Concrete Genie – recenze
Možná jste si také někdy posteskli, že hry, umělecké médium skvělé k ventilaci kreativních myšlenek, se samotnému konceptu tvorby věnují spíše pomálu. A že je to škoda. Concrete Genie od studia Pixelopus nabízí možné vysvětlení: Zdá se totiž, že není žádná legrace tohle téma zpracovat tak, aby to ještě k tomu zároveň byla zábava hrát.
Warsaw - recenze
Svým vizuálem se tahové RPG z druhé světové války Warsaw na první pohled vykrádá roguelike klasiku Darkest Dungeon. Kvalitou se jí však bohužel nevyrovná, neboť do ní vývojáři zapomněli vedle několika mála zajímavých nápadů zakomponovat také zábavný příběh či uspokojivé mechaniky.
Code Vein – recenze
Her podobných Dark Souls je k mání přehršel, je tudíž potřeba, aby nový titul, pokud se na něj nemá okamžitě zapomenout, nabídl něco nového a neotřelého. Code Vein, nová soulsovka od Bandai Namco ve spolupráci se studiem Shift, se snaží zaujmout stylizací, příběhem, a hlavně širokými možnostmi přizpůsobování postavy a herního stylu.
Sayonara Wild Hearts – recenze
Co si má hráč představit pod pojmem „herní popové album“? Hudební hry jsou tu s námi od počátků herní historie a jejich forma je veskrze proměnlivá. Ať už jste někdy poskakovali na taneční podložce Dance Dance Revolution, učili se na kytaru s Rockbandem, odpočívali u oblíbených písniček v Audiosurfu anebo se dojímali nad genialitou Rez, jedno je jisté – žádná z nich netěžila tenhle žánr až do morku tolik, jako to dělá Sayonara Wild Hearts.
FIFA 20 – recenze
14. února 2017 PSG zahodilo čtyřbrankový náskok z prvního zápasu a prohrálo odvetu proti Barceloně 6:1. 10. dubna 2018 se Barcelona psychicky složila v Římě a místní AS ji po prohře 4:1 ve Španělsku výsledkem 3:0 vyřadilo. 7. května 2019 Barcelonu ztrapnil pro změnu Liverpool, který sice na Nou Campu prohrál o tři góly, jenže doma na Anfieldu vyhrál o čtyři. To jsou tři nejvýznamnější fotbalové kolapsy poslední doby… a bohužel se k nim připojuje ještě jeden: FIFA 20.
PES 2020 – recenze
Fotbalisté se obvykle zlepšují v tom, co dosud neumí, jako když trenér Manchesteru United Ole Gunnar Solskjær nedávno prohlásil o mladém útočníkovi Masonu Greenwoodovi, že je to jeden z nejlepších zakončovatelů, jaké kdy viděl, ale ještě musí zapracovat na taktice a presinku. PES 2020 je ovšem výjimka z fotbalového pravidla – zlepšuje se v tom, v čem už předtím bylo vynikající. V zážitku na samotném hřišti. Mimo něj to jako obvykle není žádná sláva, i když kariéra pro jednoho hráče udělala krok správným směrem.
GreedFall – recenze
Mám rád pavouky. Dělají záslužnou práci, ale málokdo je umí ocenit. Jakmile se mi nějaký objeví v domě, hned se ho snažím zachránit před některým z panikařících členů domácnosti a pustit nebohé stvoření ven. Pavouci si zaslouží pochopení a uznání, a přesně takhle se snažím stavět i ke studiu Spiders, autorům nepříliš povedených her jako Technomancer nebo Bound by Flame. Tentokrát se rozhodli opustit jim dobře známé prostředí Marsu a vyměnit je za viktoriánské fantasy, s nímž chtějí onoho uznání dosáhnout i u širší veřejnosti.
Etherborn – recenze
Prostorové vnímání. Schopnost, která nám umožňuje projít testy studijních předpokladů nebo podélně zaparkovat s autem. Dostatečná představivost v trojrozměrném prostoru navíc člověku umožňuje užít si naplno i Etherborn, prostorovou adventuru se spoustou puzzlů, z nichž se vám bude po čase motat hlava. Stačí totiž k hádankám přidat hrátky s gravitací, surreálno, a dobrodružství bezhlasého těla za hlasem bez těla může začít.
Samurai Shodown – recenze
Bojovky jsou žánr specifický. Nic v nich totiž nenafejkujete. Jak to myslím? Jednoduše. V dnešních obrovských open worldech a mnohahodinových hrách s RPG prvky můžete na první pohled docela snadno vykompenzovat nepříliš dokonalou hratelnost. Přidáte pár desítek questů, zvýšíte počet lokací, hratelných postav nebo dopravních prostředků – a alespoň na první zdání se vaše dílo může tvářit jako lepší, zábavnější, pompéznější, přinášející zábavu na desítky a stovky hodin. To v případě bojovek tak úplně neplatí.
Bloodstained: Ritual of the Night – recenze
Když Kodži Igaraši před čtyřmi lety prezentoval na Kickstarteru svůj nový projekt, nikdo ani na moment nepochyboval, že chce prostě udělat novou Castlevanii, jen pod jiným jménem. Přesně tak to i dopadlo. Bloodstained: Ritual of the Night je v jádru pravověrná klasika a svým konceptem vás tedy nepřekvapí. Místo toho to udělá tím, o jak nápaditý, bohatý a propracovaný titul se jedná.
