Milujte svůj meč
Strnulou elegancí to začíná, tíživým čekáním pokračuje, a pak meč promluví. Odpověď dnes ale není na programu dne. Slavné zpěvačce a hlavní hrdince Red sice atentát nevzal život, ale „lupiči“ si alespoň odnesli její hlas. Obří meč Transistor, kterým se ji pokusili zabít, skončil v těle neznámého muže, pro jehož duši se stal novým domovem. A jako správný tranzistor ji teď zesiluje. „Z tohohle se už asi nedostaneme, co?,“ řekne a vám musí být od té chvíle jasné, že se Supergiant Games vracejí, minimálně po příběhové stránce, v plné síle a tentokrát vsadili všechno na melancholii.
Váš milovaný je mrtvý a jeho zbytky vězí v meči, který je tak těžký, že ho pomalu nedokážete zvednout, ale stejně ho musíte vláčet za sebou. Sice nemůžete mluvit, ale možná je to dobře – mlčení je bolestivé a atmosféra proto neskutečně šťavnatá.
Meč naopak mluví hlasem zesnulého, který se postupem hry svým způsobem loučí se vším, co měl rád. On je tentokrát vypravěčem, který reaguje na všechno, co děláte. Občas vám poradí a povzbudí vás, jindy si s vámi užije krásnou chvilku, když se pustíte do zkoumání okolí. A vy mu na to skoro nemáte jak odpovědět.
Na pozadí futuristického města, které je z jistých důvodů (nebudu vám kazit kouzlo příběhu) v ruinách, nebo se v ně pomalu mění, putuje nepravděpodobný pár vstříc pomstě, záchraně a možná i lepším zítřkům. Čím hlouběji do něj oba dva pronikají, tím víc si uvědomují, v jak bezvýchodné situaci se nachází, a že naděje je momentálně absolutně vyprodaná. Co najdou na konci své cesty? A chtějí to vlastně vědět?
zdroj: Archiv
Jemné ostří
Jednoduchá a zároveň geniální myšlenka staví na první místo v příběhových prioritách lásku, ale dělá to tak, aby se vám z toho nechtělo zvracet. Dějová linka je jemná, nenásilná, ale zároveň ostrá jako žiletka a silná, že by se s ní daly tahat kamiony. Občas se vám sevře hrdlo, jindy se usmíváte nebo vám přeběhne mráz po zádech... Celé to tvůrci dovedou k zakončení, které doceníte při zpětném pohledu na všechny prožité události - najednou všechno začne dávat smysl už od začátku.
Skvělý zážitek umocňuje úžasný soundtrack od Darrena Korba, který na svůj klenot z Bastion navázal se ctí. Melodie Transistoru se nesou v duchu elektroniky a není třeba dlouze vysvětlovat, že skvěle sednou k futuristicky zpracovanému prostředí města. Zároveň je ale hudba jemná a elegantní, aby se doplňovala s grafickým zpracováním.
Je pravda, že k dosažení potřebné „jemnosti“ grafiky museli tvůrci obětovat jistou míru kontrastu a v porovnání s Bastion svět není „tak zajímavý“. Zákoutí mají své kouzlo a jsou vyvedena v úžasných detailech - zejména pečlivá práce s barvami je skvělá. Přesto ale herní svět začne časem působit možná až moc „povědomě“ a nevyrazí dech stejně, jako když se vám poprvé začala pod nohama klubat cesta v Bastion.
Čepel kalená bojem
Transistor však bezpečně překračuje odkaz Bastionu po herní stránce. Zatímco v prvotině Supergiant Games jsme měli tu čest s víceméně klasickým řetězením útoků, Transistor nabízí komplexní systém s velkým množstvím možností. Jádro soubojového systému spočívá ve čtyřech útocích nebo schopnostech. Získáváte je v rámci jednoduchého RPG systému a následně je můžete v určitých portálech měnit a míchat.
Vedle primárních schopností máte pasivní a ty hlavní se dají ještě vylepšovat o vedlejší efekty. Čím vyšší level, tím více dovedností a tím pestřejší je paleta možných kombinací. Správně namíchaná postava je zcela klíčová, což potvrzuje fakt, že když se vám během boje povede umřít, vždy o jednu dovednost přijdete a chvíli ji nemůžete používat. Autoři tak nejen trestají vaši neschopnost, ale zároveň vás efektivně nutí zkoušet nové kombinace a osvěžovat si tím zážitek ze hry.
zdroj: Archiv
Samotné souboje jsou zde řešeny formou jakýchsi logických hádanek. Samozřejmě není potřeba se děsit, stále se oháníte mečem, všechno okolo vybuchuje a tak dál. Každá šarvátka se nicméně odehrává v uzavřené „aréně“ a nepřátele je potřeba „vyřešit“. S hrubou silou v Transistor daleko nedojdete. Musíte využívat zdejší taktický režim a také plánovat dopředu.
Taktizování je mechanicky podobné falloutovskému V.A.T.S. systému. Hra se zapauzuje a máte určité množství akčních bodů, které lze utratit za běhání nebo používání schopností. Až všechny vyplýtváte, odpauzuje se hra, Red provede, co jste jí naplánovali, a po chvilce se vše opakuje.
Řada útoků je plošných nebo prochází více nepřáteli, bitevní pole se navíc dynamicky pokrývají překážkami a nepřátelé jsou kreativní v tom smyslu, že vám opravdu dokážou zavařit. Nemusíte se tedy bát, že by vás souboje omrzely - z pěti hodin herní doby vás začnou unavovat snad až poslední dvacetiminutovku.
Posaď se a chvilku poslouchej
Ke konci totiž hře krapet dochází dech a některé potyčky působí, jako by byly spíše do počtu. Chápu, že dějová katarze něco stojí a hratelnost se jí musí přizpůsobit, ale zrovna tak talentované studio si s ní klidně mohlo poradit elegantněji, ne opakováním velmi podobných soubojů...
Nic to ale nemění na faktu, že je Transistor parádní hra, kterou táhne kupředu příběh, a tlak na vaši lidskost. Tvůrci z vás opět velmi chytře dolují emoce, zatímco vám velmi osobitým způsobem vydláždí melancholickou cestičku až k závěru.
Pro fanoušky Bastion se jedná o absolutní povinnost, zatímco pro vás ostatní by mohl být Transistor velmi milým připomenutím, že i dnes se dělají hry, v nichž jde ruku v ruce forma s obsahem.