I tak ale tohle rande s nejnovějším dílem Kena Levina zabralo celé odpoledne. Když jsem se po dvou a půl hodinách (!) zvedal od monitoru a říkal si, že nic lepšího jsem letos ještě neokusil, musel jsem uznale ocenit odvahu vydavatele předhodit kritikům takto rozsáhlý segment. Je to nebývalé. 2k v BioShock Infinite hodně věří, ale očividně má proč.

Would you kindly... read on?

Columbia. Kulisy Infinite jakoby stavěly zrcadlo svým předchůdcům, kteří se odehrávali ve stísněných, mrtvolných a mnohdy depresivních prostorách podvodního velkoměsta Rapture. Columbia naopak poletuje vysoko v mracích a atmosféra tu panuje docela jiná. Ani jedna z utopistických metropolí se nevyhnula občanské válce, ale nebýt tohle dávno známá informace, po svém příletu bych si konfliktu jen tak nevšiml.

Columbia žije, a protože na ní seshora netlačí těžký Atlantický oceán, mohl si její strůjce, Zachary Hale Comstock, dovolit postavit mnohem větší prostranství. Vše je přehlednější. A ty výhledy! První krůčky v Columbii a události jim předcházející jsou tak pamětihodné, že si je radši nechám pro sebe a poskočím o kus dopředu, na průchod po architektonicky perfektním a úzkostlivě udržovaném náměstíčku, přes které jsem se brzy dostal do centra právě probíhajícího karnevalu. Tedy, jen co se zvedly šraňky, zrovna totiž proplouval vzdušný nákladní vlak a domy kolem se houpaly jako papírové loďky na řece.

zdroj: tisková zpráva

Zatímco v Rapture k vám normální, ADAMem nezdeformovaní lidé mluvili takřka výhradně přes vysílačku, tady jich chodí houfy po městě. Páry si zamilovaně špitají na lavičce, mladí rošťáci se skrývají za zdí a pokuřují kradené cigarety, maminka sedí se synáčkem na pikniku, klauni se před divadelní maringotkou předvádějí se svými plápolajícími dlaněmi.

A zpoza chodníku se vynořuje malá vzducholoď a na ní partička zpěváků, která svými slaměnými kloboučky a proužkovanými obleky dává okamžitě vzpomenout na mississippské parníky z éry Toma Sawyera. Ostatně, ze všemožných narážek všude po Columbii lze vyčíst, že BioShock Infinite je zasazen do začátku 20. století, konkrétně do roku 1912, a tomu odpovídá i design všeho kolem.

zdroj: tisková zpráva

Střílečka, mimo jiné

Už před vydáním prvního BioShocku Ken Levine mockrát zdůrazňoval, že nedělá RPG, ale především střílečku z první osoby. A svou rétoriku nezměnil. Přesto mi přijde až úsměvné řadit BioShock Infinite do stejné škatulky jako Call of Duty, kde se za vámi zamykají každé dveře, zatímco tady jsem neměl problém cestovat mnoho minut zpět, abych našel a otevřel truhlu s elixírem pro permanentní navýšení svých statistik.

Nemám v hlavě stopky, ale doba, která uběhla mezi kliknutím na New Game a prvním výstřelem, bezesporu překročila půl hodiny. Ne proto, že by úvod byl dlouhatánským koridorem nebo byl plný cut-scén (Levine cut-scény zásadně nedělá a vše tedy sledujete z vlastních očí, přičemž o kontrolu nad ovládáním přicházíte jen výjimečně). Ale proto, že Columbia je plná zajímavých detailů, krátkých černobílých filmů i starých známých nahrávek, jejichž ignorování by bylo hříchem. Žádný balast kolem, ale úžasný obsah, dokreslující zdejší unikátní atmosféru. Unikátní…, a také notně zvrácenou, jak budete postupem času zjišťovat. Je libo oblíbenou říkanku zdejších ratolestí?

Songbird, Songbird see him fly,
Drop the children from the sky,
When the Young ones misbehave,
Escorts children to their grave!

Nenechte se zmást pohlednými kulisami, za branami Columbie se skrývají krutá tajemství. Však mi dáte za pravdu, až si s hrůzou vzpomenete na Jana Palacha.

Ale když už na to střílení došlo, fungovalo a chovalo se, jako v bytelné střílečce. Konečně. Pryč je těžkopádnost minulých dílů, pryč jsou špatně čitelné zásahy do zmutovaných podvodníků. (Pryč je také možnost nést více, než dvě zbraně, bohužel.) I základní revolver tady řádně štěká a zásahy jsou cítit. Řadovým nepřátelům, v úvodu zastoupených fundamentalistickou policií, stačí poručit pár výstřely a dají pokoj, což je změna oproti odolnějším splicerům z Rapture. Naopak když vyskočil obrněný “hasič”, který mě zaléval bolestivými ohnivými ataky, připadal jsem si jako při svém prvním setkání s Big Daddym.

Co by to také bylo za BioShock, kdyby jím necloumaly nadpřirozené schopnosti zdejších aktérů. Akorát se jim nyní neříká plasmidy, ale “vigors” (jsem zvědav na český překlad). Jinak fungují vážně stejně, včetně klávesového přepínání Qčkem nebo příhodně rozlitých louží oleje, které lze protivníkům samozřejmě zapálit pod nohama.

