se vážně ze všech sil snaží nesklouznout k pouhému updatování soupisek, a ona dobrá práce naštěstí pokračuje i v nejnovějším díle originálně nazvaném Football Manager 2018.
Need for Speed: Payback – recenze
Vývojářům z Ghost Games se podařilo vyprodukovat podle mého názoru jeden z nejhorších dílů dlouholeté série Need for Speed. Payback přitom není vyloženě otřesný, nebo sotva funkční. Dá se hrát, auta vypadají hezky, otevřený svět je sice bez osobnosti, ale je použitelný. A když ve vysokých rychlostech s vytuněným Mustangem kličkujete mezi civilními auty, zatímco vám na paty šlapou jiní závodníci a cíl je už v dohledu, je to vlastně docela fajn. Jenže...
Age of Solitaire - recenze
Prohlášení “Age of Solitaire je solidně zpracovaný solitaire s boží hudbou” v sobě ve skutečnosti obsahuje jak největší devízu hříčky, tak jedním šmahem zatracuje všechno, čím mohla vystupovat z řady. Jestliže totiž “Age of” součástka slibuje trochu zamíchat kartami v oblíbené kancelářské hře, doufat, že v ní opravdu vybudujete něco smysluplného, to je asi jako stavět si vlastní vzdušné zámky.
Full Throttle Remastered - recenze
Když vám někdo řekne, že se dočkáte remasteru klasické adventury od LucasArts, nejprve se štípnete, abyste se ujistili, že se vám to nezdá. A pak se začnete těšit – ale zároveň také bát. Opět se před vámi totiž bude rodit riziko, že se za hrou ohlížíte s velmi silnými nostalgickými brýlemi, a když ji dostanete do rukou v současnosti, nebude ani z daleka tak dobrá, jak si pamatujete. Toto prokletí se nevyhnulo ani Full Throttle Remastered a bohužel musím říct, že tentokrát jej omlazení úplně nezahnalo.
Attentat 1942 - recenze
Dávno pryč jsou doby, kdy všechno, co jste od drtivé většiny her mohli čekat, byl osvalený alfasamec v hlavní roli, na jehož bedrech spočinula záchrana světa a obligátní divize spoře oděných slečen. Médium se vyvíjí, dospívá, expanduje, a stejně tak roste i šíře tematiky, kterou zpracovává. Některé hry si berou za úkol třeba vyprávět o pohnutých dobách v národní minulosti, což je případ i české novinky Attentat 1942.
Framed 2 – recenze
Když se do myslí hráčů výraznějším způsobem zapíše titul vystavěný na jednom klíčovém prvku (či chcete-li gimmicku), stává se z čekání na pokračování hotový festival otázek. Jak se autoři popasují s tvorbou dvojky? Vyhodí stávající koncept ve prospěch něčeho z praku nového, vydají se cestou lehkých inovací anebo prostě nabídnou novou nálož téhož? V případě Framed 2 jde o variantu poslední, hrátky s komiksovými puzzlíky tedy zůstávají. A vadí to něčemu? Pramálo. Jestli má tahle parádní hříčka nějaký kaz, pak na jiných frontách.
Bomber Crew - recenze
Bomber Crew se na první pohled jeví jako hříčka, kterou byste spíše asi čekali kdesi v útrobách digitálních tržišť mobilních zařízení. Fanoušci herního mikromanagmentu, druhoválečné tématiky a letectví obzvláště by mohli být při prvním pohledu na obrázky a videa zmatení. Obdobně i já, když jsem při průletu novinkami na Steamu zaregistroval položku Bomber Crew vystupující coby simulátor, projela mnou ihned vlna nadšení a vybavila se mi jedna šestnáct let stará klasika. Není proto divu, že jsem svůj první kontakt s obrázky překonával spíše s jistou nevolí. Jenže vem to čert, podobných her je jak šafránu, a pokud vás bavila FTL: Faster Than Light a dáte občas šanci manažerským hříčkám, dost možná vám Bomber Crew uštědří přímý zásah.
Call of Duty: WWII - recenze
„Válka, k čemu je dobrá?“ zpíval Edwin Starr v klasice od The Temptations. K válečným hrám, můžeme si odpovědět z bezpečí monitoru, odkud nevychlístnou ani sebevětší cákance krve. Nový díl nekonečné série Call of Duty jich nabízí celé galony, ale zůstává jednou velkou válečnou fantazií, kde nepřítele kosíte po tuctech, zatímco kolem vás létají kusy budov, vlaků nebo také spolubojovníků.
