UFO: Enemy Unknown z roku 1993 mě naučila spoustu praktických věcí. Třeba to, že se nikdy...

Historie. Pro autory série Assassin's Creed je modlou. Ať už jsme obhlíželi svět z minaretů...

Jednou za čas se objeví modifikace, která hernímu světu přinese zbrusu nový herní styl, zřídkakdy nový žánr a někdy přinejmenším ukáže všem vývojářům a vydavatelům, že hráči v masovém měřítku touží po něčem, co z vševidoucích marketingových průzkumů doposud nevypadlo. Ukázkovým příkladem je survivalový mod DayZ pro českou vojenskou akci Arma 2: Combined Operations, který už pěkných pár měsíců nabírá na síle a řádí mezi PC hráči, jako vichřice.

Masivní úspěch arkádového válčení tanků jménem World of Tanks je nepopiratelný. Autoři z Wargaming.net se chlubí více než 20 milióny zaregistrovaných hráčů, a přestože je hra zdarma, skoro 30 procent hráčů utratí nějakou tu kačku za nadstandardní obsah. Taková čísla jim lze bez problému věřit. Pokud se zeptáte kohokoli, kdo se alespoň trochu věnuje PC hraní, bezpochyby bude toto tankové válčení znát, možná ho i vyzkoušel a nechal v něm desítky hodin volného času.

Zlaté osmdesátky jsou nenávratně pryč a hrdinové mého dětství už dávno vyměnili svalové stimulátory za botoxové injekce. Ano, Expendables jsou docela fajn, ale duch hitovek jako Komando nebo Rambo II je v nich cítit jen pomálu. O to víc mě překvapilo, že asociace na výše zmíněné filmy mi začaly v hlavě naskakovat hned od prvních minut prezentace Crysis 3 na letošní E3. A když jsem pak po zhruba půl hodině odcházel ze stánku EA obohacený i o pár minut hraní, jen těžko jsem brzdil nadšení...

Letošní E3 byla pro Assassin’s Creed III zlomová a rozhodně ne proto, že pro hru byla první a zároveň poslední. Odhalení námořní plavby a soubojů řadu hráčů příslovečně zlomilo na stranu příznivců hry, která jim svou tematikou doposud moc nevoněla. Nedá se říci, že by ze spíše negativního postoje emigrovali do sluníčkově pozitivního natěšení, ale minimálně se u nich hra na stupnici očekávání přesunula z minusových hodnot někam do oblasti příjemných 15-20 stupňů celsia. U mě se ale nic nezměnilo, přestože se přiznám, že bitky na moři mě navzdory zjevné zkratkovitosti vůči realitě zaujaly a očekávám, že mě z celé hry možná budou bavit nejvíce. Do normální teploty mé nadšení trošku zchladila hratelná ukázka městské části hry, konkrétně segment z Bostonu.

Komplexní koncepty mohou být stejně geniální a zábavné, jako koncepty nejjednodušší. Mají ale nevýhodu v tom, že zatímco geniálně přímočarý herní mechanismus chytí člověka hned, pravidla složitého propletence musíte objevovat dlouho. A v momentě, kdy ho zrovna vy pochopíte a máte neuvěřitelnou potřebu podělit se o něj s celým světem, tak jsou čtyři hodiny nad ránem a všichni chrápou. Napíšete tedy alespoň extatickou hlášku na Facebook nebo Twitter a jdete spát s depresivním jistotou, že se přes vaše veledůležité svědectví převalí s prvním zakokrháním desítky dojmů z první ranní kávy nebo úspěšné návštěvy WC.

V místnosti, ve které byl během E3 2012 předváděn třetí díl hororové série Dead Space, byla ukrutná zima. Američané to obvykle s klimatizací přehánějí, takže rutinéry herních výstav nemůže taková věc překvapit. Stánek Dead Space 3 byl ale mrazivý i na americké poměry. Nabízí se samozřejmě úvaha, že šlo o záměr vyvolat ve všech přítomných fyzickou účast na tom, co mezitím na plátně zažíval navrátivší se Isaac Clarke. Obrněný hrdina předchozích dvou dílů je samozřejmě ústřední postavou i ve trojce, tentokrát ale přijde s celou řadou změn, přičemž některé z nich pravověrné fanoušky asi příliš nepotěší.

