Máte námět či připomínku? Napište nám
Final Fantasy VII Remake – recenze
9/10
zdroj: Square Enix
Recenze

Final Fantasy VII Remake – recenze

Datum vydání:
10. dubna 2020
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

6. 4. 2020 18:30 | autor: Aleš Smutný |

Jeden z nejslavnějších hrdinů (a s ním i jeden z nejikoničtějších záporáků) je zpět. Milované, kultovní a dnes již notně zubem času ohlodané JRPG Final Fantasy VII se konečně dočkalo vydání svého remaku. Krásného, moderního a také jen částečného přepracování, které za sebou určitě zanechá výraznou stopu kontroverze a hodně otázek.

Popravdě jsem čekal, že recenzování remaku Final Fantasy VII bude dost ošemetná věc. Hra zákonitě musí jinak promlouvat k fanouškům původní hry, jako jsem já, a jinak k těm, kteří už dnes nemají chuť na dnes již úsměvnou grafiku a animace a případně tahové souboje, a tak se k příběhu Clouda, Sephirota, Aerith a dalších hrdinů permanentně otisknutých v kronice videoherní historie dostanou poprvé.

Navíc se s remakem pojil velký otazník, jak moc vlastně bude velký a příběhově funkční, když z původní hry zpracovává jen úvod z Midgaru, tedy oblast, která vám mohla zabrat tak 5 hodin. Pokračování příběhu přijde až v dalších titulech.

Nejprve tedy odpověď na celistvost příběhu a délku hry. Dohrání vám zabere něco mezi 30 a 40 hodinami podle toho, kolik děláte nepovinných úkolů. Samotný příběh není ukončený, ale rozhodně je zpracovaný tak, že nemáte chuť jít si stěžovat, že jste dostali nedodělek. Celé midgarské dobrodružství působí příjemně uceleně, tvůrci provedli sérii úprav a hru naplnili obsahem, který minimálně po příběhové stránce dává smysl.

Tedy kromě finále, které vyrazí dech fanouškům, zatímco lidí předlohy neznalých se tolik nedotkne. Nebudu zabíhat do jakýchkoliv spoilerů, jen řeknu, že čekám pár hodně naštvaných skalních fandů s vidlemi a pochodněmi a také hodně fandů, jako jsem já, kteří naopak ocenili, že Final Fantasy VII Remake je spíš re:make. Tedy žádné převedení jedna ku jedné, ale znovuvybudování celé Cloudovy ságy.

Hra se tak jen neutápí v pomrkávání na znalce a servisu fanouškům (byť i toho je tu dost), ale prostě vše staví cihlu po cihle od základu a nebojí se přinášet změny. Díky tomu dávají mnohem větší smysl budoucí pokračování, na která se mohou těšit i ti, kteří už původní sedmičku prošli.

zdroj: Square Enix

To je ale nádhera, přesně takhle jsem si to představoval

Takže, po baletní etudě na téma „jak nic neprozradit, a přesto alespoň něco říct“ už konečně k věcem, které nejsou spoilery. Final Fantasy VII Remake rozhodně nepohorší ty, kteří mají vytetované hlášky ze hry na rameni a domov neopouštějí bez lentilek, kterým říkají Materie. Hra je naprosto ohromujícím audiovizuálním převedením původního světa do moderní grafiky.

Nemá smysl vše porovnávat s originálem: tam, kde se dřív místo dialogů kývalo hlavou bez nosu, jsou nyní hodiny filmečků a dialogů se skvělým dabingem i detailní animací obličejů. Tedy, minimálně u hlavních hrdinů.

Pozornému oku neunikne, že při procházení ulicemi Midgaru jsou některá NPC drobet ohyzdnější. Za normálních okolností byste si toho nejspíš nevšimli, tady je kontrast detailní animace tváří Cloudovy družiny a některých prodavačů hodně zřetelný. Prostě je vidět, kdo je pro příběh opravdu důležitý i z vedlejších postav, a kdo má jen klapat pusou v obchodě.

