zavřít

FIFA 20 – recenze

PS4 Pro

Recenzovaná verze: PS4 Pro

Vychází na platformách: PS4, Windows, Xbox One, PS4 Pro, Xbox One X

Verdikt: Kariéra plná bugů, místo Journey nemastná neslaná Volta, hratelnost slabší než loni. Ultimate Team je naopak ještě zábavnější, ale taky představuje nejhorší příklad loot boxové ekonomiky. Letošní FIFA patří mezi poražené. 

Hodnocení redakce 6/10

Jak hodnotíme

metacritic 79/100

- Recenze autor: Václav Pecháček Komentáře: 0

14. února 2017 PSG zahodilo čtyřbrankový náskok z prvního zápasu a prohrálo odvetu proti Barceloně 6:1. 10. dubna 2018 se Barcelona psychicky složila v Římě a místní AS ji po prohře 4:1 ve Španělsku výsledkem 3:0 vyřadilo. 7. května 2019 Barcelonu ztrapnil pro změnu Liverpool, který sice na Nou Campu prohrál o tři góly, jenže doma na Anfieldu vyhrál o čtyři. To jsou tři nejvýznamnější fotbalové kolapsy poslední doby… a bohužel se k nim připojuje ještě jeden: FIFA 20.

Recenze na fotbalové hry tu máme každý rok, takže jsem se rozhodl pro drobnou inovaci. Letos se společně na klady i vady (hlavně na ty vady) podíváme ve formě živé zápasové reportáže dokumentující horskou dráhu emocí, kterou mi FIFA 20 připravila. Nahoru, dolů, dolů, dolů, nahoru... Jdeme na to. Zápas za chvilku začíná.

Předzápasová analýza

Před výkopem všechno vypadá dobře a nic nenasvědčuje tomu, že by mělo dojít ke katastrofě. Vývojáři z EA Sports před fanoušky z tlampačů vyřvávají nové přídavky – slibují mód Volta, tedy něco jako FIFA Street z dob dávno minulých, slibují dokonce i vylepšenou trenérskou kariéru, no a samozřejmě taky ještě vymazlenější Ultimate Team, ekvivalent třaslavého oslíčka, co z něj padají prachy.

Ano, někteří experti se inspirují Jimem Bridgerem a pronášejí slova varovná, například se jim nezdají úvodní záběry ze hry nebo ohrnují nos nad chybějící licencí pro Juventus Turín, ale to už týmy nastupují na hrají plochu, včetně Cristiana Ronalda v dresu legendárního klubu „Piemonte Calcio“.

Zápas může začít. Všichni se těší, atmosféra je vynikající. Tak jako kdysi v Paříži a Katalánsku.

1. minuta: Opatrný začátek

Prvních pár doteků s míčem je velice pohodových. Okamžitě mířím do Ultimate Teamu, kde mi hra za úspěchy v loňském ročníku naděluje slušnou hromádku balíčků s kartičkami. Zmocňuje se mě dobře známá gamblerská extáze, když se balíčky pomaličku otevírají, a ačkoliv o pár okamžiků později brblám, že mi padlo jen to pomalé tele Fàbregas, vlastně jsem si těch deset minut naděje a zklamání nadmíru užil.

Kombinace začíná váznout, jakmile zapnu první Výkop, abych vyzkoušel, jak se tenhle ročník vlastně hraje. Na Gamescomu jsem měl z dema pocit, že se oproti FIFA 19 co do hratelnosti prakticky nic nezměnilo, ale teď, naostro, okamžitě poznávám, že jsem se mýlil. Změnilo se toho docela dost… a zdaleka ne k lepšímu.

Role jsou rozdané jasně: rychlé křídlo je král, pomalý obránce je vesnický idiot. Do jisté míry to tak bylo vždycky, ale málokdy tak extrémně jako v novém ročníku. Malí, hbití štírci doslova létají po postranní čáře, znovu a znovu pronikají za obranu a ta si nezvládá poradit s jejich driblinkem. Góly dává soupeř, góly dávám já, nikdo z toho nemůže mít radost, protože to vypadá spíš jako rychlobruslení než fotbal.