Quantum... co? Už dlouho se nikomu nepodařilo vymyslet název, který by permanentně unikal mé paměti stejně, jako když myš utíká bludištěm a kočka jí ne a nemůže chytit. Quantum Corundrurum? Cundurum? Kurukum? Kurnikum? Conundrum. Neplést s corundum, což je krystalická forma aluminia oxidu. Conundrum je v angličtině termín pro zapeklitý problém s překvapivým řešením a ve spojení s Quantum označuje výpravnou logickou hru Kim Swiftové (Portal), která se v ní snaží překonat sama sebe. Očividně jí to vychází. Na E3 získala nejednu nominaci a později i vítězství v kategorii logických her a rozhovory pro novináře byly beznadějně obsazené ještě dlouho před zahájením výstavy. Swiftová je totiž celebritou – jednak proto, že je výrazná jako ženská autorka videoher, a pak kvůli dědictví Portal, Portal 2 a Valve, odkud odešla k Airtight Games. Quantum Co... Conundrum na Portal navazuje, co bychom si nalhávali, ale snaží se rozvíjet herní mechaniky jinými směry, než slavná portálovačka od Valve.

Co si vybavíte, když se řekne Need for Speed? Nic? Tak to nejste sami. EA si se svou závodní sérií evidentně už pár let neví rady a bruslí od dílu k dílu způsobem, který nemá na herní scéně obdoby. Vše pomyslně vyvrcholilo minulý rok s Need for Speed: The Run. Po tomto přešlapu už si skutečně nikdo nemohl být jistý, jakou hru vlastně dostane, když si na podzim koupí nový díl NFS. Bude to arkáda? Bude to simulace? Něco mezi tím? Nebo dostanete interaktivní akční film? Série, která dokázala na počátku tisíciletí prodávat přes deset miliónů kusů, se bohužel vlnou řady špatných rozhodnutí dostala do stavu, ze kterého se těžko odráží zpět k vrcholu.

Nedávno proběhl na Steamu víkend bezplatného hraní Red Orchestra 2: Heroes of Stalingrad. Pokud jste ho promeškali, o dost jste přišli. Multiplayerového pekla bojů Stalingradu si zdarma užívali nejenom absolutní zelenáči, ale i staří váleční psi. Servery se totiž pořádně naplnily, takže jste běžně potkali přes šest tisíc hráčů online, což u RO2 nebývá zvykem. Také jsem si škodolibě zabojoval a s ohledem na velké množství zmatených nováčků, kteří se za běhu učili pravidla drsného boje, jsem se mnohdy cítil jako na panském honu zajíců.

Tradiční heslo venkovských babek „vyčůrat, pomodlit a spát“ pro mě dostává na letošní E3 nový význam s důrazem na to pomodlení, protože s ním odchází usmíření, odpuštění a hlavně pokání. Zač? Za to, že odolat pokušení hodnotit pár her jen podle trailerů jsem nedokázal a zásoboval twittery a podcasty hodnotícími soudy, které si teď obřadně strkám za klobouk. Ale zatímco u Tomb Raidera jsem navzdory změně pohledu na hru zůstal u toho, že už to není Tomb, u Splinter Cell: Blacklist jsem sám sebe musel přešaltovat úplně.

