Quantum... co? Už dlouho se nikomu nepodařilo vymyslet název, který by permanentně unikal mé paměti stejně, jako když myš utíká bludištěm a kočka jí ne a nemůže chytit. Quantum Corundrurum? Cundurum? Kurukum? Kurnikum? Conundrum. Neplést s corundum, což je krystalická forma aluminia oxidu. Conundrum je v angličtině termín pro zapeklitý problém s překvapivým řešením a ve spojení s Quantum označuje výpravnou logickou hru Kim Swiftové (Portal), která se v ní snaží překonat sama sebe. Očividně jí to vychází. Na E3 získala nejednu nominaci a později i vítězství v kategorii logických her a rozhovory pro novináře byly beznadějně obsazené ještě dlouho před zahájením výstavy. Swiftová je totiž celebritou – jednak proto, že je výrazná jako ženská autorka videoher, a pak kvůli dědictví Portal, Portal 2 a Valve, odkud odešla k Airtight Games. Quantum Co... Conundrum na Portal navazuje, co bychom si nalhávali, ale snaží se rozvíjet herní mechaniky jinými směry, než slavná portálovačka od Valve.

Co si vybavíte, když se řekne Need for Speed? Nic? Tak to nejste sami. EA si se svou závodní sérií evidentně už pár let neví rady a bruslí od dílu k dílu způsobem, který nemá na herní scéně obdoby. Vše pomyslně vyvrcholilo minulý rok s Need for Speed: The Run. Po tomto přešlapu už si skutečně nikdo nemohl být jistý, jakou hru vlastně dostane, když si na podzim koupí nový díl NFS. Bude to arkáda? Bude to simulace? Něco mezi tím? Nebo dostanete interaktivní akční film? Série, která dokázala na počátku tisíciletí prodávat přes deset miliónů kusů, se bohužel vlnou řady špatných rozhodnutí dostala do stavu, ze kterého se těžko odráží zpět k vrcholu.

Nedávno proběhl na Steamu víkend bezplatného hraní Red Orchestra 2: Heroes of Stalingrad. Pokud jste ho promeškali, o dost jste přišli. Multiplayerového pekla bojů Stalingradu si zdarma užívali nejenom absolutní zelenáči, ale i staří váleční psi. Servery se totiž pořádně naplnily, takže jste běžně potkali přes šest tisíc hráčů online, což u RO2 nebývá zvykem. Také jsem si škodolibě zabojoval a s ohledem na velké množství zmatených nováčků, kteří se za běhu učili pravidla drsného boje, jsem se mnohdy cítil jako na panském honu zajíců.

Tradiční heslo venkovských babek „vyčůrat, pomodlit a spát“ pro mě dostává na letošní E3 nový význam s důrazem na to pomodlení, protože s ním odchází usmíření, odpuštění a hlavně pokání. Zač? Za to, že odolat pokušení hodnotit pár her jen podle trailerů jsem nedokázal a zásoboval twittery a podcasty hodnotícími soudy, které si teď obřadně strkám za klobouk. Ale zatímco u Tomb Raidera jsem navzdory změně pohledu na hru zůstal u toho, že už to není Tomb, u Splinter Cell: Blacklist jsem sám sebe musel přešaltovat úplně.

