Consortium - recenze
Je to Mass Effect, ale bez velkoleposti. Je to System Shock, ale bez panické hrůzy ze Shodan. Je to Deus Ex s chybějící apokalyptikou. Consortium, jinak také vesmírná odysea vojína Bishopa, vypadá na vskutku netradiční mix tradičních ingrediencí. Z ničeho neopisuje tak okatě, aby dostala nálepku plagiátu, ale zároveň se kvůli tomu těžko identifikuje. Pro marketing existuje snad už jen jeden katastrofičtější scénář. Co může být horší, než že si lidé hru zapamatují jako kopii veledíla? Snad jen to, že si ji nezapamatují vůbec.
Dungeon Keeper - recenze mobilní verze
Mohla to být nezapomenutelná předělávka legendární hry na mobilní platformy. Mohl to být hit, u něhož by nezůstalo jediné oko suché a slovo nostalgie by získalo zcela nový a netušený rozměr. Bavíme se Dungeon Keeperovi, na jehož vydání pro mobily a tablety čekala celá řada fanoušků s dychtivým očekáváním. V roce 1997 šlo o jedinečné zjevení z dílny Petera Molyneuxe a studia Bullfrog. A dnes?
Total War: Rome II - Caesar in Gaul - recenze
Caesar je obecně lákavé téma. Můžete kolem něj uvařit spousty her různých žánrů včetně Call of SPQR: Stab the Tyrant. Když už ale sáhnete po strategii, jdete rovnou do přední linie, protože od vás všichni očekávají to nejlepší. Jakmile Creative Assembly ohlásili, že první datadisk/DLC pro Total War: Rome II bude o Caesarových eskapádách v Galii, spíše jsem se rozpačitě drbal na hlavě.
Tomb Raider: Definitive Edition - recenze
Ušetřím vám práci při psaní komentářů. Tomb Raider: Definitive Edition je úplně stejná hra jako ta, která vyšla před rokem, má oproti původním konzolovým verzím silně vylepšenou grafiku a Square Enix si za to „drze“ účtuje plnou cenu. Ale za předpokladu, že jste se k poslednímu dílu slavné série zatím nedostali a potřebujete něčím nakrmit hladovou mechaniku své next-gen konzole, mohou vám být finanční praktiky Square Enix úplně ukradené. Už původní verze Tomb Raider je totiž parádní a napínavá záležitost hollywoodského střihu, a i když má své mouchy, je jedním z nejlepších příkladů, jak oživit chátrající značku.
Pandora: First Contact - recenze
Život není dokonalý. Za poslední dvě dekády jsme se dočkali menšího počtu her ve strategicko-vojensko-budovatelském žánru à la Civilization než dílů Call of Duty. Naštěstí bylo jen otázkou času, než bující indie scéna deficit odstraní a pokusí se vytvořit následovníka Sid Meier’s Alpha Centauri. V tomto případě nese jméno Pandora: First Contact a vznikl bez účasti vývojářů z Firaxis. Bude mu ale k úspěchu stačit pouhé nadšení vývojářů?
Might & Magic X: Legacy - recenze
Kdykoli si starší ročníky stýskají, že hry už nejsou, co bývaly, je to pravda jenom z poloviny. Jsme to především my sami, kdo není, kým býval. Jeden z nejlepších dungeonů všech dob, Wizardry VII, jsem hrál ve dvanácti, zatímco dnes mi táhne na dvaatřicet a ne, nemůžu si dovolit propadnout hře podobného kalibru, i kdyby mi nakrásně tancovala před nosem. Navzdory tomu, že mě za hraní her namísto rodičovského peskování někdo platí, je představa dobrovolné výměny reálného života ve prospěch toho virtuálního prakticky nemožná. Moje povinnosti i zájmy neustoupí stranou způsobem, jakým kdysi odlétala do kouta školní taška.
