A co to znamená, „kultovní“?
Původní verze Shadow of the Colossus zvládla kolem roku 2005 rozdmýchat debatu o tom, že hry dovedou být i něčím jiným než prostou zábavou pro puberťáky zavřené v pokojíčcích bez přístupu světla nebo vzduchu. Třeba uměním – co jiného by tohle dílo taky mohlo být, se svým výrazným autorským rukopisem a to jak u snové, tklivé hudby, tak dechberoucích scenerií a samotných majestátních kolosů.
I ta nejkrásnější a nejkouzelnější grafická stránka ovšem stárne a osobně mě u nejrůznějších srovnávacích videí překvapilo, jak moc. U The Last Guardian jsem si říkala, že takhle nějak si kolosy pamatuji. Nicméně nadšení vystřídalo při pohledu na původní videa rozčarované zklamání. „Vždyť to vypadá vlastně docela hnusně,“ pravilo moje cynické já a zavřelo nebohé nebeské obry někam do šuplíku melancholických vzpomínek na staré hry.
zdroj: Vlastní
Naštěstí, i tenhle svět má své hrdiny a v případě Shadow of the Colossus jsou jimi Bluepoint Games. Ti tohle kultovní, zaprášené dílo rozebrali na atomy, každý z nich pečivě ofoukali, promazali, naleštili a poctivou hodinářskou prací zase všechno složili dohromady. Vzniklý kousek není ani tak restaurací původní hry, jako spíš její dokonalý vylepšený klon, což vůbec neznamená, že by se vytratilo původní kouzlo. Ba naopak.
Nová verze je kopie jedna ku jedné, ať už jde o základní věci jako umístění a taktiky jednotlivých kolosů, tak i drobné detaily, třeba pozice stromů s životadárným ovocem a úkrytů mrštných běloocasých ještěrek. Tahle věrnost originálu neplatí v případě dvou výjimek – jednou z nich je ovládání, které se drobně přizpůsobilo dnešnímu standardu namapování ovladače, nicméně můžete si ho v nastavení klidně přepnout zpátky na to původní. Druhou změnou je pak symbolické pomrknutí směrem k již zmíněné poslední hře Team Ico, která bez dalších nápověd jen potvrzuje myšlenku, že se všechny tři odehrávají v rámci téhož světa.
Nesnesitelná lehkost nebytí
Vzhledem ke strohosti vyprávění si musíte ve většině případů vystačit s náznaky, z nich plynoucími dohady a fantazií. Mladík Wander přináší do pustého starobylého chrámu bezvládné tělo dívky, odhodlaný obětovat cokoliv, aby jí vrátil život. Nadpozemská entita Dormin je ochotná tuto možnost zvážit, výměnou za likvidaci šestnácti pozůstatků dávné civilizace, takzvaných kolosů. Chlapci v tom pomůže ukradený kouzelný meč a jeho věrná vraná klisna Agro. S těmito vědomostmi můžete vyrazit do zbrusu nového, tedy alespoň znovu vymodelovaného prostředí.
Řemeslná preciznost, se kterou jsou jednotlivé prvky vycizelované, mi vzala a vlastně spíš pravidelně brala dech. Možná ještě víc než před lety, kdy jsem hrála na PS2. Pozornost k detailům a jemná hra světel a stínů krášlí podezřele opuštěný svět s rozvalinami kdysi majestátních staveb. Sluneční paprsky si hledají cestu skrz hustě zalesněné oblasti, ostře pálí v písčitých pouštích sužovaných větrnými bouřemi a kreslí obrázky do skalních masivů a útesů, často ve spolupráci s drobnými i většími vodopády. Prostředí jsou rozmanitá a stejně působivá jsou i místa, kam si slunce cestu nenajde – horské průsmyky, jeskyně, bažiny, obří černé jezero nezčeřené jedinou vlnkou.
zdroj: Sony
A stejně odlišný, detailní a nádherný je i každý z šestnácti kolosů, ještě hezčích, než v mých vybledlých vzpomínkách. Možná jsem i trochu ráda, že si z původní hry pamatuji tak málo, protože o to větší překvapení pro mě každý střet byl, o to vychytralejší jsem si připadala u znovuobjevování taktik a slabých míst svých protivníků.
