Apocalipsis: Harry at the End of the World - recenze
Spolupráce polských herních studií s metalovými kapelami už v minulosti přinesla svoje ovoce. Nijak náročná ale o to údernější skladba Sword of the Witcher od kapely Vader doprovázela vydání prvního Zaklínače. Tentokrát ale ještě trošku přitvrdíme. Už tak znepokojující obrazy a motivy inspirované dřevoryty z 15. a 16. století v Apocalipsis totiž podkresluje důmyslně maskovaná hudba kapely Behemoth a do role vypravěče byl pasován sám frontman kapely Adam "Nergal" Darski.
Masters of Anima - recenze
Je v pořádku, když hra přijde s jednou neotřelou mechanikou a celý zážitek upřede a postaví okolo ní. Ale pouze za předpokladu, že je onen nový systém dostatečně nosný, aby udržel celý titul, ale hlavně tvůrci nesmí zapomenout věnovat péči i omáčce okolo, protože v opačném případě dopadne celý pokus poněkud neslavně. Jistě tušíte, kam podobným úvodem mířím. Masters of Anima od Passtech Games vsází na jednu kartu, ale bohužel v ruce nedrží královský flush. Má přinejlepším dva páry.
Final Fantasy XV: Pocket Edition - recenze
Od letošního února si každý může vzít Final Fantasy XV s sebou do kapsy. Ne, skutečně tomu tak je a nemyslím tím, že na něčem rozběháte PC verzi nebo si streamujete konzolovou. Jedna z vlakových lodí Square Enixu, kterou jako kandidáta na mobilní vydání tipoval asi jen málokdo, slevila něco ze své okázalosti, jinak se však na mobilech a tabletech rozkládá téměř v celé své šíři. Vznikla tím opravdická konverze rozmáchlého JRPG, která je přístupná kdekomu a vychází vstříc specifikům dotykových displejů tím nejlepším možným způsobem. Dostala název Pocket Edition a příjemná povinnost mi, milí čtenáři, ukládá vám sdělit, že jde o malý zázrak.
#WarGames - recenze
Úspěch od fiaska může oddělovat velmi tenká hranice. Rádoby interaktivní film #WarGames to k vlastní smůle potvrzuje z onoho negativního úhlu pohledu. Od tvůrce Sama Barlowa bylo možné po jeho „televizní detektivce“ Her Story očekávat další hru významně ovlivněnou videem, ale namísto toho vzniklo jen video nepatrně ovlivněné hrou. Umělecký experiment se slaboduchým příběhem, do kterého lze zasahovat jen velmi provizorně, ukrývá pod rouškou zdánlivé geniality těžko pochopitelný brak.
Yakuza 6: The Song of Life - recenze
Téměř rok a půl musel anglicky mluvící svět čekat na závěrečnou epizodu populární série o japonské mafii s názvem Yakuza 6: The Song of Life. Od svého vzniku v roce 2005 ušla Yakuza dlouhou cestu, na níž si vyzkoušela nejrůznější herní prvky, varianty otevřeného světa, střídající se charaktery. Prostě všechno, co může natěšený hráč čekat. Je tak příznačné, se v závěru celé série hra zaměřuje na jednu postavu a nabízí hráčům až filmovou podívanou s velkým důrazem na vyprávění.
The Pillars of the Earth – recenze
Pilíře země od Kena Folletta jsou moje nejoblíbenější knížka o stavbě středověké katedrály ve fiktivním anglickém městečku, a celkem vysoko se nacházejí i v obecnějších kategoriích. Proto jsem The Pillars of the Earth bedlivě sledoval od chvíle, kdy jsem se o existenci téhle atypicky vypadající point-and-click adventury dozvěděl. A dobře jsem udělal, protože ačkoli je na hře studia Daedalic jasně vidět chybějící tříáčkový rozpočet, výlet za mnichy, šlechtičnami a staviteli katedrál je pro každého dějepisného someliéra jednoduše pohlcující.
Bayonetta 2 – recenze
Cereza, Umbra Witch, neodbytná krasavice… Bayonetta je nazývána různými jmény. Všechna jsou pravá a všem naslouchá s neskrývavou hrdostí. Ještě aby ne, když je to právě ona, kdo svými ladnými pohyby vdechuje život jedné z nejpříjemnějších akčních her za posledních, řekněme, třicet let, Bayonettě 2.
