Hlavním hrdinou příběhu CoJ: Gunslinger je Silas Greaves, lovec odměn, kterému táhne na věk požehnaný a celý děj hry zřejmě vypráví během jednoho odpoledne v hospodě několika více či méně nadšeným posluchačům. A protože Silas Greaves je zcestovalý chlapík, který napravuje omyly z šestákových románů, můžete se těšit na spoustu známých historických postav a hlavně příjemný, z nadsázky pramenící humor.
Samotný začátek vyprávění jasně dává najevo, že ačkoliv jde o hru vážně se tvářící, tvůrci se nebojí na hráče pomrkávat, že to tak vážně nemyslí. Ostatně, ono by to uprostřed všech těch mrtvol, střelného prachu a tuny olova létajícího vzduchem ani nešlo. Gunslinger je hektická, intenzivní a dynamická hra, která se nebere extra vážně. Ve chvíli, kdy Silas poprvé sfoukne dým stoupající z hlavní jeho revolverů, to pochopíte.
Malované na písku
Sympatický je samotný formát filmečků, který se drží přísně v hranicích rozpohybovaných komiksů. Díky tomu do vás Call of Juarez: Gunslinger pumpuje potřebnou dávku westernové stylizace, která nejvíce vynikne při představování důležitých postav. Na obrazovku za zvuků výstřelů vyskočí tři komiksová políčka, která v rychlostí charakterizují postavu nebo zbraň, a jede se dál ve vleku zběsilé akce.
Gunslinger používá hodně tarantinovský či spíše rodriguezovský styl, který připomíná - ne náhodou - Desperado. Když seberete šerifovu předimenzovanou brokovnici a ona se vám v podobném stylu představí, hned máte chuť vetknout někomu broky do lebky. Když pak vidíte, jak protivníci po zásahu abusrdně létají prostorem, máte z toho mírně psychopatickou, ale jinak zcela nevinnou radost. Protože tahle hra ví, že jde přes čáru a činí tak úmyslně.
Scénář navíc umně manipuluje s relativitou pravdy. Když Silas poněkolikáté říká, že takhle to nebylo, protože v románech to mají špatně, a vy hrajete jeho verzi událostí, dá se mu věřit? Asi ne vždy, což hra brilantně zdůrazňuje. To se takhle v kaňonu střílíte s bandou Apačů, načež na pozadí intenzivní palby jeden z posluchačů konstatuje, co že tam sakra dělají Apači?
Silas se zarazí a odvětí, že v životě neřekl, že tam byli Apači a vám se před očima vzezření všech protivníků změní na klasické desperáty. Nebo zabijete v souboji Pata Garretta, načež Silas řekne, že takhle to fakt nebylo, scéna se převine zpět a milý Pat vás sundá pěstí. Je to milé, odlehčené a hlavně zábavné.
Smrdutý oposume
Bez zábavných herních mechanik a atraktivního designu levelů by ale všechny tyhle hrátky s komiksem a nestabilním vyprávěním nebyly k ničemu. V čem Gunslinger především exceluje (minimálně v těch několika misích z preview verze), je dynamika akce a pocit z ní.
Od prvních minut se na vás valí obrovská přesila nepřátel, takže nečekejte pomalý a rozvážný western. Během kampaně vyvraždíte celá města a vylidníte středozápad na další dvě generace. Na druhou stranu se hra nikdy neuchyluje k nablblým trendům současnosti, jako jsou nekonečné vlny nepřátel.
Gunslinger si udržuje zdravě lineární průchod každou misí. Většinou nabízí dost prostoru na nějaké to pobíhání od krytu ke krytu a trochu vlastní iniciativy v taktizování, ale nečekejte žádné rozlehlejší bojové arény. Platí tu, že musíte víc myslet, než u jiných současných stříleček. Může za to především delší přebíjení šestiraňáků a zbraní obecně.
