Prostřední bratříček
Z původní trilogie Modern Warfare má nejlepší kampaň první díl, plnou šokujících momentů a ikonických scén, poháněnou nikterak překombinovaným, uvěřitelným vyprávěním. Nejhorší je trojka, která se zoufale snažila nezapomenutelné chvíle vytvořit, ale výsledkem byly křečovité, uměle působící hollywoodské výmysly bez emocí (vzpomínáte na padající Eiffelovku?).
Dvojka se nachází někde mezi nimi. Její tón a poselství nejsou příliš konzistentní a příběh je občas vyloženě stupidní, ale každý si pamatuje aspoň na ten jeden zásadní zvrat a většině hráčů toho nejspíš v paměti uvízlo daleko víc – tichá smrt v blizardu za pomoci senzoru srdečního tepu, mohutný útok na opevněný ruský gulag, s chirurgickou přesností vržený nůž do oka.
Pro mě má ve výsledku kampaň druhého Modern Warfare co do kvality rozhodně blíž kultovní jedničce než bezduché trojce, a kdybychom se tady měli bavit pouze o tom, jakým způsobem byla remasterována a převedena do moderní grafiky, vypálím z recenzentského zásobníku devítku a zabalím to, protože hra vypadá prostě nádherně.
Třeba právě mise Cliffhanger, která vás zavede do zmrzlého Kazachstánu, je toho dokonalým příkladem. Čistě z hlediska wow efektu, kdy člověk otáčí kamerou kolem dokola a úplně nemůže vstřebat, na jakou impozantní krásu se vlastně dívá, je tahle krátká pasáž, kdy se spolu s kapitánem McTavishem drápete do svahu, silnější než cokoliv, co nabízí nové Modern Warfare.
Kromě přírodních krás ale za návštěvu stojí i všemi barvami hrající brazilské favely, zapadajícím sluncem melancholicky nasvícené americké předměstí, na jehož střechy se jako semínka pampelišek snášejí ruští parašutisté. Jako dechberoucí exkurze do všech možných lokalit, kde je možné střílet padouchy, remasterovaná kampaň Modern Warfare 2 nemůže fungovat líp.
zdroj: Activision
Disneyland smrti
Jenže krásná grafika není to jediné, na čem záleží. Co se hrálo skvěle před 11 lety, už dnes nemusí být taková paráda, a to stejné platí o vyprávění. Než se dostanu ke spoilerům, bez nichž to bohužel skutečně nepůjde (a na které ještě v pravou chvíli patřičně upozorním), pojďme se mrknout na to, co vlastně v kampani děláte.
Call of Duty má rádo největší hity. Tak, jako se podíváte do všech možných koutů zeměkoule, si vyzkoušíte i všechny možné způsoby válčení, kterým samozřejmě dominuje pěchotní boj na relativně krátkou vzdálenost, ale v každé misi nějakým způsobem ozvláštněný.
Někdy po vás hra chce, abyste bránili daný bod, který se ještě občas (jako v případě obrněného Strykeru) pohybuje. Jindy musíte uhánět jako o závod, aby vám neuletěl vrtulník, a za stálého sprintování picnout pár neúspěšných Ronaldinhů. Někdy se na vás vyhrnou nepřátelé chránění štíty, které musíte oběhnout, někdy si štít půjčíte vy sami.
A máte k dispozici i pokročilejší hračky – zmíněný heartbeat senzor, drony Predator, termální optiku, kulomet vrtulníku. Nic tak kultovního jako letadlo AC-130 z jedničky, ale rozhodně se nebojte, že by mise byly monotónní.
Jenže je to celé jako horská dráha. Strhující, vzrušující, plné adrenalinových výbuchů, úprků a soubojů, ale taky naskriptované, neměnné, přímočaré a nesvobodné. Úrovně krásně vypadají a hodně se toho v nich děje, ale nenabízejí žádnou svobodu.
Nejsou to tak docela úzké koridory, to ne. Naopak, hra se nebojí vás postavit do relativně otevřených prostranství, ale vždy s tím, že vám ukazatel úkolů naznačuje tu jedinou správnou cestu. Občas si můžete vybrat, jestli na daný cíl zaútočíte zleva, nebo zprava, jestli projdete barákem, nebo to zkusíte přímou čarou, ale prostoru třeba na nějaké kreativní taktické manévry, na útoky z křídla či ze zálohy, je poměrně málo. Běžte za žlutou tečkou, střílejte, co se pohne, moc nad tím nepřemýšlejte.
Klasické Call of Duty, chtělo by se říct, jenže kdo hrál kampaň nového Modern Warfare, ten pozná rozdíl, a to hlavně v jednom důležitém ohledu: v remasteru dvojky jsou omezení hodně poznat. Vidím popelnici, která je nižší než zdi, na které se můj voják obvykle bez problémů vyšvihne. Z té popelnice by se následně dalo vylézt na střechu – garantuju vám, že loňský díl by mi to umožnil. Tady ale supervoják Gary „Roach“ Sanderson nepovyskočí, stejně jako zničehonic nedokáže prolézt otevřeným oknem, které vede jinam než stovka jiných otevřených oken, kterými jsem už během té samé mise stačil plavně proplout. Svázané ruce možná nevadí Vězni 627, mě po chvíli začaly docela iritovat.