Stejně tak svět je v tom hlavním zcela okouzlující, jak jen futuristické město, kde se snoubí špičková technologie a totalitní exploatace surovin i lidských zdrojů, může být. Tady samozřejmě hra nejvíc funguje pro fanoušky předlohy. Je zcela magické pustit se do světa, který znají jen z původní spartánské verze a teď vypadá… takhle.

Srdíčko se zatřepetá, nostalgická slza ukápne a když vylezete na nějaké vyvýšené místo, ohromí vás, jak monumentálně celé město zastřešené kovovou platformou vypadá. Samozřejmě, aby byl jin a jang v rovnováze, pak vběhnete do nějakého nepovinného dungeonu nebo stok a uvidíte, že některé textury vypadají spíš jako z konce éry PlayStationu 3. Nic katastrofického, ale právě tenhle detail odděluje (jinak zcela nádherné) vizuální zpracování od produkčních kolosů, jako je Red Dead Redemption 2, kde podobná zaškobrtnutí nenajdete.

Když se z vedlejších postav stanou hlavní

Tenhle fakt samozřejmě kráčí ruku v ruce s tím, že Square Enix se ve své snaze o vzkříšení příběhu rozhodl natáhnout příběh pěti hodin na čtyřicet. Já tady smekám svůj neexistující klobouček, protože po většinu času je tohle natahování smysluplné a užitečné.

Na tohle zaplňování mělo studio samozřejmě mnohem více prostoru, protože to, co neumožňovala technika roku 1997, nyní možné je. Z Potěmkinovy vesnice v podobě některých postav a samotného Midgaru vznikli plnokrevní hrdinové a dějiště, které žije, dýchá a působí uvěřitelně, nejen jako kartonové kulisy pro úvod velké ságy.

Za mě je naprostou jedničkou v tomto „upgradování“ trojice spolubojovníků z AVALANCHE – Jessie, Wedge a Biggs. V původní hře jde o zcela opomenutelné postavy, které řeknou pár desítek vět a pak na ně zapomenete při managementu inventáře. Ale tady jde o klíčové a prokreslené postavy, které doplňují Clouda a jeho hlavní parťáky.

Cloud je žoldnéř, kterého si ekoteroristická skupina AVALANCHE najala, aby jí pomohl s likvidací reaktorů těžících z planety surovinu jménem mako. Barret, šéf této buňky, obrovitý černoch s kulometem místo ruky, vzal Clouda na doporučení Tify, další aktivistky a Cloudovy kamarádky z dětství.

Při první akci Cloud doprovází právě Barreta, Jessie, Wedge a Biggse. Jak se ale bombový útok zvrtne, Cloud je stále víc vtahován do problémů Midgaru, jeho slumů a boje AVALANCHE s korporací Shinra. Do toho probleskují halucinace a vzpomínky z jeho předchozího vojenského života, jimž dominuje démonický (a zároveň andělský) Sephirot.

To je asi tak vše, co se odvážím říct ze zápletky, protože ti, kteří hráli předchozí hru a případně i PSP prequel Crisis Core, to vše vědí a ti ostatní víc vědět nepotřebují. Co ale ti první vědět potřebují, je, jak moc se Midgar a jeho obyvatelé přizpůsobili moderním videoherním poměrům.

Je skvělé procházet se ulicemi slumů i korporátní čtvrtí Shinry. Vidět živoření nejnižších sociálních vrstev i relativně spokojených korporátních „sararímanů“. Především je tu ale zmíněné trio v čele s nesmírně charismatickou Jessie, která se dočkala největší péče.

Pokud předtím zuřily fanouškovské bitvy, zda je lepší Aerith, nebo Tifa, po absolvování remaku by můj hlas patřil sympatické, lidské, omylné Jessie. Najednou totiž dostává celé natažení midgarské části smysl, nepůsobí uměle a křečovitě. Dlouhé a krásné cutscény víc a víc prokreslují postavy i svět, v němž žijí, a tvůrci do příběhu zároveň velmi umně přidávají další a další nový obsah, který v původní hře nebyl a směřuje k samotnému finále… a teď už doopravdy mlčím!

