War, the Game – recenze
4/10
zdroj: Archiv

War, the Game – recenze

Datum vydání:
15. května 2014
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

21. 6. 2014 16:15 | Recenze | autor: Ladislav Loukota |

Žádný příběh, žádné komplikace, žádný problém. Podobně se prezentuje minimalistická válečná hra War, the Game. Hrst principů se v ní měla snoubit se sáhodlouhými možnosti, jak dát nepřátelům na budku. Mělo zkrátka jít o titul, co vyrazí dech všem, kterým před lety učaroval DEFCON. Výsledkem je ale hra tak legračně nepovedená, že je nutné varovně zvednout prst a ťukat s ním do klávesnice tak dlouho, dokud nedojde k napravení křivdy páchané na peněženkách hráčů, co touží po tak trochu jiných strategiích. 

V jednoduchosti je nuda

Při hraní War, the Game ovládáte celkem sedm jednotek: tanky, pěchotu, stíhačky, bombardéry, transportní lodě, letadlové lodě a bitevní lodě. Krom nich je možné si jednou za čas vystřelit i atomovku a budovy rozházené po mapě se omezují pouze na továrny (nelze postavit ani zničit).

Hra probíhá v reálném čase, ale je možné urychlit každý den do konce. Hra tak malinko připomíná i tahové strategie - když odkliknete přeskočení dne, nelze už ovlivnit následné urychlené dění až do dalšího rána. 

Oproti jiným hrám podobného ražení obsahuje War, the Game i možnost budovat nové jednotky v průběhu hry. Peníze na to získáváte z dobytých měst, často je ale celá pětiminutová válka rozhodnuta už z peněz poskytnutých v úvodu.

Jednotky samotné mají všechny stejné statistiky a liší se pouze v detailech. Například stíhačky i bombardér mohou útočit na pozemní jednotky, stejně jako tank i pěchota mají stejnou sílu, jen s tím rozdílem, že pěchota lépe brání město a tanky jsou zase rychlejší. 

Minimální odlišnosti alespoň částečně poskytují taktickou pestrost a prostor na několik „triků“ – například tanky a stíhačky se spolu perfektně doplňují v likvidaci osamocených divizí, naopak velké letecké armády jsou obvykle nedotknutelné (než jsou zničeny pozemní jednotky z jejich formace), což z nich činí jazýček na vahách.

zdroj: Archiv

Strategie pro gamepad?!

Hned na úvod vás zarazí ovládání. Hra je optimalizována pro Xbox gamepad, což se o většině strategií říct nedá. S tím samozřejmě souvisí i ústupky, které rozradostní fanoušky ovládání gamepadem, ale určitě nepotěší příznivce klávesnice a myši. Ovládání rozhodně není stavěné pro myš a uživatelské rozhraní obecně se při ovládání myší vyznačuje elegancí padající cihly. Vezměte ale do ruky gamepad a dojem bude přesně opačný, uživatelské rozhraní bude najednou nesmírně přátelské. Totéž se bohužel nedá říct o managementu jednotek.

Pozemní jednotky například potřebují nastoupit do transportních lodí, což je praxe, která v minimalistické strategii, co se jinak s detailním ztvárněním boje moc nepáře, dost překvapí. Stejně tak letadlové lodě více méně plní pouze funkci rozšíření doletu stíhaček, ale ne už bombardérů. Z pouhých sedmi jednotek jsou tak dvě na okrasu a zbytek se svým použitím (snad až na dvě letadla) tolik neliší.

Vedení konfliktu přes ten nejmenší průliv se rychle stává logistickým oříškem. Transportní lodě rozhodně nejsou za hubičku a nutnost vlastnit jich dostatečný počet pro efektivní invazi je mnohdy volbou Sofiinou. Jednoduchost hry není nutně problém (viz níže vzpomínka na DEFCON), ve spojení s mrzkou hratelností je ale prvním políčkem do tváře natěšeného gaučového stratéga.

