Značka X-COM nejdříve vzkvétala, aby posléze upadla. Znovu ji vzkřísili teprve Firaxis Games, kteří se pokusili o její moderní reinkarnaci. Klasický tahový systém nahradilo omezení „dva pohyby nebo jeden pohyb a jedna akce, nebo jen ta akce,“ celá hra dostala slušivý moderní kabátek, lineární příběh a spoustu ručně vytvořených map.

XCOM: Enemy Unknown a později i datadisk Enemy Within sklidily slova chvály i kritiky. Stavím se na stranu těch, kterým se líbí, co tvůrci se systémem udělali, ale dokážu pochopit i opačný pohled. Někomu o fous více akční a zjednodušený systém nemusí sedět a preferuje striktně tahový, kdy se všechny akce určují přesně podle akčních bodů. 

Xenonauts se snaží být nástupcem X-COMu právě pro ty, kteří upřednostňují klasiku, a kdybych chtěl hru od tvůrců Goldhawk jednoduše charakterizovat, napsal bych do písmene to samé, co jsem napsal o Enemy Unknown v prvním odstavci. Xenonauts si za cíl klade, co možná nejvěrnější přepracování Enemy Unknown s vylepšenou grafikou a řadou drobnějších úprav. Na něco podobného přitom skalní fanoušci čekali jako na smilování boží.

Studená válka a horká plazma 

Na začátku vás uvítá mapa světa a prvním kliknutím umístíte základnu speciální jednotky Xenonauts. Do vínku dostanete zhruba milion dolarů, pár letadel, jeden tým vojáků a neomezenou pravomoc operovat nad všemi světadíly. Skoro se hodí hláška z jiné strategické série: „Welcome back, Commander!“ Prokřupejte prsty a vzhůru do toho: první kontakt s UFO vyvolá lehké zvýšení srdečního tepu a řešíte to samozřejmě vysláním stíhaček.

V ten okamžik si poprvé vyzkoušíte realtime souboj s možností pauzy, kterého se na každé straně mohou zúčastnit maximálně tři lodě. Své bárky musíte chytrým manévrováním přimět, aby ideálně bez ztráty kytičky sestřelily lodě nepřátelské. Docílíte toho změnou waypointů a zadáním příkazu k útoku v  pravou chvíli, aby se vaše lodě dostaly těm nepřátelským do zad. Je to vcelku zábavné, nicméně při vysoké frekvenci objevování nepřátelských lodí se hodí i možnost nechat souboj automaticky vyhodnotit.

Po sestřelu přichází na řadu to nejzábavnější: pozemní boj. Bandu nadšených rekrutů naženete do výsadkové lodi a dáte jim do rukou obyčejné pozemské útočné pušky, kulomety a brokovnice, aby se s jejich pomocí vypořádaly s obrovskou hrozbou. Mimozemšťané, jak brzy zjistíte, jsou na pozemšťany zpočátku hodní (nebo je pouze podceňují): průzkumné výsadky sestávají pouze ze dvou základních druhů emzáků a hlavně je šmejdu z vesmíru poměrně málo. Neznamená to, že by vám něco dali nepřátelé zadarmo – celkem inteligentně se kryjí, zvlášť ve střední a pozdní části hry se nerozpakují vrhat granáty a osamělý xenonaut je pouze potravou pro jejich kanóny.

Taktické eskapády                             

Určitě se vyplatí chodit minimálně ve dvojici a ideálně ve čtveřici, rozumně využívat krytí a hlavně znát specifika jednotlivých vojáků i nepřátelských ras. A také je třeba znát základní taktické poučky a umět vyhodnotit situaci. Otázkám, zda počkat na nepřítele raději za rohem s nabitou puškou a dostatkem akčních bodů k výstřelu, nebo naběhnout až k němu a sundat ho výstřelem z brokovnice jsou nedílnou součástí každého tahu. Následky špatného rozhodnutí totiž mohou být tragické: i s nejlepším vybavením stačí jediný granát a půlku družstva máte v tahu. Pak už pomůže jedině nahrát pozici, pokud na ně tedy hrajete.

Velký důraz totiž hra klade RPG prvky, kdy rozdíl mezi nováčkem a ostříleným borcem je opravdu obrovský - jak v přesnosti a zdraví, tak především v dostupných akčních bodech. Veterán toho nezřídka zvládne za tah stejně, co dva zelenáči dohromady.

Mapy, kde se vše odehrává, jsou zjevně dělané ručně a nikoliv automaticky generované nebo poskládané z jednotlivých částí. Zpracování map se navíc sympaticky liší podle prostředí a na Blízkém východě vás tak čekají chlapy s ručníky na hlavě a AK v ruce, v americkém vidlákově potkáte farmáře s brokovnicí a v severských oblastech zase sníh a zamrzlá jezera. Vypadá to sice hezky a výborně se to i hraje, neboť jednotlivé úrovně jsou nadesignovány skutečně dobře, ale je tu jeden problém: mapy se strašlivě opakují.

zdroj: Archiv

Pohádky tisíce a jednoho loadu

Mapy jsou vytvořeny pro každý druh nepřátelské lodi zvlášť a pokud se vám třikrát až pětkrát povede sestřelit průzkumný letoun nad farmou, dočkáte se té stejné mapy, která je identická i umístěním vaší a nepřátelské lodě. Nemusím snad říkat, že plnit identickou misi několikrát za sebou je otrava. Možná i proto tvůrci do hry umístili možnost oblast vybombardovat, což vám sice vynese jistý peněžní obnos, logicky tak ale vojáci nezískají potřebné zkušenosti a přijdete o vzácné materiální zdroje.

