Hitman 2 – recenze
V mém světě se věhlasný Agent 47 vždycky držel svých předností. V drtivé většině případů mi totiž velmi elegantně zmizel z dohledu a o tom, že je zrovna na trhu nový díl, jsem se dozvěděl s větším či menším časovým odstupem. Druhý díl restartované série ale šlo přehlédnout jen těžko díky silné marketingové kampani, do které byl zapojen i Sean Bean. Toho si v další umírací scéně prostě nikdo nechce nechat ujít. Pak už to šlo rychle, a než jsem se nadál, přirazil můj malý člun k rozkošné vilce na pobřeží.
Fist of the North Star: Lost Paradise – recenze
Kultovní osmdesátková manga Fist of the North Star již napříč lety ožila nejen v podobě anime a filmů, ale také prostřednictvím mnoha ne zrovna povedených her. Tentokrát se však dobrodružství nezdolného bojovníka poznamenaného sedmi jizvami ujalo studio, které má na svědomí sérii Yakuza, a výsledek opravdu stojí za to.
Call of Cthulhu - recenze
Studio Cyanide, které můžete znát díky videoherní adaptaci Blood Bowlu nebo skrze dobrodružství gobliního tichošlápka Styxe, se rozhodlo zařadit se svým zpracováním Call of Cthulhu do nekonečného zástupu vývojářů těžících z díla H. P. Lovecrafta. Povedlo se mu povznést se nad zvučné jméno kultovního autora a skrývá se za líbivými sliby o strachu a Prastarých také dobrá hra?
WWE 2K19 – recenze
Herní série WWE si po převzetí společností 2K Games v roce 2013 udržuje svůj zajetý standard. Kvalit WWE SmackDown! vs. Raw sice podle mého názoru nedosahuje (ačkoliv přiznávám, že tady může hrát roli i jistá dávka nostalgie), ale každoročně přináší velmi kvalitní zpracování toho vůbec nejbrutálnějšího videoherního zápasení, které ve skutečnosti vlastně ani zápasením není. To je docela obdivuhodné, protože tato hra nemá žádnou přímou konkurenci (nejbližším příbuzným je asi UFC, ale ta je o poznání jinde), a tak vývojáře v podstatě nic netlačí, aby ji vylepšovali.
Mega Man 11 - recenze
Mega Man se do historie videoher zapsal stejně nesmazatelným písmem jako třeba ježek Sonic. Postavička se vzhledem malého chlapce se po desítky let pravidelně vrhá zachránit Zemi od zlotřilých robotů, přičemž si našla nekonečnou frontu obdivovatelů a přirozeně se tak pasovala na hlavního maskota společnosti Capcom.
Assassin’s Creed Odyssey – recenze
Až do nedávna každý podzim znamenal příchod minimálně jedné iterace Assassin’s Creed. Egyptské Origins po roční pauze příjemně překvapily, ale stále působily relativně tradičně, s Odyssey se však tvůrci vydali do mnohem méně probádaných vod plných příběhových rozhodnutí a rozvíjení RPG prvků. A triér!
Valkyria Chronicles 4 - recenze
Původní Valkyria Chronicles pro mne představuje nejen jeden z nejlepších titulů, které vyšly na PS3, ale také jednu z nejoriginálnějších her, které se mi dostaly do ruky vůbec. Druhý díl na PSP měl dle mého pár mušek, trojka vyšla jen japonsky a odbočka jménem Revolution nemá s kouzlem Valkyria Chronicles nic společného. Takže oznámení čtyřky jsem bral jako skvělou zprávu a možnost vrátit se k výtečné hratelnosti na velkém monitoru.
NHL 19 - recenze
Kdybych vám před pár měsíci řekla, že Verva Litvínov bude v nové sezóně po dvou kolech na prvním místě Extraligy, že Jaromír Jágr do ní ani nenastoupí, a že nové NHL bude zase o poznání lepší než předchozí díl, asi byste mi právem nevěřili. Verva do posledního zápasu hrála o záchranu. Jarda Jágr sice nedohrál sezónu, jenže s ním se konec hokejové kariéry nikdy spojovat nebude. No a NHL loni předvedlo tolik zajímavých a hru měnících novinek, až si člověk myslel, že novinky jsou na pár let vyčerpané. A vida. Ve všech třech případech jsme se přesvědčili, že realitou se mohou stát i věci zdánlivě nemožné.
Shenmue I & II – recenze
Téměř před dvěma dekádami se objevila hra, která následující vývoj herního průmyslu ovlivnila možná víc, než by si mnozí mysleli. Netradiční, v mnoha ohledech revoluční, poutavá, výpravná, ale i frustrující a pro mnohé nepochopitelná – taková byla japonská Shenmue. Nyní se vrací na naše obrazovky v prakticky nezměněné podobě společně s druhým dílem, aby si oba skvosty mohli užít i dnešní hráči. Otázkou ovšem zůstává, zda je dokážou náležitě ocenit.
PES 2019 – recenze
I ti nejlepší z nás by se měli někam posouvat. Nepřešlapovat na místě, nebýt spokojení s tím, co už dokázali, hledět ke vzdálenějším obzorům. PES 2019, nejnovější přírůstek do série, která se dlouhodobě chlubí tou nejrealističtější simulací dění na zeleném pažitu, ale ustrnul, zatímco konkurence pádí kupředu. Pořád se hraje skvěle – ovšem obvinění, že jde jen o předraženou aktualizaci soupisek, je o dost oprávněnější než dřív.