Strategická tancovačka

Jak se ale vlastně War, the Game hraje? Cílem válek jsou z finančních důvodů (a kvůli zadání misí) velkoměsta rozložená po dané oblasti. Ačkoliv se celá hra odehrává na glóbu naší matičky Země, jednotlivé mise jsou většinou regionálního charakteru. Jde o příjemný nápad, který zachovává zdání jisté návaznosti jednotlivých scénářů.

Bohužel ale krom měst hra obsahuje pouze dva typy terénu, tedy pevninu a moře. Při tažení na Moskvu je tak třeba počítat jen s rozdílnou rychlostí vlastních jednotek, přičemž v dostatečně velkém chuchvalci ji můžete obkroužit klidně přes Kavkaz nebo Sibiř.

Nelze tak operovat ani s možností zastavit oponenta v lepším postavení, ani ho zpomalit nahnáním do hor – vítězí jenom ten, kdo má více panáků (a optimálně je může ještě podpořit hromadou letadel).

Paradoxně vlastně nelze ani použít stíhačky k napadení letících bombardérů nebo eliminovat nepřátelské vzdušné síly – při pronásledování se tyto vždycky stáhnou, popřípadě se vzájemně honí po celém kontinentu jako malé děti. A zastavování již pochodující armády je rovněž dost problém.

Když už se ale armády potkají, početnější vojsko rychle udolá méně početné, ať už bojuje kdokoliv s kýmkoliv (třeba bombardér vs. pěchota). Jádrem pudla War, the Game jsou tak vlastně jakési tance armád kolem měst, kdy se snažíte rozbít megachuchvalce nepřátelských armád do menších a snáze eliminovatelných skupinek, zatímco se vyvarujete toho samého.

Umělou inteligenci přelstíte překvapivě snadno, obvykle (podobně jako ve výukovém videu) zcela stačí obejít jedno hustě bráněné město a poté zaútočit na další město za ním než se AI rozpadne. Její spásou je masivní početní převaha, kvůli níž se hráč neobejde bez obrovských záloh.

Pokud ale nepřítel nedisponuje několikanásobnou početní převahou, je hned vyhráno. A pokud početní převahou disponuje (a že ji v předem připravených misích disponuje velmi často), je vítězství spíše dílem náhody, popřípadě splnění kritických cílů mise. Většinou se totiž omezují jenom na vytlačení OPFOR sil z jediného státečku nebo jejich pouhé přečíslení, zatímco hráč by raději dobyl celou opoziční supervelmoc...

Proč je DEFCON stále cool

Leckdo může namítnout, že War, the Game je podobně povrchní a triviální jako indie hra (z doby, kdy ten pojem ještě zněl cool) DEFCON. Nenechte se však mýlit zdánlivou podobností na první pohled. DEFCON představuje mnohem povedenější příklad (minimalistické) globální strategie.

V první fázi boje v DEFCON měli všichni hráči k dispozici totožné počty jednotek a namísto přečíslování tak záleželo na obratnosti i štěstí. Přitom hra neustále odpočítávala čas do možnosti použití dalšího typu jednotek (ICBM létaly až od DEFCON 1 úrovně), takže ji nechybělo napětí, ani nutnost přemýšlet nad rozmístěním jednotek. Má smysl riskovat ponorky ve snaze zničit blížící flotily oponenta, nebo jimi raději nepřátele obkroužit a připravit se, až vypálí salvu ze sil, abych mu sila mohl hned na to zničit? Nebo zkusit obojí a doufat, že se stihnu přiblížit k jeho pobřeží do DEFCONu 1?

Když si jednotlivé komponenty rozepíšete na papír, ukáže se, že DEFCON využíval třebas i principů tower defense her („jednorázové“ obranné budovy, které si hráč na počátku rozmisťuje, kam chce) nebo MOBA her (jednotky z letišť vysíláte kliknutím na budovu, nikoliv jako v RTS hrách označením do bloku). Celkově to vůbec není špatné na hru, v níž jedno sezení trvá sotva dvacet minut.