Problém stále stejných map a nedostatku mimozemských slitin je nejmarkantnější po prvních dvou hodinách hraní. Navíc se zhruba ve stejnou dobu dostaví i pocit nulového pokroku: nové technologie zkrátka nepřicházejí tak rychle, jak byste chtěli a vaši vědci pravděpodobně ani nebudou mít co zkoumat. Stejně tak zabíjíte a necháváte se zabíjet od stejných druhů nepřátel, navíc na stále stejných mapách. Zábavu a vzrušení v ten okamžik poskytnou snad jen terory (speciální mise) nebo dobývání mimozemské báze.

Po další hodině nebo dvou se ale něco zlomí, Xenonauts chytne druhý dech a nabídne strhující jízdu. Najednou se objeví nové lodě plné nových nepřátel, jejichž vybavení vám konečně poskytne potřebnou technologii pro zkoumání lákavých zbraní. Střední část hry je skvělá a tahá vás neustále do dalších a dalších výsadků. Po několika dalších hodinách hraní a přesunu do konečné fáze hry ale opět nastoupí stereotyp, kdy budete mít stále větší nutkání všechno pouze vybombardovat.

Technické chyby zásadního rázu

Svůj podíl na rostoucí frustraci mají i prachobyčejné bugy. Není nijak výjimečné, že se setkáte s neviditelnými stěnami, výpadkem textur, špatně propojenými částmi báze, do nichž se dá vlézt jen z jednoho směru a dalšími drobnostmi. Chyby se objevují zejména v mapách na konci hry a předpokládám, že neprošly dostatečným testováním. Jakkoli je to na konto použitému Early Access modelu překvapivé.

Nejzásadnější problém však má na svědomí „brouček“, který je přítomen v celé hře a finální fáze hry mu nechávají pořádně vyniknout. Spočívá v tom, že pohyb nepřátel i civilistů probíhá v rámci nepřátelského tahu zaráz a v reálném čase. Není tak výjimkou, že jsem na některých mapách strávil po předání tahu minutu a půl (stopoval jsem to) sledováním obrázku s nápisem „hidden movement.“ Ostatně, právě v těchto „volných chvílích“ jsem napsal i velkou část recenze. Než jsem přišel na tohle efektivní využití, pořádně mě prostoje štvaly.

Hnidopišství a výtku k nelogičnosti si neodpustím ani v případě systému inventáře. Chápu, že každý voják má omezenou nosnost a docela jsem přivítal, že zásobníky konvenčních pistolí, pušek, kulometů apod. se liší, mají jinou kapacitu a také jinak váží. Jaké však bylo moje zklamání, když jsem zjistil, že u všech ostatních zbraní se zásobníky sjednocují do jediného, který má v pistoli menší kapacitu než v kulometu. Je to nelogické a znevýhodňuje to možnosti výzbroje, jako jsou třeba obrnění vojáci, co mají v jedné ruce štít a v druhé pistoli.

Jen pro odvážné

Mimo to je hra staromilsky hodně nesdílná, co se týče tutoriálů a dalších prvků, které by vás měly uvést do základní problematiky. Někteří budou chrochtat blahem, že je konečně nikdo nevodí za ručičku, normální hráč však zapláče. Nemáte žádnou možnost zjistit, kdy je ta správná chvíle postavit druhou základnu, na jednotlivé role se musíte sami proklikat a zjistit určitá omezení. Chápu, že má být Xenonauts hardcore, ale malý tutoriál s možností ho přeskočit by nikoho nezabil.

Xenonauts je ovšem určená milovníkům klasiky a veze se na vlně hardcore nostalgie. Pěkné 2D zpracování tento dojem výrazně podtrhuje – je znát, že hra není cílená na masy, ale na oddané fanoušky. Svou cílovku ale hra se vší pravděpodobností naštve nezvládnutým tempem (začátek a konec hry nejsou příliš zábavné fáze a nenabízejí dost obsahu), spoustou bugů, omezený výzkumem s nepříliš rozvětvenými technologickými stromy a hlavně mizivou znovuhratelností, za kterou může malý počet map.

Na druhou stranu nad Xenonauts rozhodně nelze lámat hůl: na to nabízí příliš dobrou AI, velkou výzvu i na střední obtížnost a povedený design map. S trochou další péče a datadiskem po vzoru Enemy Within pro XCOM od Firaxis by z toho měla být vynikající záležitost.

V této chvíli je Xenonauts titul hlavně pro hardcore fanoušky, kteří se na první zahrání (kolem 20 hodin) budou dobře bavit, ale stejně si několikrát pořežou ruce o ostré a neobroušené hrany. Je také otázkou, jestli více neocení OpenXcom, který jim umožní hrát původní X-COM na současných strojích a operačních systémech.