Ash of Gods: Redemption - recenze
S klony veleúspěšné Banner Sagy je to ošemetné. Úchvatný vizuální styl a podmanivý soundtrack pořídíte v dnešní době už poměrně lehce. Onen příslovečný kámen úrazu ale spočívá v kvalitně napsaným příběhu, detailně vykreslených postavách a v případě, že toužíte i po taktickém vybití, i v dobře zpracovaných soubojích, které hráče vytrhnou ze čtenářského transu. Hned v začátku si můžeme říct, že Ash of Gods hezky vypadá, ale stačí to?
God of War – recenze
Se ztrátou milovaného člověka se každý z nás vyrovnává jinak. Někdo se uzavře do sebe, někdo odcestuje do dalekých krajin a někdo pocítí zoufalou touhu vylít si zlost na všem a na všech okolo. Z předchozích zkušeností by se dalo předpokládat, že v případě zuřivého řeckého boha války Krata to bude ta poslední možnost. Ovšem, časy i bohové se mění. A u notně vyčpělého tématu původních God of War v nové hře naštěstí k lepšímu.
Extinction - recenze
Za Extinction stojí studio Iron Galaxy, které má mimo jiné na svědomí veškerý post-launchový obsah do znovuzrozené bojovky Killer Instinct. Logicky tedy čekáte, že akční hopsačka postavená na boji zblízka vyroste z hlubokých kořenů a z lásky k žánru. Extinction nicméně selhává snad ve všech ohledech a namísto zábavné řežby nabízí neustále se opakující nudu.
Wolfenstein II: The Amazing Deeds of Captain Wilkins - recenze
Každé dobrodružství jednou skončí. Na bonusové epizody k Wolfenstein II: The New Colossus se ale nebude vzpomínat v dobrém. Série The Freedom Chronicles nepřesvědčila ani s posledním dílem The Amazing Deeds of Captain Wilkins. Masakr nacistů s vojákem na vysokých podpatcích má sice své kouzlo, ale kampaň z recyklovaného obsahu, s jepičí trvanlivostí je potvrzením zmaru celé trilogie, která je historicky nejhorším přídavkem do série Wolfenstein.
Final Fantasy XV: Windows Edition - recenze
Final Fantasy XV byla v době svého vydání pro konzole, tedy před necelým rokem a půl, parádní hra, vůči které ale řada hráčů vznášela více či méně oprávněné výhrady. Jednak se vedly sáhodlouhé polemiky, zda je nový přírůstek právoplatným zástupcem značky, ale hlavně zůstávala jistá pachuť z díla, které při nejlepší vůli nešlo prohlásit za zcela dokončené. Kdo by čekal, že se s vydáním hry pro Windows v těchto klíčových bodech něco změní, samozřejmě by se mýlil. Na druhou stranu se jedná o nejbohatší a nejkrásnější Final Fantasy XV, jakou jste si doposud mohli zahrát. To nakonec vůbec není špatná nabídka, protože kvality hry jsou přese všechno nesporné.
Sea of Thieves - recenze
Rare slibovali, že Sea of Thieves je nejambicióznější projekt jejich dlouholeté historie. Vzrušující život piráta na moři i na souši, a to vše navíc s kamarády, rodinou či obdobně dychtivými pocestnými. „Staňte se pirátskou legendou!“ Mnozí z nás tak rychle nabyli dojmu, že stát se pirátskou legendou by mohlo znamenat získávání reputace přepadem obchodních plavidel, potápěním ostatních pirátských lodí, pleněním přístavů, atd. Jednoduše tím, čím je takový pirát běžně živ. Nejednoho by také hned napadlo, že si budete moci zahrát i na lovce pirátů a dopřát si tučných odměn za každou doručenou hlavu s kurdějemi prolezlým chrupem nějakého toho bídáka. Ale tohle v Rare neslíbili.
Fable Fortune – recenze
Tak dlouho se čeká na další Fable, až dostaneme další Hearthstone. Vyhnout se srovnání s nepolevujícím králem je pro každou ambiciózní karetku toužící po věčné slávě prakticky nemožné. V případě Fable Fortune to platí dvojnásob. Postačí vám, když si odmyslíte grafiku, a hned bude mnohem obtížnější hledat rozdíly. Ale jsou tu. Zůstává otázka: stojí tyto rozdíly za to?