Everspace: Encounters - recenze
Everspace se mohla už od early accessu pochlubit stabilní zábavnou hratelností, která ale přece jen po nějaké době ukazovala, jak je obrovský vesmír vlastně prázdný. Poletování lodičkou je skvělé, ale dokonce i umělá inteligence, která hlavnímu hrdinovi dělá společnost, se přežije. A tak se Bůh, v tomto případě tvůrci, rozhodli vesmírný konflikt oživit postavami a úkoly a šířit tak po galaxii trochu života skrze rozšíření s názvem Encounters.
Spintires: MudRunner - recenze
Jezdit se dá se vším a všude. Stačí povolit uzdu fantazii a odvaze a zabořit auto třeba až po světla do bahna. Jak potom ven, to už napoví Spintires: MudRunner, volné pokračování dosti neobvyklé terénní arkády s poctivým jízdním modelem, chlapáckou atmosférou, ale bohužel i nedořešenými problémy. Především se hra nezbavila roztodivného uživatelského rozhraní a hrůzné práce s kamerou. Poněkud alibisticky také spoléhá na uživatelský obsah. Díky své nezaměnitelnosti si ale vděčné fanoušky znovu najde.
Guardians of the Galaxy - recenze 4. epizody
Recenze třetí epizody Guardians of the Galaxy od Telltale začala kritikou technické stránky, avšak nakonec smířlivě uznala, že „nejde o nic, kvůli čemu byste herně-seriálové Strážce Galaxie nemohli dohrát.“ Kdo by to byl čekal, recenze čtvrté epizody nemůže začít jinak. Nyní však s dodatkem, že kvůli bugu ji skutečně dohrát nelze. Hra totiž v jeden moment cca 15 minut před koncem prostě zamrzne. Pravda, bavíme se jen o PC verzi (konzolové jsou OK), a když jsem hru zkoušel na jiném stroji s jiným grafickým nastavením (detaily zde na fóru), cíle jsem se nakonec dobral. To každopádně nemění nic na tom, že Telltale zkrátka selhávají.
Super Mario Odyssey - recenze
Super Mario Odyssey je typickou hrou od Nintenda. Využívá léty prověřenou a poctivě vycizelovanou herní formuli – skákání přes překážky a řešení drobných logických rébusů. Vybroušený základ je pak dále doprovázen symfonií originálních nápadů, které každých několik desítek minut přinesou něco nového a hráči se na tváři usadí lehce přihlouplý úsměv. Jeho mozkové buňky jsou totiž co chvíli stimulovány k trochu odlišné činnosti a parádně u hry relaxuje. Pokud totiž mluvíme o hraní si a o hravosti obecně, není v současné době ve videoherním průmyslu lepší příklad než Super Mario Odyssey.
Wolfenstein II: The New Colossus – recenze
V tři roky staré střílečce Wolfenstein: The New Order starý dobrý BJ Blazkowicz kosil nácky na Měsíci, rozbíjel jim obrněné roboty, odvážil se až do samotného Berlína, připravil půdu pro revoluci, a nakonec se nechal hrdinsky odstřelit nukleárním kanónem. Člověk by řekl, že takové úspěchy musí tomu starému pardálovi stačit, ale ono ne. Wolfenstein II: The New Colossus našeho hrdinu nachází v ještě lepší formě. Dokáže vraždit národní socialisty dokonce i z nemocničního vozíku (kanón si přece jen vybral svou daň), navíc si našel brnění, co z něj dělá nadčlověka, a k tomu všemu se tentokrát podívá až na Venuši a samému führerovi do tváře. Zkrátka bombastické pokračování, jak má být.
Assassin’s Creed Origins - recenze
Snad u žádné herní série jsem nevydržela tolik dílů, jako u Assassin’s Creed. Možnost cestovat po nádherných kopiích měst prodchnutých historií a příběhy konspirací, spiknutí a politických machinací totiž žádná jiná značka, pokud vím, nenabízí. I tak mě ale loňská pauza vlastně potěšila, protože co může být horšího, než když vaší oblíbené sérii začne docházet dech. Zvlášť když poslední díly v čele s Unity nepůsobily jako lehké zadýchání, ale spíš pořádné předsmrtné křeče. Rok se s rokem sešel a Anubovi dík, soudě dle Assassin’s Creed Origins zatím není potřeba se loučit napořád.