4:3. 5:2. 6:1. „Jak mám zabránit tomu, abych dostal gól?“ ptám se sám sebe. „A jak se mám vyhnout tomu, abych s bleskurychlými Rashfordem a Martialem z každého druhého útoku skóroval?“ Odpověď mi uniká. Nad krásným dnem se začínají stahovat mračna.

15. minuta: David a ulepený Goliáš

„Když to nejde po zemi, musíš to zkusit vzduchem,“ říkám si a měním způsob recenzentského útoku. Místo singleplayerového přáteláku skočím rovnou do Ultimate Teamu, do kompetitivního módu Rivals, kde si zahraju s vlastním týmem složeným právě z oněch kýžených kartiček proti jiným hráčům. Napřed si ovšem musím zahrát pět rozřazovacích zápasů, podle kterých hra zjistí úroveň mých dovedností.

Tedy, zjistila by, kdyby moje začátečnické družstvo, kde se momentálně nachází asi tak tři maličko slušní hráči, pravidelně nepřiřazovala do zápasů k naprosté extratřídě, k lidem, za něž kope Neymar a Mbappé a Zidane a Nedvěd (ano, „ikony“ se do FUT pochopitelně vracejí i tentokrát).

Všímám si tu i dalších neduhů. Ano, obránci jsou pomalí a příliš nezvládají základní obranné manévry, například vystihnutí přihrávky, ale musí se jim přiznat, že to mají těžké, poněvadž všechny pasy jsou absurdně dokonalé, přímo do běhu, každé zpracování balón zalepí (kopačky značky Klovatina) a jediné, co je pro změnu příšerně nepřesné, jsou hlavičky – jenže proč byste centrovali, když se můžete proťukat nebo prosprintovat až do malého vápna?

30. minuta: Do ulic!

No, dostávat neustále na budku mě stejně zas tak moc nebaví, takže si svléknu nudný dres, navleču se do potrhaných barevných hadrů a jdu naprosto konsternovat všechny svoje prarodiče tím, že se dám na pouliční fotbal.

Mód Volta nabízí rychlou zábavu v různých formátech, od kopání tří proti třem na malé brány až po regulérní futsalový zápas, a navíc ve FIFA 20 supluje příběhový mód, kterého se v minulých letech se ctí ujal Alex Hunter. Sice je to hrozně „cool“ a „hip“ a všichni dělají salta a selfíčka a ťukají si pěstičkami a jsou všemi možnými dalšími způsoby nesmírně otravní, ale opravdu se nedá říct, že by to byla nuda.

Zápasy mají extrémně rychlé tempo, musím se u nich intenzivně soustředit a dělat rozhodnutí ve zlomku vteřiny – neztrácet čas nějakým přemýšlením, prostě balon instinktivně kopnout o stěnu a doufat, že jsem vystihl správný úhel pro přihrávku. A když se to povede, když takhle na součástky rozeberete soupeřův tlak, je to tak skvělý pocit, že svým hráčům už skoro ani nezazlívám ta oslavná saltíčka o zeď. Skoro.

Jen je škoda, že mě příběhový mód Volty pořádně nenechá hrát. Je plný nadabovaných cutscén se solidními herci, vypráví k uhihňání připitomělou historku o nejambicióznějším pouličním týmu na světě, odehrává se na zaplivaných parkovištích i na střeše tokijských mrakodrapů. Příběh Alexe Huntera, který poskytl vážně docela zajímavý (i když místy hodně zjednodušený a glorifikovaný) pohled na život profesionálního fotbalisty to sice není, ale i tak. Baví mě to.

Dokud mě to bavit přestane, a to ve chvíli, kdy se vydám na jeden z prvních turnajů právě do Tokia. Hra mi doporučí, abych si přepnul obtížnost na legendární, protože světovou třídu drtím. „Fajn, proč ne?“ říkám si. „Aspoň bude výzva.“ A výzva je. Předtím jsem vyhrál každý zápas, teď vyhraju tak dva ze tří. Ideální situace – každý gól musím oddřít a vybojovat a vůbec mi nevadí, když sem tam jeden zápas prohraju. Aspoň to dokazuje, že se pořád mám co učit.

