Let
Vzduchoplavba sice není jedinou součástí hry, ale je rozhodně dominantní položkou. V roli autonomního letadélka obdařeného umělou inteligencí máte za úkol prozkoumat, zmapovat a odhalit tajemství několika vzájemně propojených sférických světů. Mezi surrealistickými tvary místní krajiny lákavě poblikávají světélka, tunely vybízejí k průletu a prastaré mechanismy, pozůstatky po dávno zmizelé civilizaci, čekají, až je přísunem energie přivedete k životu.
A to je v podstatě veškerá hratelnost. V InnerSpace nelze zemřít či jiným způsobem selhat. Váš stroj se nárazy o stěny nepoškodí, žádní nepřátelé na vás nečekají. „Výzva“ spočívá v průletech všemi možnými zákruty, jeskyněmi i průrvami, a hledání čehokoliv, co se jeví nějakým způsobem interaktivní. Může to být páka, kterou nárazem přepnete, nebo třeba kamenný panel visící na lanech, jejichž přesekáním pomocí křídel si odkryjete další cestu.
Dojde se i na několik dílčích bossů. Jde o pečlivě připravené chvíle, kdy svou nenechavou činností probudíte jednu z dávných bytostí, takzvaných Polobohů. Ani zde ale nehrozí žádné nebezpečí, ačkoliv nejeden letec při pohledu na jejich impozantní zjev trochu znejistí. Ne, čeká vás zas jen vzdušný tanec, tentokrát trochu obtížnější, protože je například potřeba se strefit na určité místo gigantického tvora za pohybu či pronásledovat trylkující hejno étericky jiskřivých ptáků skrze krkolomné trasy a nenechat ho uniknout.
Lákadlem tu je zkrátka dynamika pohybu. Lidé zálibně vzhlíželi k nebesům a snažili se je pokořit v podstatě od doby, kdy byli schopni souvislého myšlení. Přesně to nabízí InnerSpace v digitální formě s přidanou hodnotou v podobě prostředí nespoutaného řetězy reality. Nic víc, nic míň. Netřeba jistě dodávat, že pokud u hraní potřebujete tah na branku, katarzi či akci, tento titul vás opravdu nemá šanci uspokojit. Ale v případě, že jste jako Mijazaki a koncept letu vás prostě baví a láká, hra má potenciál vám nabídnout několik velice příjemných hodin.
Mlčeti zlato
Je v pořádku, když doutník chutná jako doutník, pivo chutná jako pivo a v rozevláté letecké oddychovce se opravdu jenom létá. Nepotřebujeme vanilkové doutníky, banánová piva a pokusy o zápletky roubované na v jádru naprosto lyrický druh zážitku. InnerSpace se ale o něco takového bohužel pokouší.
Nebyl by důvod stěžovat si na příběh, který se skrývá někde na pozadí, nenápadně, abyste si ho možná ani nevšimli. Příběh, který neurazí, ačkoliv je ve hře evidentně jenom do počtu. Jenže zde vás tvůrci budou rušit nepřeskočitelnými texty, které nejen že vůbec nejsou zajímavé, hlavně vytrhávají ze zasněného zážitku.
zdroj: Vlastní
Hlavní problém je ale ten, že se zápletka snaží působit epičtěji, než na co má ve skutečnosti sílu. Hned od začátku naznačuje velké věci, dechberoucí objevy, dramatická vyvrcholení... a nic z toho pak nedokáže doopravdy předvést. Vyprávění zde jednoduše vůbec nemuselo být. Hra by pak působila kompaktněji a uceleněji.
Jinými slovy, sáhodlouhý a poměrně nudný popis toho, co přesně znamená ona svítící koule, za kterou máte letět, vás ve hře podobného ražení prostě nebude zajímat. Chcete za ní střemhlav vyrazit, hrát si s ní na vzdušnou honěnou a užívat si pohyb, ne si o ní nejdřív číst. A že se ve skutečnosti jedná o jakousi manifestaci starodávné energie, co poháněla stroje, je zkrátka úplně fuk, protože hra s podobnou informací dál nepracuje, nestaví na ni, jen vám ji s falešnou pompou předloží a nic z toho.
Kulatý horizont
Kdo by neměl rád létající sny. Takový ten druh, jak se jenom rozběhnete a země mizí pod nohama, člověka prostoupí lehkost a limitem není už ani ten obzor, jsou jím pouze myšlenky. Na tenhle pocit se zaměřil starší a možná trochu obskurní kousek jménem Cloud od týmu, v jehož čele stál Jenova Chen ještě před tím, než založil Thatgamecompany. Podobný dojem z široké, nepolapitelné svobody však InnerSpace nepřináší. Šlo by ji na to konto přirovnat spíš k Abzû, která se také soustředila na koncentrovanější a komornější lokace plné barev a podivuhodných tvarů.
Širých plání se nedočkáte, veškerý let probíhá v poměrně malých bublinách, které jsou kolem dokola ohraničené ještě vrstvou vody. Vaše letadélko je totiž obojživelné, stiskem tlačítka se mění na ponorku, takže si užijete i trochu potápěčského dovádění. A je na co se dívat! Zblízka si sice nepříliš překvapivě všimnete v podstatě chybějících textur a low-poly tvarů, ale hra kouzlí hlavně výtvarnou stránkou. Kompozice scén je vynikající, barevná paleta citlivá a příjemná. Nádherné fantaskní krajiny samozřejmě skvěle sednou k celkovému vyznění hry.
Hudba je spíše nenápadná a výraznějšího tématu se dočkáte jen v jedné scéně, což je trochu škoda, protože se díky němu jedná o těžko zapomenutelný moment. Na druhou stranu, i prázdný prostor je součást obrazu a ticho součást skladby. Kdyby se z reproduktorů namísto ambientu linuly hudební motivy neustále, pravděpodobně by to zase ubralo na jejich jedinečnosti.
Občas dojde k problémům s ovládáním, respektive chováním vašeho letadla. Na výběr jich je několik, použitelné bohužel jen jedno, a to kvůli faktu, že stroje nikdy neumí úplně zastavit, což si moc nerozumí s průzkumem tunelů a stísněných prostor. A pouze jedna poletucha je dost mrštná na to, aby si s ostrými zatáčkami poradila. Jakmile se daří všechno proletět, je zážitek výborný, ale když minete odbočku, je to peklo. Letadlo se odráží od stěn, kamera se zmateně točí jak čamrda, nemáte ponětí, kterým směrem co je a k obloze stoupají jen nadávky. Neděje se to často, ale pokud se vám povede se zaseknout někde v koutě, čeká vás minuta pořádných křečí, při kterých by se schopnost vznášet se na místě bez pohybu opravdu hodila.
zdroj: Vlastní
Prázdný příběh spolu s podobnými zmatky, ke kterým ale dojde poměrně zřídka, jsou jediné věci, jež je možné hře vytýkat. Zbytek je příjemný, uklidňující a audiovizuálně nevšední zážitek. Pokud máte o titul podobného ražení zájem, chcete si beze spěchu plachtit skrze odvážné barvy a nad surrealistickou krajinou, s InnerSpace se nespletete.