Před mnoha lety vyšla série fotografií z podzemek. Byly v ní vyfocené stanice metra z velkých měst, od klaustrofobních londýnských koridorů až po barevné haly v Ulanbátaru. Jednoduchým porovnáním architektury z různých končin bylo jasné, že stanice metra v zemích bývalého Sovětského svazu jsou těmi nejprostornějšími na celém světě – komunista prostě kopal a budoval velké věci. I proto se může Metro: Last Light odehrávat po Metru 2033 znovu v tunelech moskevského metra - tak spletité a nekonečné bludiště vystačí ne na dvě, ale klidně na deset her. (Pozn. - V článku najdete i video s naším rozhovorem s tvůrci hry.) Bojíte se tmy?Každá prezentace má jedno slovo, které jí dokonale vystihuje. V případě Last Light je to „ponurost“. Nejen kvůli pocitům osamělosti a úzkosti ve vybydlené a zničené Moskvě, kterou se prohánějí smečky mutantů-démonů, ale především kvůli výrazům pánů z THQ. Ať už jim někdo zalil obličej zmražovadlem mimických svalů anebo jsou opravdu tak smrtelně vážní, vyvolávají dojem, že pod zem v Last Light nechcete ani nakouknout. A to byste přišli o hodně. „Naše hra je ve fázi, kdy je kompletně hratelná, vše v ní funguje a můžete jí projít od začátku do konce se všemi příběhovými animacemi,“ tvrdí jeden z vývojářů. Snad mu nějaký neviditelný démon drží pařát na tepně, protože dokáže v rámci ponurosti ještě mluvit rychle jako kulomet. „Vylepšili jsme všechny části hraní. Střílení, prozkoumávání, stealthování i RPG,“ snaží se zaujmout hrstku novinářů. Po tří minutovém monologu ponuře sjede publikum pohledem a s vážností funebráka se odebere za dveře. Obrazovka se rozsvítí, prezentace začíná. Vítejte v metru, dveře se zavírají. Galerie #14151

První zkušenost s novou herní platformou je vždy speciální. Pamatuji si, když jsem na E3 poprvé hrál na PlayStationu 3, Xboxu 360, Wii, Kinectu nebo DSku, a díky Rayman Legends si nepochybně dobře zapamatuji i svou osobní premiéru s Wii U. Nová konzole od Nintenda možná nevzbuzuje u veřejnosti takové prvotní nadšení, jako její předchůdce, naše zkušenosti ale dokazují, že vysoká očekávání mohou být pro novou platformu spíše přítěží, než pozitivem. Takže v tomto ohledu se Nintendo trápit nemusí. Možná i proto zatím neoznámilo podrobné technické specifikace Wii U (spekuluje se o "last minute" přidání paměti, na jejíž nedostatek si prý stěžují devkitem vybavení vývojáři), a svou tiskovku, a následně i prezentaci, na E3 soustředilo výhradně na hry. A jak jsem se přesvědčil na vlastní kůži, Rayman Legends nehraje v jejich výčtu žádnou druhořadou roli. Naopak, vedle LEGO City Undercover, jde o zřejmě nejpůsobivější hru v současném Wii U lineupu.

Malou chvíli zvažuju různé varianty, ale nakonec pošlu krysy, aby za mne poslední stráž před cílem mise vyčistily rychle a bez hluku. Bylo to moje „poprvé“, co se právě krys týče, přestože jsem měl za sebou prakticky celý level v Dishonored a zrovna tuhle schopnost jsem v akci viděl nejméně po páté. I když, tentokrát jsem ji konečně nejenom viděl, ale měl ji plně pod kontrolou. Pouhých pět měsíců před vydáním jsem se poprvé dostal k hraní jedné úrovně Dishonored a neměl po ruce ani Harvey Smithe ani Rafa Colantonia, aby mi ukazovali, co je pro danou situaci nejlepší dle jejich vývojářských srdcí.

V záplavě osvětlených a přezvučených stánků v jižní hale losangelského výstaviště působí bílá krychle s logem Segy tak trochu nepatřičně. Asi jako automat na Grog2 v tisíce let staré jeskyni. Okolo se blýská a duní na lepší digitální časy, ale tahle nápadně nenápadná budka nevykazuje žádné z obvyklých příznaků výstavního moru. Žádná světla, žádné hostesky, žádný sound systém. Přesto před ní stojí skupina lidí. „Přijela jsem jen kvůli tomu,“ říká starší novinářka. Z celé výstav jí zajímá jen to, co je v budce. Stejně jako ostatní stojí před dveřmi dlouho. Nehnutě. S mírnými úsměvy.

Zombie horečka nabírá v posledních měsících zase na síle, ale může to vůbec někoho překvapit? Jak Pavel v recenzi adventury Walking Dead trefně poznamenal, zombie se nám v různých podobách vrací čas od času jako bumerang a dá se říci, že v této chvíli nás všechny trefil přímo do zátylku. A mě to už začíná otravovat, přestože zombie walk na živo považuju za super zábavu, která sbližuje lidi v tom, že si zrovna hrají na mrtvolky.

