Mothergunship - recenze
Kdy naposledy jsem si zahrál jednoduchou, efektní střílečku, u níž bych se nemusel zdlouhavě učit ovládání konkrétní postavy, nebo nešlo o klon Call of Battlefield? S čistým svědomím můžu říct, že si nevzpomínám. Ale pak je tu MOTHERGUNSHIP, která vám už jen názvem ve verzálkách dává jasně najevo, že je dobrá.
Oddmar – recenze
Upozornění na úvod. Následující odstavce obsahují řadu aluzí a srovnání s Mariem, Raymanem či Donkey Kongem, tedy nejzásadnějšími představiteli žánru dnešních plošinovek. Vikinská skákačka Oddmar by totiž chtěla být tím, čím oni. Po všech stránkách vyladěným dobrodružstvím, a to ještě do kapsy. Nu, základy zvládla perfektně, ne neprávem to jsou ale v konečném důsledku bezkloubí hrdinové a opičáci, kteří si u hráčů udrží nejsilnější pozici.
Inked - recenze
Recept na dobrou herní plošinovku se neobejde bez zásoby rébusů, poutavé atmosféry a výtvarného pokušení. Z těchto ingrediencí se skládá také Inked, originálně vyprávěná arkáda tvořená v chytrých tazích kuličkového pera. Za uměleckou stránkou však zaostává hratelnost. Hádanky by mohly být nápaditější a hodilo by se i přesnější ovládání. Pozornost si však hra zaslouží, zejména za osobní zpověď, kterou schovává pod nedokonalou slupkou.
Mario Tennis Aces – recenze
Světoznámý instalatér se pro jednou nevydává zachránit princeznu Peach, ale svého zeleného kamaráda Luigiho, kterého lapila zlomyslná tenisová raketa. Ano, příběh sportovní hry Mario Tennis Aces je přesně takový, jaký od Nintenda očekáváte. To samé platí o zvukových projevech roztomilých protagonistů, skvělé hratelnosti, a bohužel i nedotaženosti v některých důležitých ohledech.
Omensight – recenze
Omensight od tvůrců Stories: The Path of Destinies na první pohled připomíná jen další ze záplavy akčních plošinovek. Na pohled druhý však láká na fakt, že se v ní stejně jako v jejím předchůdci vracíte v čase, tentokrát abyste vyšetřili vraždu. Detektivní práce není moc často viděná mimo žánr adventur, a právě na ni se titul snaží přilákat i hráče, kteří od hry očekávají něco víc než jen bezduché mlácení zástupů nepřátel.
Wolfenstein II: The New Colossus - recenze verze pro Switch
Wolfenstein II: The New Colossus od MachineGames vyšel loni v říjnu a za necelý rok svého života stihl posbírat řadu nominací i prestižních ocenění. Na hrudi se mu blyští třeba medaile za akční hru roku z The Game Awards 2017. Možnost vzít si s sebou takhle povedený titul na cesty či do postele sice zní na papíře úžasně, ale port na Nintendo Switch ukazuje, že ne všechny hry mají na handheldu smysl a že zkrátka není každý den posvícení.
The Crew 2 – recenze
Půl hodiny a možná pár minut k tomu. Takhle dlouho trval asi můj nejlepší zážitek z The Crew 2, a nebyl to žádný z plejády dostupných závodů, ale pouhá cesta ze západního pobřeží Spojených států na východ. Člověku po chvíli hraní velice snadno učaruje překrásně zpracovaný svět, který stojí za to procestovat ručně bez využívání okamžitého přesunu. Jakmile se ale pustíte do bližšího zkoumání, přestává to být takový požitek.
Wreckfest – recenze
Na poli arkád vyjde každý rok spousta závodních titulů, ale vesměs se podaří zaujmout jen zavedeným AAA značkám. Hry ze série Dirt a Forza Horizon za sebou zanechávají v prachu kousky jako Gravel, WRC nebo třeba novodobý FlatOut. Wreckfest je ale důkazem, že i menší tým plný vášně s mořem času na vývoj dokáže vytvořit něco, co zaplní obrovskou díru na trhu a bez výčitek se nazve duchovním nástupcem starých dobrých FlatOutů.