Symmetry - recenze
Hrami na přežití jsme se zřejmě ještě nepřesytili, a proto se o naši přízeň uchází Symmetry, další dvourozměrná adventura se survival prvky. Avšak na špičku žánru s This War of Mine v čele se dívá z uctivé vzdálenosti. Osudy trosečníků na podivné planetě v křížku se „signály z neznáma“ zůstanou člověku lhostejné, neboť dílko od polského studia Sleepless Clinic nenabídne příliš mnoho zajímavého obsahu, motivace ani emocí. Hratelnost ve stylu pokus-omyl a zmatený sci-fi příběh nakonec vyšumí do ztracena jako nedopitá minerálka.
Alto's Odyssey - recenze
Při pohledu na první obrázky, informace, a nakonec i při hraní prvních minut v Alto’s Odyssey, jsem se utvrdil v postoji, že jde o pěkné pokračování jedné z nejlepších endless runner her. A také, že víc, než sedmičku mu nedám. Na to to hraje příliš na jistotu, říkám si. Inu, mýlil jsem se. Poprvé jsem si to uvědomil, když na mě zničehonic udeřila pouštní bouře. Svištěl jsem s Altem ze svahu dolů, složky vizuální a zvuková na mě podmanivě útočily a působivá souhra svěžích nápadů ve mě úspěšně vyvolala dojmy, jaké v člověku neživí jen tak kdejaká mobilní hříčka z nabídky.
Ni no Kuni II: Revenant Kingdom – recenze
Dalo by se říct, že již od začátku vývoje herních zařízení bylo cílem japonských vývojářů se co nejvíce přiblížit po vizuální stránce anime. Technický pokrok ale stále nedovoloval, aby grafická stránka her předčila, nebo se vyrovnala, kvalitě ručně kreslených filmů. Když se však veřejnost v roce 2011 dozvěděla o tehdy čistě v Japonsku dostupném JRPG s názvem Ni No Kuni, vypukla vlna nadšení. Nejen, že se jednalo o velice povedenou hru, ale navíc se na vývoji podílelo Studio Ghibli, které se proslavilo filmy jako Princezna Mononoke, Můj soused Totoro či Zámek v oblacích. Ačkoliv se nejednalo o plnohodnotné „hratelné anime“, vzbudila hra mezi hráči vlnu naděje, že se jej jednou dočkáme. A Ni No Kuni II: Revenant Kingdom je právě tou hrou, která tento sen plní.
A Way Out – recenze
Možná nejlepší pozvánkou ke čtení recenze (a potažmo i hraní) A Way Out pro většinu hráčů bude zmínka o tom, že se jedná o docela nový projekt tvůrců Brothers: A Tale of Two Sons. Hra, která se do paměti zapsala originálním, ale přitom zcela přirozeným ovládáním dvou postav najednou, zaslouženě sklidila pozitivní kritiku, takže pro Hazelight Studio byla asi největší výzva překročit svůj vlastní stín. Skvělá zpráva je, že se jim to povedlo. Bez výhrad a takřka bez problémů.
Ghost of a Tale - recenze
Po pěti letech od zafinancování na Indiegogo vystupuje trubadúr Tilo z Ghost of a Tale ze stínu early accessu do světla plnokrevných titulů. Přináší vypointované stealthové dobrodružství, ve kterém se prolínají žánrová klišé s neotřelou stavbou prostředí a dechberoucí prezentací. Nenechte se ale oklamat vizuálem. Tilo svými vousky, ušima a velkými kukadly pouze naznačuje, že je protagonistou jednoduché, pohádkové a roztomilé zábavy. Ve skutečnosti vás zavede hluboko do světa, kterým lomcuje rozklad, dekadence a nepěkná společenská krize – krysy jsou všude a myškám nejraději zasekávají halapartny do hlavy. Zvlášť, když jsou na útěku z hradního vězení.
Far Cry 5 – recenze
Hodnotit většinu nových her od Ubisoftu je zapeklitý oříšek. Ať už zahalení v kápi šplháte na osmdesátou věž, nebo s kulometem a raketometem osvobozujete stý padesátý nepřátelský tábor, vždycky to bývá zábava – jenže taková povědomá. Kdyby tyhle hry existovaly ve vakuu, kdyby je nebylo možné přirovnávat k jejich předchůdcům, nejspíš by pravidelně vyhrávaly ocenění za nejlepší hru roku. Ovšem takové vakuum neexistuje, a porovnávat se musí i v případě Far Cry 5.