Judgment – recenze
Duchovní nástupce série Yakuza se ještě ani nedostal na anglofonní trh, a už museli autoři hasit nepříjemný problém, který se objevil v březnu letošního roku. Představitel jedné ze záporných postav Pierre Taki byl totiž zadržen policií kvůli užívání kokainu a jeho postava Kjohei Hamura se tak dočkala menšího faceliftu a také nového dabéra, s nímž se Judgement právě dostavil na západní trh. V červenci se ho dočká i Japonsko, v němž byla do té doby hra stažena z prodejů. Nutno říct, že pokud jste Japonec a nestihli jste si hru pořídit před stažením z prodeje, měli jste řádný důvod prolévat slzy ve velkém. Soud nad Judgmentem začíná!
Warhammer: Chaosbane – recenze nové diablovky
„Tak jaký to je?“ zeptal se mě jeden z kolegů po prvních dvou hodinách strávených ve fantasy světě Warhammeru. Tehdy jsem byl plný nadšení, překvapený z toho, že to nedopadlo katastrofálně. Jenže první dojmy jsou první dojmy a to, co mě ve Warhammeru: Chaosbane čekalo poté, bylo jen jedno obrovské zklamání.
Layers of Fear 2 – recenze
Když jsem před lety recenzoval první Layers of Fear, byl jsem rozpolcen. Hru se mi vlastně ani nechtělo moc hrát, prvoplánové lekačky byly sice efektní, ale pořád šlo jen o lekačky. To nejlepší na hře byla atmosféra, kterou se autoři rozhodli upozadit na úkor strašení. Ruku v ruce s ní šel skvělý design prostředí, které mluvilo hlasitěji než všechny ostatní aspekty hororového dobrodružství dohromady. Pokračování vystřídalo viktoriánský dům za zaoceánskou loď, ovšem strašit se chystá i tentokrát.
A Plague Tale: Innocence – recenze
Propagační materiály mě celou dobu lákaly na děsuplné dobrodružství dvou nedospělých nešťastníků a mistrně tak skryly fakt, že A Plague Tale: Innocence vypráví o víc než jen dvou životech. Půvabná Francouzka Amicia doprovází svého mladšího nevinného brášku Huga na striktně lineární procházce temným středověkem, která až překvapivě dobře uspokojí hlad po singleplayerových adventurách s důrazem na příběh.
Days Gone – recenze
Deacon St. John, bývalý člen seriózního motorkářského gangu, milující manžel, veterán, drsný, ale přátelský chlap, který umí nenávidět i odpouštět. Tak právě s tímto charismatickým týpkem s kšiltem pevně otočeným dozadu jsem strávil desítky hodin, které byly zcela mimo má očekávání. Ve většině případů to myslím v dobrém, ale Days Gone bohužel chybí „tradiční“ perfektní dotaženost playstationových exkluzivit.
Left Alive – recenze
Left Alive je nejlepším kandidátem na nejhorší hru roku 2019. Je až s podivem, že se pod ni Square Enix podepsalo a vypustilo ji na světlo světa ve stavu, v jakém se právě nachází. Zvlášť, když koncem loňského roku vydalo jiný paskvil pod názvem The Quiet Man, který v porovnání s Left Alive najednou vypadá jako mnohem lepší hra.
Dirt Rally 2.0 – recenze
Závodní hry patří mezi mé nejoblíbenější herní žánry, proto se DiRT Rally 2.0 dostalo do úzké trojice her, které jsem si letos chtěl rozhodně zahrát. Tři roky stará jednička mi dokázala, že žílami Codies stále teče ta stará dobrá benzinem obohacená krev s příchutí pořádného rally, která se z arkádové série DiRT lehce vytratila (aby se v posledním díle zase vzepjala). Od DiRT Rally 2.0 jsem očekával hodně a díky výbornému zpřevodování ve vývoji jsem to naštěstí i dostal.
Jump Force – recenze
Máte-li rádi japonskou komiksovou tvorbu, pravděpodobně vám není zcela cizí jméno Weekly Shonen Jump. Jde o časopis mající oprávněný status otaku Bible, jehož stránky se staly rodištěm celé řady nejznámějších anime/manga sérií vůbec. Nejedná se navíc o žádného mladíka – první výtisk spatřil světlo světa už v roce 1968, což nám po složité matematické operaci napoví, že se loni slavily kulatiny. A jako lehce opožděný dárek přichází bojovka Jump Force od studia Spike Chunsoft pod vydavatelskou taktovkou Bandai Namco.
Tales of Vesperia: Definitive Edition – recenze
Psal se rok 2008 a Microsoft se snažil za každou cenu prosadit na japonském trhu, jak jinak než licencováním exkluzivních práv na velké značky. Díky tomu se dostal k pěkné řadě RPG titulů, mezi kterými byla i série Tales of Vesperia. Ta se stala hitem ihned po svém vydání jak v Japonsku, tak i ve Spojených Státech. Hráči v Evropě ostrouhali a hry se dočkali až o celý rok později, zrovna v době, kdy v Japonsku vycházela rozšířená verze na PS3. Ta se však za hranice Japonska nikdy oficiálně nepodívala. Stejně tak se nikdy nepodívala na žádnou z digitálních platforem – až dodnes.
Genesis Alpha One – recenze
Do rukou dostanete kosmickou loď, kterou si od základů vybudujete. Pak se budete muset postarat o přežití lidstva tím, že začnete navštěvovat cizí planety, těžit suroviny a bojovat s mimozemskými civilizacemi. Alespoň tak tedy zní sliby vývojářů z Radiation Blue, kterým se však ze zajímavé premisy nepovedlo v Genesis Alpha One vydolovat dobrou hru.