Jenže hádejte co: Já ten turnaj musím vyhrát. Musím vyhrát čtyři zápasy v řadě proti stále obtížnějším protivníkům, a když prohraju byť jen jediný, vracím se na začátek. Po několika prohrách v semifinále, jedné ve finále a pár trapných vypadnutích v dřívější fázi mi to dojde: Buď se tady budu crcat na střeše ještě další tři hodiny, nebo si snížím obtížnost a soupeře prostě přejedu, protože hra odmítá respektovat možnost prohrát. Přitom ve fotbale nikdo nechce jenom vyhrávat, občasná prohra je přijatelná, nevyhnutelná, potřebná.

A tak do kabiny odcházím s pocitem, že horší první půli jsem snad ani zažít nemohl.

Poločasová přestávka

Pomeranč. Energeťák. Týmový rozhovor s koučem (bráchou). Já (sklesle): „Mně už se to ani nechce hrát! Fakt je to o tolik horší než loni, nebo se mi to jenom zdá?“ On (lakonicky): „Je to nejhorší FIFA, jakou jsem kdy hrál.“ Hmm. Tak daleko bych asi nezacházel, ale jsem po poločasu intenzivního fotbalu příliš vyčerpaný, než abych se s ním hádal. Deset minut uplynulo, jde se na hřiště – a dochází ke střídání. Střídání herních módů. Volta zůstane v kabině, na hřiště nastupuje trenérská kariéra, údajně masivně vylepšená. Tak se podívejme, nakolik se její potenciál přetaví v dobrý výkon.

45. minuta: Dvouoký mezi slepými

Kariéra začíná velmi dobře a na chvíli se zdá, že by opravdu mohla celý tým jménem FIFA 20 pořádně nakopnout. Nové interaktivní tiskové konference vágně připomínají Football Manager, taky si můžu v dialogovém okně povídat s vlastními hráči a sledovat efekt, jaký moje slova měla na jejich schopnosti.

Po chvíli si ovšem uvědomuju, že otázky a odpovědi se velmi rychle začínají opakovat. A co hůř, že na nich nezáleží, protože ať už svému ustaranému plejerovi napovídám cokoliv, vždycky je z toho hepy jak tři plody Citrus paradisi. Tím pádem se z managementu týmu okamžitě vytrácí jakákoliv výzva.

A víte, odkud se ještě vytrácí jakákoliv výzva? Ze samotného hraní. Zcela bizarní bug totiž způsobuje, že spousta týmů – především ty nejlepší, ale dotýká se to i slabších – nasazuje do zápasů naprosté béčko. Talenty. Nuly za zenitem. Lidi, o kterých nikdo nikdy nikde neslyšel a jejichž samotnou existenci by nejspíš nemohla místopřísežně potvrdit ani jejich vlastní matka.

Když to vidím poprvé v zápase s Wolves, usuzuju, že se jim možná jenom zranilo hodně hráčů základní sestavy a že to je důvod, proč hraju proti doslova tomu nejhoršímu možnému týmu, který je jejich soupiska schopná vyprodukovat. Jakmile se mi to samé stane v zápase s Chelsea, s Brightonem, s Manchesterem United, už vím, že si nějaký algoritmus musel přivodit ošklivé zranění hlavy.

Výsledkem je, že můj Leicester, navzdory zcela demotivovanému manažerovi, vede ligu, protože nemám problém tyhle padesátky a šedesátky se svým týmem osmdesátek vyklepnout i na legendární obtížnost.

60. minuta: Downgrade

Čekám, že se kariéra každou chvíli vzpamatuje. Má to přece být hvězda letošního dílu! Ale nic takového. Připadám si, jako bych koupil Mbappého a Joãa Felixe a oni by v prvních deseti zápasech nastříleli dvacet gólů, všechny do vlastní brány. Co se děje? Proč to nefunguje? Proč se buguje i rozpis zápasů, neexistují slibované pauzy na odpočinek, kazí se plánování evropských pohárů?

A to po rychlém surfnutí na internetu (moderní fotbalista má mobil v kapse i během mače) ještě můžu být rád, že mě nepotkaly příšernosti sužující jiné hráče, třeba duchové z cizích týmů stojící uprostřed hřiště, zlověstně zírající do nikam.