Když tahovku nahradí akce

Kromě příběhu je druhou klíčovou složkou hry samozřejmě boj. Pryč je původní tahovka, byť teoreticky se k ní můžete vrátit v Classic módu, který ale pro jeho jednoduchost nedoporučuju, leda by vám někdo dělal opravdu problémy nebo vás souboje nechaly zcela chladnými. Jinak je hra akční, ovšem s možností zpomalení času nebo pauzy na to, abyste se přehodili na jiného člena týmu nebo použili speciální schopnost nebo předmět.

Prvních cca pět hodin mi přišlo, že nic z toho není moc potřeba, protože hra byla dost jednoduchá a vlastně nebylo třeba využívat speciální útoky a další vrstvy taktiky. Naštěstí pak trochu přituhne a vy musíte začít víc kombinovat a využívat schopnosti hrdinů, které máte k dispozici. Ty hra přehazuje ryze podle toho, v jaké dějové sekvenci se nacházíte.

Nutno říct, že akční složka rozhodně není na úrovni náročnosti známé z ryzích bojovek, jako je Devil May Cry, spíš se dívejte směrem k Nier: Automata s větším důrazem na zapauzování boje a používání schopností. Pokud nemáte rádi akční hry, remake Final Fantasy VII vás rozhodně nezahltí a vždycky je tu Classic mód, kdy postavy útočí i brání samy a vy jen vybíráte, kdy využít nějakou schopnost či kouzlo.

Mečířův ráj

Remake si zachovává prvky předlohy v podobě Materií, které osazujete do slotů svých zbraní a výstroje. Když si do meče dáte třeba Materii na léčení, budete mít k dispozici kouzlo léčení. Nebo můžete zvolit bonus do útoku či cokoliv jiného, co máte k dispozici.

Logicky tak chcete mít co nejvíc slotů na vybavení, ale zároveň tomu často musíte obětovat základní statistiky, které někdy mívají zbraně s menším počtem slotů lepší. Tím, jak moc Materie využíváte, je levelujete a odemykáte si nové úrovně kouzel. Je to propracovaný a zároveň intuitivní systém. Jediná nevýhoda je, že jak vám hra mění partu, často trávíte nemálo času v menu tím, že přehazujete svoje nejlepší Materie z jedné postavy na druhou.

Aby toho nebylo málo, jednotlivé zbraně jde ještě levelovat za bodíky, které získáváte společně s novými úrovněmi postavy. K dispozici je pro každou postavu hned několik zbraní, a tak můžete vyměnit třeba Buster Sword za jiný meč, který je lepší při obraně, případně zase jiný, který je zaměřený pro ty, kteří chtějí mít z Clouda víc kouzlící postavu.

Každá zbraň má kromě vlastních statistik i unikátní schopnosti, které jde opět levelováním naučit postavu tak, aby je mohla používat i s jinou zbraní. Samozřejmostí je, že se změna zbraně projevuje i na postavě, takže u Clouda si můžete pěkně prohlížet to, co má zrovna vybavené a ve slotech vám i při probíhání městem svítí barvy Materií, které zrovna používáte.

Prostoru na realizaci vlastního herního stylu je tu opravdu dost, a to i když vám hra mění partu pod rukama. Nikdy ale nemáte pocit, že by vás nějak podvedla nebo omezovala. Díky relativní linearitě je vše stavěné na míru dané party, samozřejmě s výjimkou nepovinných úkolů, které nemusíte plnit, ale připravíte se o extra zkušenosti a vybavení. Což je má hlavní kritika celé hry.

Vedlejší úkoly mě totiž moc neoslovily svým designem, většinou jde o úkoly „přines, zabij, najdi“, a to se brzy omrzí. Jistě, můžete je ignorovat, ale pak nemáte všechnu výbavu. Bez ní jde hra dohrát, ale pokud máte obsesi na vyčištění každého koutu, čeká vás pár hodinek nenápaditých úkolů, které nejsou na stejné úrovni jako hlavní příběh. Naštěstí se jde po dokončení příběhu vrátit do jakékoliv části, takže pro případný druhý díl si můžete vše získat.