V mantinelech cizí fantazie

Celková absence výraznější strategie zabolí to o to více, že War, the Game vůbec neobsahuje editor misí nebo hru více hráčů. Nabízí tak zhruba dvacítku scénářů, z nichž jedna část spadá pod tutoriál a druhá část zase patří do kategorie legrácek (finální souboj všech proti všem na celém světě je prakticky nehratelný). Skutečnost, že se nelze dle vlastní chutě vžít do role státu X ve válce se státem Y a nasimulovat si tak třeba konflikt Anglie a Skotska, je asi největší problém celé hry.

War, the Game tak neposkytuje prostor představám hráče, že SKUTEČNĚ realizuje vojenské mise a SKUTEČNĚ právě bojuje třeba s Čínou. Dokonce i v některých slibně vypadajících scénářích (třeba v nové evropské válce) pak hra skončí „předčasně“ po splnění kritických cílů mise, namísto aby dala možnost si dlouze syslená vojska užít až do finálního pochodu na Londýn.

Jasně, ani v DEFCONu nebo RISKu nešlo dost dobře předstírat, že videohra líčí skutečný průběh jaderné války. Oba tituly ale nabízely povedenější systém kámen-nůžky-papír a soubor představy podporujících detailů (např. padlé civilisty a mapy zelenající se radiací). Navíc spoléhaly na hru více hráčů, ať už po internetu, nebo u stolu. Nejde však jenom o mělkost strategické úrovně, ale i současnou nabídku herních scénářů a stavbu dvacítky misí, v nichž hráč War, the Game čelí dost unfair podmínkám.

Běžné real-time strategie rovněž často své singleplayer mise začínají pod tíhou nepřátelského přečíslení. Spoléhají však na možnost vybudovat obranné baráčky, využít terénu nebo speciálních schopností jednotek. A komplexnost, ač zcela jiného charakteru, zase nechybí ani ve všemožných „skutečných“ strategiích jako je Panzer General nebo Steel Panthers.

Ve War, the Game je vyřešení „neřešitelného“ scénáře kvůli triviálním pravidlům většinou otázkou využití principu odlišnosti jednotek, po němž následuje rychlé vítězství. 

Promarněná šance

Možných řešení, jak z War, the Game udělat alespoň trošku zábavnou hru se nabízí více, a nemusí nutně souviset s přidáním speciálních schopností nebo dokonalou simulací bitev. Stačilo by alespoň základních způsobem simulovat terén. Nebo mohli tvůrci sáhnout po principech ve stylu Z, kdy by města chrlila jednotky sama (hráči MOBA by to jistě ocenili) a strategii by tak vývojáři přiznaně nahradili maximem panáčků a rychlými reflexy. Nebo War, the Game mohla obsahovat úvodní budovatelskou část ve stylu DEFCON, kdy by si protistrany mohly postavit obranu, která by alespoň trochu dodala mapě na plastičnost.

Je přitom až paradoxní, že vás hra nutí užívat transportní lodě a počítat s dosahy letišť (což není zábavné ani za mák), ale vůbec třeba nesimuluje jakékoliv zásobování. Právě hypotetická nutnost krýt si záda, udržovat síť silnic i lodních cest pod kontrolou a eliminovat oponentovy pevností likvidací jeho zásobování, by bylo přesně tím, co by hru mohlo spasit a dodat jí na originalitě…

War, the Game fatálně osciluje mezi dvojící odlišných typů strategií, přičemž přejímá to nejhorší z obou světů. Ve finále však hře neláme vaz složení jednotek nebo jednoduchost mapy, ale především minimum obsahu. Mrzká cena hry a pár příjemných minut u povedených scénářů tak zůstávají jedinou možnou spásou. Za sotva čtyři eura je sice možné nad koupí uvažovat, stejně vás ale War, the Game naštve nevyužitým potenciálem.

Verdikt:

Nízká cena nemůže zakrýt fakt, že War, the Game nabízí minimum obsahu. Ač lze mít vůči strategické stránce výhrady, hře fatálně láme vaz malé množství scénářů a žádný multiplayer.

Nejnovější články