Mr. Bree+ - recenze hardcore plošinovky
Na úvod trocha upřímnosti. Mr. Bree+ není hra fotogenická, tudíž ani přímočaře atraktivní. Navíc ji provází stigma webové flashovky, jakých se na internetu válí miliony. Proto ji někteří z vás hned záměrně přehlédnou. Ano, pan Bree je roztomilé prasátko z webu, co se rádo napichuje na rožeň, a to kdovíjak exkluzivní dojem nedělá. Navíc se vrací v regulérní počítačové předělávce, za kterou už musíte platit.
Blackguards - recenze
Co uděláte, když vás křivě (tedy pravděpodobně křivě, moc si toho nepamatujete) obviní z vraždy, zavřou do žaláře a následně oznámí, že budete další den viset? Ne, neschoulíte se do koutku tmavé cely jako každý správný zlomený člověk, ale pěkně si provraždíte cestu ven a rozhodnete se zjistit, kdo to na vás ušil, a proč.
Europa Universalis IV: Conquest of Paradise - recenze
Slavné Dobytí ráje bylo poměrně snadnou a předvídatelnou operací. Jakmile se první mořeplavec, obdařen puškou a vírou v boží poslání, zjevil před bosým protějškem s čelenkou z krocaního zadku, nebylo těžké uhodnout, kdo z civilizačního střetu vyjde s hlavou vztyčenou a kdo s hlavou na tyči.
Metal Gear Rising: Revengeance - recenze PC verze
Platinum Games už dávno nejsou „ti neznámí blázni“, co si hrají s vysokými podpatky napěchovanými municí a své kousky stylizují do obskurních příběhů a neuvěřitelných lokací. Tedy, pořád dělají stejně ujeté věci, ale už si na krabice lepí nálepky jako Metal Gear a patří mezi pomyslnou vývojářskou smetánku! A že jim to s věhlasnými jmény jde jedna báseň, dokázali loni s konzolovou verzí Metal Gear Rising: Revengeance, která se nedávno objevila i na PC a exceluje na této platformě ještě více!
Brány Skeldalu - recenze mobilní verze
Krokovací dungeon Brány Skeldalu je v českém prostředí zajímavý fenomén. Po čtyřech letech vývoje vyšla hra roku 1998 do světa, kterému kralovaly trojrozměrné střílečky s plynulým pohybem. A dungeony? Pro hráče byly dávno odepsané. Nešlo o nic převratného a dokonce ani o první českou hru svého druhu. Přesto Brány Skeldalu vzbudily na domácím trhu nemalý ohlas.
Nidhogg - recenze
„Líbí se mi, jak umělec pracuje s modrou barvou,“ zazní v jednom mém oblíbeném filmu. Líbí se mi, jak Mark Essen alias Messhof pracuje s modrou barvou, respektive jak s modrou barvou pracuju já, respektive jak s modrou barvou pracuje můj meč, respektive jak s modrou barvou pracuje můj meč v hrdle modrého protivníka. Na to, že před koncem prvního odstavce už jsem v recenzi stihnul třikrát „respektive“, se s modrým panákem moc nerespektujeme a jdeme si nejenom po tom krku. Jenže takhle už to v Nidhogg chodí: zleva doprava, zprava doleva a vždycky proti šermíři opačné barvy.
Assassin's Creed Liberation HD - recenze
Asi nebudu jediný, kdo před časem zlomil nad sérií Assassin's Creed hůl, jen aby ji následně tváří v tvář povedené čtyřce pracně slepoval. To jsem ale netušil, že v Ubisoftu zapomněli vyprat úplně všechno špinavé prádlo, a teď jen nevěřícně koukám na HD předělávku Assassin's Creed III: Liberation, která raději neměla vzniknout.
Broken Age: Act 1 - recenze
Když Ron Gilbert najímal před mnoha lety Tima Schafera do LucasArts, prokázal hernímu světu a adventurnímu žánru velkou službu. Během své kariéry se Schafer vyprofiloval jako návrhář s nevídaným komediálním talentem a zároveň jako zdatný scénárista i nekonvenční manažer studia Double Fine. Ať už je to Day of the Tentacle, Full Throttle, Psychonauts nebo Brütal Legend, vysoce kvalitní scénář, humor a chaotický vývoj jsou pro Schaferovy hry typické. Jedno bez druhého nedokáže existovat a Broken Age je skvělým příkladem a do značné míry i současnou špičkou tvorby studia Double Fine.