Hra občas trpí natahováním. V druhé třetině je toho šplhání, přepínání, pobíhání a hledání trochu moc – kdyby byl remake o pět hodinek kratší, nic by se nestalo. Chápu, že se Square Enix obával, aby mu někdo nechtěl omlátit o korporátní hlavu, že je první remake až příliš krátký. Ale ta výplň šla opravdu omezit a je tedy mou nejvýraznější výtkou.

zdroj: Square Enix

To nejlepší Final Fantasy pro nováčky

Rozhodně už nespočítám na prstech jedné ruky, kolikrát mi lidé řekli, že se nechtějí do série Final Fantasy pouštět, ať už proto, že jde vesměs o obří hry, nebo je mate, kde začít, nebo jsou některé díly už příliš technicky zastaralé. Final Fantasy VII Remake je ideální odpovědí pro tyto hráče. Jeho vyprávění je nejpochopitelnější ze všech dílů v sérii, i díky tomu, že opravdu zamotávat se to začne až ve finále. Do té doby jde o zcela jednoznačný příběh jednoho města a minulostí ztrápeného vojáka. Linearita hry tomu jen napomáhá.

Remake sedmičky je v tomhle protipólem megalomanské patnáctky. Obě hry mám opravdu rád, obě dělají to, co chtějí, dobře, ale každá jinak. Tentokrát mě nesmírně potěšilo, že se kromě trochy probíhání po slumech a ulicích můžu vždy pustit do další příběhové sekvence a nemusím řešit to, že tvůrci pro mě vybudovali svět, ve kterém se musím toulat. To přijde (snad) v pokračování, ale prozatím je přímočarost hry velmi osvěžující.

Samozřejmě, pořád je tu fakt, že si na pokračování musíte počkat, ale navzdory původním obavám hra vážně nepůsobí neukončeně. Je to spíš pocit, jako když váš oblíbený seriál skončí sezónu cliffhangerem, ale necítíte nějaké prázdno s otázkou: „A to je všechno?“

Naopak, tenhle předěl vám umožní pořádně zpracovat, co se vlastně stalo, a neutopí události v Midgaru následným vývojem událostí a novými postavami. To by si s takovou láskou vybudovaný svět nezasloužil.

Final Fantasy VII Remake nové obrázky zdroj: Square Enix

Je tedy Final Fantasy VII Remake hrou pro nováčky i veterány? Na rovinu odpovídám, že nevím. V první řadě je můj pohled nevyhnutelně pokroucený faktem, že předlohu znám. Změny v událostech oproti původnímu příběhu mě nenaštvaly, naopak mě potěšilo, že má Square Enix takovou odvahu, která nejspíš vokální tvrdé jádro vytočí doběla. Já jsem ale rád, když mě hra překvapí a můžu se těšit, že uvidím něco, co jsem ještě neviděl – což by při zpracování 1:1 neplatilo, protože jen v Midgaru jsem byl tak desetkrát.

Nejsem si ale jistý, že přímočaré, lineární RPG se solidní akcí osloví každého, ne v době otevřených světů, „her jako služeb“ a snahy být přelomový a výjimečný, případně hyperrealistický. Final Fantasy VII Remake je pořád JRPG s občasnou úmyslnou směšností, občas vyhroceným dramatem, žánrovým přeléváním a samozřejmě nerealistickým zpracováním postav (Cloud má pořád Buster Sword, který váží víc než on, a Barret místo ruky kulomet, a ne, nevíme, kde je k němu nábojový pás!).

Je to ale skvělá hra, u níž jsem se až na pár okamžiků bavil, často mnou cloumaly emoce, což jsem vzhledem ke znalosti předlohy nečekal, a těšily mě souboje i příběh. Popravdě ani nevím, jak lépe by měl Square Enix přenést svou kultovní hru o víc než dvacet let do budoucnosti, aby oslovil i nové publikum. Což je asi ten nejlepší štempl, jaký můžu téhle hře nadělit.

Estuans interius, Ira vehementi, Estuans interius, Ira vehementi, Sephiroth! Sephiroth!

Verdikt:

Převedení žánrové klasiky a jedné z nejdůležitějších her historie do moderní podoby se povedlo. Tedy, jde „jen“ o převedení první části, ale obohacené tak, že vydá na samostatný titul, kterému trochu škodí jen občasné výplňové sekvence. Remake si užijí jak nováčci, tak matadoři.

Nejnovější články