Prey: Mooncrash - recenze
Kdo by od DLC Mooncrash k parádnímu sci-fi dobrodružství Prey čekal příběhové rozšíření z kosmické stanice Talos I. či přídavek podle totožných not, byl by na omylu. Tvůrci z Arkane Studios sice berou do rukou stejné štětce, ale styl obrazu je výrazně odlišný. Kdo v původní hře našel největší zalíbení v průzkumu strhujícího prostředí, bude zklamaný. Pokud vás však bavila hlavně akce a chcete si v nemilosrdném tempu vyrýt na pažbu desítky zářezů po inkoustových běsech, můžete zpozornět.
Downward Spiral: Horus Station – recenze
Virtuální realita navzdory dřívějším optimistickým předpovědím spíše skomírá. Poměrně slibně vypadal Fallout VR nebo Resident Evil 7 VR, žádná z těchto her však nepřekročila svůj stín. To znamená, že takový ten klíčový titul, který by ke koupi VR vybavení přiměl i docela obyčejné lidi, nejen technické nerdy, stále ještě chybí. Downward Spiral: Horus Station je další z her, která by to mohla změnit. I ona však od začátku nabízí dva módy – s VR brýlemi a bez VR brýlí. A tak na sebe v podstatě hned vysype, že ambicemi změnit situaci nehýří.
Onrush – recenze
Onrush je štěstí v neštěstí. Sony si pořádnou závodní arkádu prostě udělat neumí a po vadnoucím MotorStormu a neustále odkládaném Driveclubu se Evolution Studios nakonec zbavila. Naštěstí přispěchali Codemasters, schopné vývojáře koupili a výsledkem je Onrush. Zběsilá arkádová akce, která vám hned na začátku řekne to nejdůležitější, co o ní potřebujete vědět: tohle nejsou závody.
Urban Trial Playground – recenze
Chtěli jste vždycky být motorkářem, který holkám motá hlavu perfektními triky a staví motorku na zadní kolo? Nebo vám to přijde jako dobrá zábava, ale možnost (nebo spíš pravděpodobnost) fatálního držkopádu vás od podobné kratochvíle odrazuje? Tvůrci ze studia Teyon vám nabízejí virtuální možnost si to vše vyzkoušet v 2,5D arkádě Urban Trial Playground. Při pohledu z boku budete jezdit po prosluněných plážích, v husté zástavbě, kouknete na Golden Gate Bridge a vůbec sjedete na terénní motorce všechno možné i nemožné.
Shadowgun Legends – recenze
Jako Destiny do kapsy. Škatulka, do níž Shadowgun Legends vklouzl přesně ve chvíli, kdy jej brněnští Madfinger Games takřka před dvěma lety představili světu mobilních her. A jedná se o označení oprávněné, jemuž se nelze vyhnout. České online střílečce pro dotykové displeje skutečně nechybí ani technická vyspělost, ani úctyhodný rozsah obsahu ne nepodobný právě megalomanské zábavě od Bungie. Ale jakkoliv se k hráčům nakonec dostala vydařená hra, s nejnovějším Shadowgunem se rovněž táhne pár nedostatků autorům dlouhodobě vlastních.