Yakuza Kiwami 2 - recenze
Takovou úrodu, jakou zažívají hráči japonské série her Yakuza, by ocenili v současné době snad všichni. Jak na běžícím pásu totiž vycházejí nové nebo předělané hry ze světa japonské mafie a jedna vedle druhé dělají sérii skvělé jméno. A tak zatímco svět čeká na novou značku tvůrců série, na níž prý pracují, je hráčům předložen alespoň remake druhého dílu - Yakuza Kiwami 2. A jde o remake s velkým R.
Sonic Mania Plus – recenze
Loňský návrat klasické arkádové hry ze starých konzolí od Segy sklidil úspěch na všech frontách. Sonic Mania zachovala původní tvář ježka Sonica a přitom do základu dokázala zamíchat mnoho novinek a moderních prvků tak, že jste chvílemi ani netušili, co je původní a co je nové. Hra díky tomu nebrnkala jenom na strunu nostalgie, ale přinesla potřebný přesah a hodnotu také pro mnohem mladší hráče.
Onrush – recenze
Onrush je štěstí v neštěstí. Sony si pořádnou závodní arkádu prostě udělat neumí a po vadnoucím MotorStormu a neustále odkládaném Driveclubu se Evolution Studios nakonec zbavila. Naštěstí přispěchali Codemasters, schopné vývojáře koupili a výsledkem je Onrush. Zběsilá arkádová akce, která vám hned na začátku řekne to nejdůležitější, co o ní potřebujete vědět: tohle nejsou závody.
Unravel Two - recenze kooperativní logické hopsačky
Z Unravel si nepamatuju skoro nic. Roztomilá a povedená plošinovka s panáčkem z příze, víc ze mě nedostanete. A už teď tuším, že z dvojky mi v hlavě zůstane to stejné plus coop. Jen na ni nebudu vzpomínat tak rád jako na první díl. Unravel Two bylo jedním z těch příjemných a ihned vydaných překvapení letošní E3, jenže podobně milé zjevení jako v případě jedničky se bohužel nekoná.
Dark Souls: Remastered - recenze
Remaster „souls titulu“, který zpopularizoval žánr, zní zcela logicky. Ostatně hráči si jej svého času pomocí petice dokonce vyřvali vedle konzolí také na PC, a není tedy důvod pochybovat, že by i následující generace chtěla navštívit zemi Lordran, v níž se ono notoricky obtížné dobrodružství Dark Souls odehrává. Má ale smysl remaster kupovat, pokud již vlastníte původní hru?
Detroit: Become Human – recenze
Přestože mám k zápletkám Davida Cage své výhrady, hry od studia Quantic Dream pro mě byly a budou srdeční záležitostí. A to navzdory častým kritickým hlasům, že víc než hry jsou to interaktivní filmy, na které se možná hezky dívá, ale s hraním mají pramálo společného. Naštěstí tu nejsem od toho, abych obhajovala definici toho opravdového hraní, ale proto, abych zhodnotila Detroit: Become Human.
Forgotton Anne – recenze
„Na světě je tolik věcí, které nepotřebuji,“ pravil kdysi Sókratés a inspiroval tím nejen Díogena, ale dost možná i dnes velmi populární minimalismus. Lidí, kteří už nechtějí být otroky svých věcí, je dnes spousta nejen mezi městskými liberály bez hypoték, zato s avokádovým toustem. Ale co když je to naopak? Co když naše věci nechtějí být našimi otroky, a ten telefon, o kterém se domníváte, že vám ho kdosi odcizil, prostě jen nehodlal nadále trpět neustálé doteky vašich nenechavých prstů?
Yakuza 6: The Song of Life - recenze
Téměř rok a půl musel anglicky mluvící svět čekat na závěrečnou epizodu populární série o japonské mafii s názvem Yakuza 6: The Song of Life. Od svého vzniku v roce 2005 ušla Yakuza dlouhou cestu, na níž si vyzkoušela nejrůznější herní prvky, varianty otevřeného světa, střídající se charaktery. Prostě všechno, co může natěšený hráč čekat. Je tak příznačné, se v závěru celé série hra zaměřuje na jednu postavu a nabízí hráčům až filmovou podívanou s velkým důrazem na vyprávění.
God of War – recenze
Se ztrátou milovaného člověka se každý z nás vyrovnává jinak. Někdo se uzavře do sebe, někdo odcestuje do dalekých krajin a někdo pocítí zoufalou touhu vylít si zlost na všem a na všech okolo. Z předchozích zkušeností by se dalo předpokládat, že v případě zuřivého řeckého boha války Krata to bude ta poslední možnost. Ovšem, časy i bohové se mění. A u notně vyčpělého tématu původních God of War v nové hře naštěstí k lepšímu.
Extinction - recenze
Za Extinction stojí studio Iron Galaxy, které má mimo jiné na svědomí veškerý post-launchový obsah do znovuzrozené bojovky Killer Instinct. Logicky tedy čekáte, že akční hopsačka postavená na boji zblízka vyroste z hlubokých kořenů a z lásky k žánru. Extinction nicméně selhává snad ve všech ohledech a namísto zábavné řežby nabízí neustále se opakující nudu.