Ničí nám fastfood!
Právě osvobození řečeného vězně a odhalení jeho pravé identity je jedním z mých nejoblíbenějších okamžiků v historii Modern Warfare. Shepherd, Ghost a Roach se společně postarali o další, o něco smutnější chvilku. Narativní linka sledující elitní jednotku Task Force 141 je obecně výrazně silnější, překvapivější a dokáže vymyslet a provést skutečný zvrat v ději. Stejně jako kdysi, i tentokrát jsem si chtěl mise za americké rangery co nejrychleji odbýt, abych se mohl vrátit ke „speciálům“.
Americké sekce na mě působí… přihlouple. Jsou plné patosu, plytkého patriotismu, který hlasitě křičí: „Zlí Rusové nám chtějí sebrat Burger King a Washingtonův monument!“ Obraz doutnajících amerických vlajek na pozadí ruské invaze může působit mocně na lidi, kteří mají na svých vlastních dvorcích americké vlajky vyvěšené, ale já místo toho dumám, jak se vlastně Rusům zbídačeným dlouhou občanskou válkou podařilo provést nejúspěšnější interkontinentální ofenzivu všech dob, navíc proti státu chráněnému armádou s desetkrát větším rozpočtem.
Pravda, na tyhle události je nutné nahlížet maličko jiným pohledem po onom zvratu, který už nezvládnu dál nenápadně opisovat, ale zároveň ho musím rozebrat, takže tímto vás upozorňuju, že přicházejí SPOILERY. Pokud jste Modern Warfare 2 ještě nehráli, důrazně doporučuju přestat číst právě teď a vrátit se až k dalšímu podnadpisu.
Tak tedy, onen zvrat. Mám jím na mysli samozřejmě experiment, kterým generál Shepherd prokázal, že i duchové můžou umřít a že na likvidaci švába stačí trocha benzinu a doutník. Z Shepherda, který od začátku reprezentuje americký militarismus, který se chvástá, že velí nejmocnějšímu vojsku všech dob, který v rámci vyššího dobra nařídil jednomu ze svých mužů provést masakr na moskevském letišti, se vyklube zrádce, který celou válku zinscenoval.
Je to odvážný scenáristický krok, o to víc, že v posledních několika misích místo náhodných milicí tmavé pleti nebo zlotřilých Rusů zabíjíte desítky amerických vojáků. Hra tedy nakonec do jisté míry vyznívá jako kritika agresivní „jestřábí“ politiky… ale je skutečně možné kritizovat americký intervencionismus v troskách Bílého domu?
Hra je v tomhle ohledu zvláštně disonantní – jako kdyby půlka jejího příběhu sledující Price a Soapa chtěla přinést kontroverzní poselství o našem světě a ta druhá, odehrávající se v napadených Spojených státech, existovala proto, aby byl spokojen běžný spotřebitel na nejlukrativnějším herním trhu světa.
Proto je pro mě taky jedna půlka kampaně znatelně silnější než ta druhá, ale pokud někoho baví spíš otevřené bitvy proti (nevysvětlitelné) početní převaze Rusů podpořených (nevysvětlitelnou) vzdušnou nadvládou, proti gustu žádný dišputát.
Jinak a líp
Navzdory některým nedostatkům původní hry, které jsou optikou o deset let staršího recenzenta o to patrnější, musím ještě jednou zdůraznit, že remaster rozhodně není odfláknutý. Kromě toho, že vypadá skvěle, se taky může honosit novými animacemi. Ty mnohdy dávají větší smysl než kdysi, například když Price sestřelí vrtulník granátometem místo kulkou, a někdy prostě jen přidávají trochu emocionální hloubky, jako když Roach v jistém vypjatém okamžiku popadne Shepherda za paži.
Veteráni si na některých místech všimnou i jiného nasvětlení, lepší režijní práce, nových easter eggů (jedna trofej se jmenuje „Precognitive Paranoia“, což je taková malá nápověda, jak jí dosáhnout). Všechno to přispívá k oživení ne zas tak staré klasiky, i když musíte počítat s tím, že odměnou za vašich 20 eur vám bude skutečně pouze singleplayerová kampaň a pár blbůstek do multiplayeru Modern Warfare. Žádný samostatný mulťák, žádná kooperace. Pár hodin příběhové zábavy a šmytec.
A je to zábava, ne že ne, i když mi už zdaleka nepřijde tak bezchybná jako kdysi, možná i kvůli porovnání s výbornou kampaní nejnovějšího Modern Warfare. Pokud vás remaster zajímá z toho důvodu, že si chcete ještě jednou zahrát něco, co jste kdysi milovali, klidně si k výslednému skóre bodík, dva přičtěte. Vy ostatní, kteří hledáte skutečně špičkovou moderní střílečku s výbornou hratelností i příběhem, asi tak nadšení nebudete.
Stejně jako nebudete nadšení, pokud si hru chcete koupit na Xboxu nebo na PC. Tam totiž vyjde až 30. dubna, protože Sony si pro PlayStation 4 zajistilo časovou exkluzivitu.