Před více než rokem a půl vydaná pátá Civilizace se s tradicemi nijak zvlášť nemazlila. Přinesla příjemné osvěžení v soubojové složce a konečně se dala nazvat user friendly softwarem. Cestou za blahem mainstreamového publika však nabrala i pár zatuchlých vandráků v podobě na kost osekaných mechanismů, nefungující diplomacie, zmatené AI, diskutabilní optimalizace a DLC politiky – naštěstí, aniž by zanevřela na modding, což z DLC pro Civ V dělá příjemný a profesionálně provedený bonusový obsah.

Původně jsem měl z hraní Krater napsat plnohodnotné dojmy, nicméně po spuštění údajné bety se ukázalo, že je to vlastně alfa verze a vlastně ani není moc o čem psát. Povím vám tedy aspoň to málo, co se o ní povědět dá.

Hraju a přispívám, ale zatím jenom poznámkami na fóru, finančně ještě ne. Nejsem tedy typický fanoušek Carrier Command, který si musel (respektive chtěl) za přístup do současné beta verze hru de facto koupit. Logicky si z toho můžete odvodit, že jsem původní Carrier Command viděl leda tak z rychlíku, dokud to necuklo (ale vím, oč jde), což vysvětluje, proč jsem jako zelenáč po každé noční schůzce s hrou padal do pelechu s příjemným pocitem násilně tlumené radosti. Prostě se mi nestává často, aby mě v oblasti klasických větších her dokázalo něco nachytat ve spodcích překvapeného a dětsky rozjuchaného díky svěžímu přístupu, který je minimálně neokoukaný.

Zatímco na GoGu se mi záloha starých a starších her od zahraničních firem utěšeně rozrůstá, nikdy mě vlastně nenapadlo, že bych si chtěl podobným způsobem „archivovat“ i hry české, kterých mám u rodičů ve sklepě úplný pytel. Všecko uvnitř jsem hrál, ale sběratelská vášeň mě nepoutá ani k jedné z těch her. Jejich kouzlo, které řadu zahraničních her ještě stále obestírá, vyprchalo s dobou a dnes už jsou z nich jen rarity a kuriozity. Tedy byly z nich rarity a kuriozity, dokud nenašly nový život třeba na iOS a Android zařízeních, jak jsem sám s překvapením zjistil.

Autor má horečku, letadlo dvouhodinové zpoždění a Oyster karta se válí zapomenutá doma. Posílat mě do Londýna hrát nevydané hry je záležitost očividně proklatá, ale vysvětlujte to šéfredaktorovi, když o vás dobře ví, jak máte rádi Borderlands. Nebudu zapírat, že mi tahle Diablem nakažená střílečka sedla až neuvěřitelně, když je svým způsobem blbá jak poleno a já nejsem z těch, kdo by blbost považovali za přidanou herní hodnotu. Borderlands naštěstí od prvních minut na Pandoře kouzlí atmosféru, míchající sci-fi a western způsobem veskrze odzbrojujícím. Hra přitom zbraněmi paradoxně přetéká a najít si tu vlastní (a pojmenovat ji třeba "Vera") je s prvním headshotem začátek krásného přátelství.

Každý z nás si některé věci spojuje s určitým zážitkem. Když se řekne Guild Wars 2, tak si jako první vybavím největší reklamní tašky na světě, které na Gamescomu rozdávali německým fanouškům vývojáři. Uhrovití adolescenti se s nimi potulovali po veletrhu a zarputile do nich ukládali kvanta propagačních materiálů. Po víkendové betě jsou ale tašky zapomenuty a na přetřes se dostává konkrétní dojem ze hry, který je...velkolepý.

Americká revoluce nemůže být pro Evropana zajímavá a hopsání v korunách stromů namísto průzkumu zákoutí krásných historických měst je krok zpět větší, než Brno. S podobnými myšlenkami v hlavě, i když nevyřčenými, jsem seděl v improvizovaném kinosálu a poslouchal hudbu z Posledního mohykána.