Star Wars: Tiny Death Star - recenze
„Let me tell you about my new love/hate relationship,“ jak se říká. Jmenuje se Star Wars: Tiny Death Star, vyšla před několika týdny, a kdyby ono odpoledne nebylo tak líné, nikdy bych si jí nestáhl. Její předchůdkyni Tiny Tower, ve které stavíte mrakodrap a osídlujete ho nájemníky či zaměstnanci podniků, jsem totiž po deseti minutách smazal s tím, že ztrácet čas nikam nevedoucí budovatelskou hrou mohou jen trestanci a velrybáři, když jim zrovna velryby emigrovaly. Jenže Tiny Death Star, jak to říci... Víte, stavíte v ní Hvězdu smrti. A rozhodně nejde o přeskinovanou Tiny Tower. Určitě ne. Stoprocentně. No dobrá, JE to přeskinovaná Tiny Tower s postavičkami z Hvězdných válek.
Forza Motorsport 5 - recenze
Plyn až na podlahu. Vůně benzínu po ránu. Pach spálených pneumatik. Stádo koní pod kapotou. Rytmické dunění osmiválce. Nejrozšířenější závodní klišé máme z krku hned v úvodu a můžeme se bez příkras podívat na nový titul rozšiřující oblíbenou závodní sérii Forza. Pátý díl se stal zároveň i jedním z prvních titulů pro Xbox One a již od prvních chvil těšil oko hráčovo pohlednou grafikou a našince i přítomností matičky stověžaté. Naštěstí dokáže zapůsobit nejen na patrioty, ale především na pravověrné závodníky.
The Banner Saga - recenze
Za ta léta na sněhu jsme se naučili mnohému. Nejstarší pravidlo zní, že ti v čutoře nezmrzne občerstvení, přimícháš-li do něj pálenku. Avšak vzhledem k tomu, že cesta je náš odvěký osud i cíl a alkohol je k sehnání v každé vesnici, celé generace našich předků platili za zavlažování těla zpráchnivělým úsudkem a jakákoliv bezvýznamná křižovatka stezek jim v mlžném oparu působila dilema. My už jsme jiní, tolik nechlastáme. Ale cestování, dilemata a hlavně křižovatky, jak ty dopravní tak i životní, s námi zůstaly. Jsme polepšení, přesto pořád kočovníci.
SimCity: Cities of Tomorrow - recenze
„Welcome to the world of tomorrow!“ rozezvučel se mi v hlavě hlas profesora Farnswortha v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl o futuristickém rozšíření budovatelského SimCity. Vzápětí se mi ale v hlavě rozsvítila červená kontrolka, která upozorňovala na to, že původní hra až tak velká pecka kvůli spoustě bugů a designových klopýtnutí nebyla. Jenže co naplat, sci-fi mě vždycky lákalo a osm patchů od vydání také slibovalo nápravu alespoň těch nejpalčivějších problémů.
Sniper Elite: Nazi Zombie Army 2 - recenze
Mnoho herních vývojářů miluje věty o tom, že se snaží tvořit hry, které by sami chtěli hrát. Studio Rebellion mezi ně ale patřit opravdu nemůže. Jim by do úst pasovala nanejvýš slova o velkých prodejích skrze vychytralý marketing. Sniper Elite: Nazi Zombie Army 2 je toho ukázkovým příkladem.
Grand Theft Auto: San Andreas - recenze mobilní verze
Rockstaru se na mobilních zařízeních očividně zalíbilo. Grand Theft Auto: San Andreas, jedna z největších her z předminulé generace konzolí, se nedávno podívala i na tablety a telefony. Bohužel ji při vydání provázely ošklivé technické problémy a na řadě zařízení, minimálně na Androidu, nešla hra vůbec spustit. To je teď už minulostí a našemu ponoření se do posledního GTAčka na Renderware enginu už tedy nic nebrání.