Souboje jsou vskutku grandiózní, a svůj podíl na tom stále má i gradující, pompézní hudba. Ráda bych je označila za nezapomenutelné, ale s ohledem na mou paměť to slůvko berte s rezervou. První z nich slouží především jako tutoriály k představení základních mechanik, tedy šplhu drobného chlapce po obrovitých mírumilovných stvořeních se smutnýma očima a jejich nemilosrdné likvidaci vaším mečem.
Ne každé zlato třpytívá se
Postupně dojde na využití luku s neomezenou zásobou šípů, důmyslnou práci s prostředím, správné načasování skoků i na mírně akrobatickou jízdu na koni. V naprosté většině případů je postup poměrně intuitivní, občas s drobnou nápovědou nadřízené bytosti. Na vás je pak jeho provedení, které se odvíjí od vaší šikovnosti i od ochoty dotyčného kolosu nechat se sprovodit ze zemského povrchu. Vždy se pak budete zpočátku cítit malí a bezvýznamní, abyste se vznešenému velikánovi vzápětí dostali na kobylku, hřbet či jinou významnou, citlivou část těla.
O tom, jak jsou souboje s kolosy strhující, svědčí i fakt, že jsem se nejednou přistihla, jak křečovitě svírám gamepad úplně stejně, jako se Wander zuby nehty drží srsti obra, který se ho vší silou snaží setřást. Je to totiž ovládání, v kooperaci s občas trochu zmatenou kamerou, co mi pár setkání pořádně znepříjemnilo víc než samotní nebeští giganti. Ve chvílích, kdy nejvíc záleží na správném načasování a naštelování, totiž ze všeho nejmíň potřebujete kameru, která se rozhodla zaseknout někde v kolosálních útrobách.
A pořád se vlastně nemůžu rozhodnout, zda je poněkud zastaralé ovládání mínusem, nebo patří k nostalgické součásti zážitku. Stále si totiž stojím za tím, že má Shadow of the Colossus jedno z nejlepších, potažmo nejvíc realistických ovládání jízdy na koni, což zároveň vůbec neznamená, že by bylo kdovíjak pohodlné. Agro se totiž na rozdíl od mnoha jiných herních koňských protějšků rozhodně nezvládne otočit na místě a obecně je to klisna poněkud tvrdohlavá, pokud jde o jemné navigování a vyhýbání se překážkám a útokům.
A ne každý, kdo bloudí, je ztracený
I tak ale hra stojí na mechanikách, které zestárly o poznání lépe než její grafika, a proto na nějaké velké úpravy nedošlo. Ve chvílích, kdy se nebudete věnovat destrukci bezbranných reliktů dob dávno minulých, o kterých nic nevíte a ani nemáte šanci cokoliv zjistit, se můžete bezcílně potloukat po podobně monumentálním světě. Třeba jen tak ze cviku sestřelovat ovoce ze stromů, ve fotomódu vyrábět snímky nejkrásnějších vodopádů a pilířů zborcených mostů a přitom rozjímat o smyslu toho všeho. Jestli náhodou zabíjení nevinných stvoření bez zřetelnějších důvodů, než jsou vlastní sobecké, nedělá největšího nepřítele a zrůdu z vás.
Ať už si egoismus a nestvůrnost vlastních činů přiznáte, nebo ne, nejspíš na tom nezáleží a příběhové vyvrcholení si vás stejně najde a bodne vás do citlivého místečka úplně stejně, jako jste to celou dobu dělali vy kolosům. Spíš než o nějaké epické dobrodružství jde o emocionální, melancholickou cestu. Velmi úsporný styl vyprávění nedovolí sklouznout k patosu ani ve vypjatých chvílích. Shadow of the Colossus se za třináct let stala naprostou klasikou a kvůli tomuhle remaku vám právě došly výmluvy, proč se k tak staré hře nemůžete vrátit. Můžete. A měli byste.