Warhammer 40,000: Inquisitor – Martyr – recenze
Jsou tomu tři roky, co pověstný Van Helsing přestal ve svém diablovkovém dobrodružství kosit hordy zrůd, zatímco kolem něj poletovala zesnulá Katarina. Studio NeocoreGames během této doby nespalo a pilně pracovalo na další rubačce Inquisitor – Martyr, tentokrát dokonce z oblíbeného univerza futuristického Warhammeru, v němž se zařadíte do obávané inkvizice. Jak však záhy zjistíte, její práce není zrovna nejzábavnější…
Cultist Simulator - recenze
Když život ztratí směr, hledá člověk útěchu ve víře a meditaci. Od duchovního zapálení však může vést poměrně krátká cesta k fanatismu. Ukazuje to karetní hra Cultist Simulator, ve které lze vybudovat náboženskou sektu. V temné a bizarní nadsázce se hra vysmívá bezútěšnosti lidské duše, a zrovna tak tradičním herním mechanismům. To z ní činí experiment pro milovníky originality za každou cenu a navzdory zajímavým trumfům, nevytáhnete si z jejího balíčku karet jen tu nejlepší zábavu.
Unravel Two - recenze kooperativní logické hopsačky
Z Unravel si nepamatuju skoro nic. Roztomilá a povedená plošinovka s panáčkem z příze, víc ze mě nedostanete. A už teď tuším, že z dvojky mi v hlavě zůstane to stejné plus coop. Jen na ni nebudu vzpomínat tak rád jako na první díl. Unravel Two bylo jedním z těch příjemných a ihned vydaných překvapení letošní E3, jenže podobně milé zjevení jako v případě jedničky se bohužel nekoná.
Moonlighter - recenze
Jak to, že když v RPG zajdete do obchodu, vždycky dostanete nabídku nových zbrojí, zbraní a lektvarů? Kde se berou? Že by si je prodavači sami vyráběli kadencí dvaceti kusů za odpoledne? Co vás nemá, po nocích prolézají kobky a bojují s monstry, aby pak přes den měli výbavychtivým hrdinům co nabídnout a tím odlehčit jejich naditým měšcům. Alespoň tedy v akčním rogue-lite lehce RPG obchodním manažeru Moonlighter od studia Digital Sun.
Murderous Pursuits - recenze
Být či nebýt! To je, oč běží v multiplayerové „hře na vraha“ Murderous Pursuits. Být lovcem, anebo kořistí, dost často však také obojím. Nová adaptace „asasínského“ vraždění v sobě ukrývá lákavou stealth akci, prosycenou adrenalinem útočníků a krví jejich obětí. K zahození není ani viktoriánská vzducholoď a styl, s jakým se díky ní vznesete do oblak. Bohužel, až tak vysoko nemíří hra svojí kvalitou. Povedený koncept kazí skromným obsahem, nulovou péčí o hráče a lajdáckým zpracováním. A přesto nejde šmahem odsoudit, protože své kouzlo má.
Vampyr – recenze
První světová válka končí a nad londýnským obzorem bude brzy svítat. Důvodů k radosti byste však mnoho nenašli. Sluneční svit odhalí prázdné ulice neutěšeného města svíjejícího se v křečích epidemie španělské chřipky. A jako by to nestačilo, v temných stínech se plíží další, daleko horší hrozba. Na toto jeviště vstupuje Jonathan Reid, prominentní chirurg a přední britský specialista na transfúze, který se právě probudil ve zkrvavené košili na hromadě mrtvol a netuší, co se mu stalo. Vítejte v akčním RPG Vampyr od tvůrců oceňované adventury Life is Strange, studia Dontnod.
Smoke and Sacrifice - recenze
„Obřad jsem už vedl stokrát, ale stále mě naplňuje radostí. A ty, Sachi, nesmutni. Druhé dítě a všechna další si už můžeš ponechat,“ chlácholil kněz matku, která zrovna absolvovala srdceryvný rituál, během něhož její batole pohltil strom života. O Sun Tree se vypráví, že farmářskou vesničku udržuje plodnou a chrání ji před krutým mrazem, má to však jeden háček: ke svému fungování potřebuje mladé, přímo dětské životy. Jenomže když se vesnička ocitne pod útokem klanu zmutovaných yetti, hlavní hrdinka Sachi zjišťuje, že její prvorozený syn Lio je možná stále naživu. A že celý obětní rituál je jeden velký podvod…