Můžete si za zkušenosti koupit schopnost střílet z obou hlavní najednou, ale oba bubínky jde vystřílet za dvě tři vteřiny a problém s přebíjením trvá déle. Je lepší se pěkně za něco schovat nebo si vzít do ruky nějakou jinou zbraň. Přebíjet, když na vás soupeř vidí, to je sebevražda.
Pocit z dobře oceněné prostřelené hlavy
Za cokoliv, co ve hře zničíte nebo zabijete, dostanete zkušenosti, které pak dále investujete do schopností ze tří stromů - pistolníka, ostrostřelce a zálesáka. Já si takhle odemkl střelbu ze dvou revolverů, více nábojů do nábojového pásu, skill, kdy mě na blízko každá čtvrtá kulka mine, a k tomu rychlejší přebíjení. Naráz ze mě byl mistr obouručního zabíjení.
Podle toho, jak se vám povede zabití, dostanete bodíky. Za prosté odpálení mátožného desperáta jich získáte třeba jen padesát. Sejmutí nepřítele na dálku revolverem je za stovku, trefa do hlavy je za sto padesát a podobné okolnosti jde dále řetězit. Když například prostřelíte plaňku u plotu, kde se soupeř schovává, a trefíte jej do hlavy, jsou to žně. Nebo trefíte jeden z všudypřítomných explozivních barelů a zabijete celou skupinku.
Hra vás takto nepřímo plácá po rameni a je to velmi příjemné. Kromě zkušeností a nábojů přináší zabíjení i další benefity. Koncentrace, která se neustále plní za životy vašich obětí, spustí klasický bullet time. Ze začátku ale trvá jen chvilku a dokud jej nevylepšíte, moc parády s ním nenaděláte – což je dobře, většinu situací lze vyřešit i jinak.
Protivníků je několik druhů a většinou se liší zbraní a oblečením. Celkem je mi líto, že uprostřed té vřavy nemám čas vychutnat si různé nuance jejich často bizarních obleků, ale znáte to - kdo chvíli na místě stál, už loaduje opodál. Hra vám občas dá šanci vyhnout se smrtící kulce (doslova se jí musíte vyhnout pohybem páčky), ale stejně budete za nepřesnost a neopatrnost trestáni. Občas se zjeví i nějaký ten miniboss, který má životů jako stádo koní a to už je lepší hodit místní ekvivalent granátu – dynamit.
Láhev whisky a ještě jednou dokola
Zabíjení hromadně či rychle po sobě vytváří komba, díky nimž jsou vaše útoky silnější. Mimo hlavní kampaně jsem vyzkoušel i Arcade mód, který vás postaví na začátek lineární cesty, kdy se musíte prostřílet na konec co nejrychleji a s nejvyšším skóre na komba. Nesmíte však zemřít, tady se nenahrává pozice.
Když tedy v zoufalém útoku udoláte posledního soupeře na konci, s radostí do něj vysázíte zbytek nábojů, protože to: a) skvěle zní, b) skvěle vypadá, c) adrenalin vám pumpuje žilami a tohle vám přijde přirozené.
Call of Juarez: Gunslinger vypadá velmi nadějně. Troufám si odhadnout, že se v mnoha žebříčcích nejlepších her roku neusídlí (na to se nebere dost vážně a je ve svém jádru jednoduchý), ale podle všeho nabízí dobrou zábavu se zběsilou akcí v atraktivním prostředí a s dostatkem humoru.
Jediné, s čím hra (stejně jako předchozí hry) zápasí, jsou pistolnické souboje, které opět jde tak nějak odehrát, ale je to spíše otrava, než zábava. Jinak je ale pocit ze střelby skvělý. Do botek bleskurychlého pristolníka, který připomíná chodící kulomet se dvěma revolvery, ostrostřelce s winchestrovkou nebo prohnaného zálesáka s brokovnicí, vklouznete rychle a pohodlně.