Z vyzkoušených exemplářů mi nejvíce utkvělo hejno vran, v angličtině příhodně nazývané “murder of crows”. Opeření černokabátníci na první pohled připomínají krvežíznivé krysy z Dishonored, ale klováním do lebek protivníky pouze oslabí a zaměstnají.

zdroj: tisková zpráva

Výlet do oblak

Jak už jsem doznal, v BioShock Infinite jsem se dost kochal. Rozpoutání první akce v žádném případě neznamenalo konec klidných okamžiků, a aniž bych chtěl prozrazovat příliš, musím ještě nadhodit, že mé první setkání s Elizabeth, které doslova zbořil její okřídlený strážce Songbird, skončilo na pláži s umělým vodopádem. Ano, létající město Columbia má i své pidimoře, u něhož se páry a rodinky sluní na plátěných lehátkách nebo tancují za doprovodu živé muziky.

Stejně jako Andrew Ryanovi, ani zdejšímu utopickému otci zakladateli, Comstockovi, nemůžu upřít úžasný perfekcionismus, s nímž k budování své elitní metropole přistupoval. A že si za to vysloužil pořádný obdiv – spořádaní občané k němu vzhlížejí jako k Bohovi a jen co promluví, okamžitě složí své zbraně a klidně se nechají střelit do zad. Zato Vox Populi, rebelující sekta, se Comstocka snaží dostat a ani bych se nedivil, kdyby s nimi protagonista Booker DeWitt postupem času začal spolupracovat.

Jednu ohromnou pomocnici však už má. Se sedmnáctiletou Elizabeth po boku jsem příliš času v novinářském demu nestrávil (tahle hra je zjevně veliká, obsah dávkuje postupně a neustále překvapuje), ale i ten fragment se mi v hlavě zůstal jako vzpomínka na nejúžasnější umělou inteligenci široko daleko.

zdroj: tisková zpráva

Pragmatické hráčské ego oceňuje, jak umí Elizabeth promptně zásobovat financemi, municí, zbraněmi a do toho na určitých místech zvládne otevřít tzv. tears, portály do jiných dimenzí, které na místě zmaterializují třeba betonové opevnění s automatizovaným stacionárním kulometem. Ego normálního chlapa zase oceňuje, jak uvěřitelně živou a sympatickou dívčí postavu se Irrational Games povedlo vykreslit.

Stačilo pár mrknutí a už jsem se v těch jejích velkých modrých očích topil - ale ne tak, jak si myslíte! Elizabeth je mladá, naivní holčina. Rozkošná a vtipně hloupoučká svou neotrkaností. Coby vědecký subjekt strávila většinu svého života v uzamčené věži a hráč bude nejen svědkem, ale do značné míry strůjcem jejího psychického dospívání. Kolikrát jste ve hrách pečovali o dcerku? Z prostého úkolu “přiveď holku zpět” se stává quest dosti osobní.

O nadstandardní pohroužení do virtuálního světa se ale stará samotný hrdina Booker DeWitt. Na rozdíl od minule má vlastní hlas i svébytné názory a motivace. Konečně jsem si připadal, že hraju za NĚKOHO živého, a s tím někým jsem neměl problém se ztotožnit. Čert vem jeho gamblerskou minulost, kvůli které se vlastně do Columbie dostal.

Zajímavější je spíš jeho angažmá mezi Pinkertony, což už samo o sobě zasévá semínka sváru s Comstockem. Otec zakladatel si vysnil čistou bílou rasu (i toalety jsou v Columbii segregované a černoši často nemají kam chodit) a rozhodně na svém dvorku neskousne člověka, jehož agentura stála za ochranou “ďábla” Abrahama Lincolna.

BioShock Infinite je dospělou hrou, pro dospělé hráče, řešící dospělá témata. Je záměrně zasazen v alternativní historii, tudíž čím více znáte tu skutečnou, tím více oceníte důvtip a tvůrčí záměr vývojářů.

zdroj: tisková zpráva

Pohoda na horské dráze

V kontextu BioShock Infinite dlouho nebylo kontroverznějšího prvku, než vzdušné koleje zvané skyline, které na veškerých videích vypadaly neskonale efektně… ale zároveň neskonale zmatečně a nepoužitelně. Výsledek však předčil očekávání. Vysokorychlostní cestování mezi plovoucími ostrůvky je naprosto intuitivní, a díky svištícímu vzduchu kolem uší i správně adrenalinové. Mít při něm na očích Oculus Rift, asi hodím šavli. Zelená značka na zemi nebo na jiné skylajně jasně ukazuje, kam se skokem přemístíte, a nikdy jsem nedopadl jinam, než bylo zamýšleno. Většinou za týl nepřítele.

A když už jsem u té jednoduchosti ovládání, musím se pozastavit nad jednoduchostí celé hry. Z mačů v Counter-Striku jsem vždy utíkal s brekem, takže kdovíjaký virtuální střelec tyto řádky nepíše, přesto jsem se za ty dvě hodiny ani jednou neseznámil s kolumbijskou zubatou.

Dosti tomu napomáhá regenerující se štít ve stylu Halo, triviální hackování zařízení bez dřívějších miniher a spousta peněz, za něž se ve všudypřítomných automatech dají pořídit lékárničky, soli pro doplnění “many”, munice nebo později i permanentní vylepšení kvérů. Plnou verzi tedy rozhodně pojedu na hard a budu doufat, že nynější absence rychlého ukládání mne nezklame šílenými vzdálenostmi mezi checkpointy.

zdroj: tisková zpráva

V co naopak doufat nebudu, je to, aby se BioShock Infinite povedl. Tím si jsem totiž už jist a vsadím na to klidně svůj malíček. Elizabeth jej koneckonců také nemá a náprsteníková protéza jí sluší. Columbie přiletí už 26. března.