Je čas na poslední nápor. Je čas se vrátit do Ultimate Teamu.

75. minuta: František Straka

A tady konečně vidím záblesk naděje. Jakmile se prokoušu rozřazovacími zápasy Rivals, hra mi začne přiřazovat rozumnější soupeře. Navíc se pouštím do celkem zábavného offline módu Squad Battles, naslouchám promakanému komentáři, který se s konkurenčním PES 2020 absolutně nedá srovnat – a je mi poprvé od samého začátku dobře.

Sice si naprosto jasně uvědomuju, v jak predátorském prostředí se nacházím, vidím všechna ta lákadla, za která bych měl utrácet peníze, chápu, jak moc bych po takových nákupech toužil, kdyby mi bylo 14 a ne 26, přiznávám, že procenta na získání top hráčů jsou absurdně nízká a souhlasím, že tohle všechno nemá daleko od regulérního kasina s fotbalovým skinem… Ale stejně je to fajn.

Hra mě odměňuje. Hra mi tleská. Hra přede mě neustále klade nějaké úkoly, takže i když vedu 5:0 a měl bych se teoreticky nudit, snažím se skórovat hlavou nebo vstřelit hattrick nebo poslat do sítě technickou střelu – zkrátka plním jednu z milionu výzev, za něž dostanu penízky, kartičky, bodíky do battle passu.

Dívám se na sebe a připadám si trochu jako nějaké divoké zvíře, jako straka zlákaná blyštivou cetkou (nebo Straka novým, extrémně dočasným trenérským postem), ale ačkoliv celé to pozlátko zní stupidně, je nesmírně efektivní. Přál bych si, aby nebylo, přál bych si, aby většina hráčů bohabojně trávila čas v královské disciplíně každé Fify, trenérské kariéře, jenže moje představy jsou EA – a světu – u té části těla, kterou Michal Sáček používá na střílení vlastních gólů.

A tak, když zazní konečný hvizd, ačkoliv ze sebe nemám moc velkou radost, se přeci jen nakonec bavím.

Konec zápasu

Proti komu FIFA 20 ten zápas, který jsem vám právě popsal, vlastně hrála? Proti nudě, frustraci, pocitu promarněné příležitosti. 90 minut prohrávala, nakonec velice upachtěně remizovala.

Ono to všechno moc hezky vypadá i zní, má to fantastické komentátory, na hřišti to není vyloženě špatný fotbal… Ale nakonec to ani není fotbal nějak moc dobrý, zvlášť když ho porovnám s konkurencí v podobě PES 2020. Tamější kopaná je zábavnější na hřišti, a dokonce se tentokrát dočkala i vylepšení mimo něj, i když ne moc zásadních. Každopádně si aspoň nepřihoršila tak, jak se to nějakým prokletým zázrakem povedlo kariéře ve Fifě.

Loni jsem měl dost silný pocit, že všechny výhody, které FIFA nabízí – lepší kariéra, lepší Ultimate Team, mód Journey, krásná grafika, všechny možné licence – jasně převyšují o něco vymazlenější hratelnost PES. Ale v letošní odvetě je to úplně jinak. Kariéra ve FIFA 20 strádá, Volta je nedokonalá, na hřišti je to výrazně bezmyšlenkovitější a arkádovější (a tedy podle mého názoru horší) a jenom samotný Ultimate Team, i když pomineme morální znechucení jeho obchodním modelem, to zpátky na loňskou devítku vytáhnout nedokáže. Ani na osmičku.

Dokonce ani na sedmičku, i když o té jsem nakonec taky uvažoval. Ale myslím, že v tomhle případě je správné sáhnout po té horší známce. Sir Alex Ferguson taky věděl, kdy má zapnout svůj slavný, nepříjemný, ale velice motivační fén.

Tagy: fotbal

Zdroje: vlastní

Kupte na CZC.CZ

Související videa

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PlayStation 4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Nintendo Siwtch, 3DS, DS, PS Vita, Android a iOS. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i pravidelné testy a novinky z oblasti hardwaru, podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Kingdom Come: Deliverance, Red Dead Redemption, Call of Duty, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield, nebo FIFA.