Před mnoha lety vyšla série fotografií z podzemek. Byly v ní vyfocené stanice metra z velkých měst, od klaustrofobních londýnských koridorů až po barevné haly v Ulanbátaru. Jednoduchým porovnáním architektury z různých končin bylo jasné, že stanice metra v zemích bývalého Sovětského svazu jsou těmi nejprostornějšími na celém světě – komunista prostě kopal a budoval velké věci. I proto se může Metro: Last Light odehrávat po Metru 2033 znovu v tunelech moskevského metra - tak spletité a nekonečné bludiště vystačí ne na dvě, ale klidně na deset her. (Pozn. - V článku najdete i video s naším rozhovorem s tvůrci hry.) Bojíte se tmy?Každá prezentace má jedno slovo, které jí dokonale vystihuje. V případě Last Light je to „ponurost“. Nejen kvůli pocitům osamělosti a úzkosti ve vybydlené a zničené Moskvě, kterou se prohánějí smečky mutantů-démonů, ale především kvůli výrazům pánů z THQ. Ať už jim někdo zalil obličej zmražovadlem mimických svalů anebo jsou opravdu tak smrtelně vážní, vyvolávají dojem, že pod zem v Last Light nechcete ani nakouknout. A to byste přišli o hodně. „Naše hra je ve fázi, kdy je kompletně hratelná, vše v ní funguje a můžete jí projít od začátku do konce se všemi příběhovými animacemi,“ tvrdí jeden z vývojářů. Snad mu nějaký neviditelný démon drží pařát na tepně, protože dokáže v rámci ponurosti ještě mluvit rychle jako kulomet. „Vylepšili jsme všechny části hraní. Střílení, prozkoumávání, stealthování i RPG,“ snaží se zaujmout hrstku novinářů. Po tří minutovém monologu ponuře sjede publikum pohledem a s vážností funebráka se odebere za dveře. Obrazovka se rozsvítí, prezentace začíná. Vítejte v metru, dveře se zavírají. Galerie #14151

První zkušenost s novou herní platformou je vždy speciální. Pamatuji si, když jsem na E3 poprvé hrál na PlayStationu 3, Xboxu 360, Wii, Kinectu nebo DSku, a díky Rayman Legends si nepochybně dobře zapamatuji i svou osobní premiéru s Wii U. Nová konzole od Nintenda možná nevzbuzuje u veřejnosti takové prvotní nadšení, jako její předchůdce, naše zkušenosti ale dokazují, že vysoká očekávání mohou být pro novou platformu spíše přítěží, než pozitivem. Takže v tomto ohledu se Nintendo trápit nemusí. Možná i proto zatím neoznámilo podrobné technické specifikace Wii U (spekuluje se o "last minute" přidání paměti, na jejíž nedostatek si prý stěžují devkitem vybavení vývojáři), a svou tiskovku, a následně i prezentaci, na E3 soustředilo výhradně na hry. A jak jsem se přesvědčil na vlastní kůži, Rayman Legends nehraje v jejich výčtu žádnou druhořadou roli. Naopak, vedle LEGO City Undercover, jde o zřejmě nejpůsobivější hru v současném Wii U lineupu.

Malou chvíli zvažuju různé varianty, ale nakonec pošlu krysy, aby za mne poslední stráž před cílem mise vyčistily rychle a bez hluku. Bylo to moje „poprvé“, co se právě krys týče, přestože jsem měl za sebou prakticky celý level v Dishonored a zrovna tuhle schopnost jsem v akci viděl nejméně po páté. I když, tentokrát jsem ji konečně nejenom viděl, ale měl ji plně pod kontrolou. Pouhých pět měsíců před vydáním jsem se poprvé dostal k hraní jedné úrovně Dishonored a neměl po ruce ani Harvey Smithe ani Rafa Colantonia, aby mi ukazovali, co je pro danou situaci nejlepší dle jejich vývojářských srdcí.

V záplavě osvětlených a přezvučených stánků v jižní hale losangelského výstaviště působí bílá krychle s logem Segy tak trochu nepatřičně. Asi jako automat na Grog2 v tisíce let staré jeskyni. Okolo se blýská a duní na lepší digitální časy, ale tahle nápadně nenápadná budka nevykazuje žádné z obvyklých příznaků výstavního moru. Žádná světla, žádné hostesky, žádný sound systém. Přesto před ní stojí skupina lidí. „Přijela jsem jen kvůli tomu,“ říká starší novinářka. Z celé výstav jí zajímá jen to, co je v budce. Stejně jako ostatní stojí před dveřmi dlouho. Nehnutě. S mírnými úsměvy.