Zeleň zmizela, život vyprchal a planeta je pustá jak parkoviště maloměstských sámošek, když mají obchoďáky slevové akce. Měsíční krajina, ale ne na Měsíci. Rudá planeta, ale ne na Marsu. Je rudá, protože Rusko. Srp s kladivem v logu hry napovídají, azbuka a audionahrávky v ruštině dokazují.
Aniž by to na Zemi kdokoliv věděl, našli Rusáci portál, který vedl přímo na tuto planetu. Tutlali to, samozřejmě. A mezitím jste trávili dlouhé roky v kryospánku jen proto, abyste na planetě následně havarovali, osidlovali a zkoumali. Fakt, že vás nevítají, ať už palbou zbraní, nebo vodkou a chlebem, však nasvědčuje, že se něco pokazilo. Co, to už musíte zjistit sami.
Rudý mráz
Komunisti na odlehlé obyvatelné planetě, mimozemské portály, nevysvětlená katastrofa. Fajn. Já to slovo vytáhnu. Kýč. Tady je. Lifeless Planet se však od prvních chvil tváří, jakoby tuhle neuvěřitelnou směs brala vážně a víte co? Docela se jí to daří.
Atmosféra je hutná a hlavně díky zvukovému doprovodu místy až mrazivá. Jste sami, dochází kyslík a kráčíte po planetě, která je z nějakého důvodu v podstatě mrtvá. Vydali jste se na sebevražednou misi, abyste přistáli na hromadě suti a ruin, která je všechno, jen ne obyvatelná. Co budete dělat? Vydáte se na průzkum a zkusíte neumřít, co nejdéle to jde.
zdroj: Archiv
Rovnou za nosem
Projdete se údolími, vyběhnete kopce, nacvičíte si skákání, pokusíte se sžít s neohrabaným ovládáním a konečně narazíte na opuštěnou vesnici. Tedy to, co z ní zbylo. Atmosféra je těžká jak bouřková mračna, ze suti začnou probleskovat první střípky příběhu, ale pak se stane něco velmi nemilého – hra pokračuje dál!
Z opuštěného městečka do podzemní laboratoře, pak do hor, nížin, ve dne, v noci, ve stínu staveb, po bezútěšné planině. Jen běžíte a skáčete. Běžíte mrtvou, netečnou, i když sem tam krásnou a zajímavou krajinou. Skáčete po všech čertech a občas po uschlých rostlinách.
Vývojář (protože hru dělal plus mínus jeden člověk) zkrátka při navrhování všeho, co bude podpírat skvělou atmosféru, tak zapomněl do hry vložit jakoukoli uchopitelnou hratelnost. A tak hodiny utíkáte do kopce a z kopce. Někdy doleva, čas od času zahnete vpravo. Tu a tam přeskočíte nějakou propast, nebo když máte náhodou nabitý jetpack, trochu větší propast. Sem tam řešíte logickou hádanku, kdy musíte vzít předmět a přemístit ho z bodu A do bodu B. A to je všechno.
Děje se něco?
Gradace hratelnosti nebo hádanek je tak mizivá, že by se s klidným svědomím dalo polemizovat o její existenci. Těžko říct, jestli David Board plánoval, že se během zdlouhavého a nekonečného běhání budete utápět ve filozofických rozmluvách sami se sebou a přemýšlet, co se tady vlastně přihodilo. Nebo se snad kochat okolím, kterému se občas skutečně povede hráče zaujmout nebo zaskočit monumentálností či náhlým vpádem melancholie.
Ve výsledku se ale utopila akorát hra, jenže v nudě. Odolnějším z vás dojde tento smutný fakt zhruba po půl hodině a ti nejotrlejší vypění, když se náplň po dvou hodinách v podstatě nezmění a je stejně nijaká, jako byla na začátku.
Z archivů internetů se samozřejmě dá vyhrabat moje recenze Dear Esther, tedy hry, která je postavená stejném principu. Jenže Dear Esther trvá hodinu, náhodně se mění a po celou dobu roste atmosférou i obsahově. Je to hra, o které jsem schopen tvrdit, že se vyvíjí logicky, až nakonec skončí.
Lifeless Planet je bezduché běhání a skákání kulisami vystavěnými okolo „geniální“ myšlenky planety kolonizované sověty. Je to stejné, jako byste srovnávali Kabáty a Dvořáka (prosím, nedělejte to).
Ani jako rozcvička
Kdybyste mi řekli, že jste Lifeless Planet nedohráli a jen se na Youtube podívali, jestli má vůbec nějaký konec, neměl bych vám to za zlé. Soucitně bych pokynul, možná bych nasadil i gesto se zdviženým palcem.
Technicky sice hra funguje, má styl a dokáže zaujmout, ale jen na okamžik. Zbytek herní doby se bortí sama do sebe. Je to lyrická procházka planetou, která vsází všechno na duši, atmosféru a myšlenky napsané mezi řádky. Tedy na to, co do ní David Board během dlouhého vývoje kdesi v osamění na Aljašce zapomněl vložit.
