Říkej mi Ismael
Už když jsem trávil Vánoce v testovací verzi a sepisoval dojmy z prvních pokusů o opětovný hon na Moby Dicka, měl jsem ze hry dobrý pocit. Autoři se chytře rozhodli využít slavný román Bílá velryba, v němž velrybářský ostrov Nantucket hraje roli. Jde o období odvážných mořeplavců a objevitelů, také méně hrdinných pirátů, korzárů a kolonizátorů, které je pro podobné zpracování jako dělané. Spolu s jediným přeživším neúspěšného lovu na Moby Dicka se pokoušíte opět postavit na palubu rozpadající se bárky s cílem pomstít se. Odkaz kapitána Achaba přetrvává.
S opakovaným hraním musím uznat, že výběr prostředí je atraktivní i při několikátém spuštění nové hry. V Nantucketu, tehdejším světovém centru velrybářství, přijmete jako lovec velryb úkol a vydáte se ho splnit. Zavede vás většinou do některého z moří a oceánů, v nichž se snažíte najít nové místo pro lov velryb, žraloků, narvalů nebo jiných vzácných živočichů. Cestou v ideálním případě stihnete odhalit osud ztroskotané lodi, porvat se s piráty a ještě při tom všem doručíte v bezpečí zásilku do Kapského města, Honolulu nebo do staré dobré Anglie.
Naštěstí je tu ale i příběhová složka, která všechno to mořeplavectví a lov drží pohromadě. Není to zrovna nejsilnější příběh, není ani z těch nejoriginálnějších, ale zvědavost „jak to bude dál“ vás žene vpřed. Ismael se pouští po stopách Moby Dicka, sbírá střípky informací o kapitánu Achabovi a pomalu se chystá na velké osudové střetnutí.
zdroj: Archiv
Nepříliš kruté moře
Mé první dojmy z bety byly pozitivní, ale nějaké výtky jsem měl. Změnilo se něco v té plné? Ano. Moje asi největší stížnost se týkala začátku hry. Trvalo dlouhé hodiny, než jsem se vůbec dostal k lepší lodi, a to nemluvím o několika nešťastných pokusech, které se ani pořádně nerozjely a jsem krmil ryby na mořském dně. Začínat tak hru od začátku bylo deprimující, zvlášť v kombinaci s pokulhávajícími souboji. Bylo tak velmi příjemné pozorovat změny hned v prvních desítkách minut po startu plné verze hry. Obsah zůstal stejný, ale jeho dávkování se razantně změnilo.
Zatímco v testované verzi bylo prakticky nemožné narazit na kořist mimo vzácné úkoly, plná hra tuto chybu napravuje. Téměř při každé návštěvě některé většího přístavu se objeví zadání najít nové loviště a také náhodná setkání s velrybami jsou mnohem častější. Hlavně v začátku je klíčové, abyste mohli jet na lov velryb. Lov znamená kořist, kořist znamená peníze a peníze znamenají lepší posádku v lepší lodi. Jedno bez druhého prostě nefunguje, což jasně ukázala betaverze. To, co jsem v ní zvládl po více než deseti hodinách, mi tady zabralo jednu.
Po pěti jsem pak měl v ruce slušnou loď s desetičlennou posádkou a pěkných pár příběhových kapitol za sebou. Co je ale nejdůležitější, dobře jsem se bavil a čas ubíhal. Díky plynulejšímu průchodu příběhem a hrou jako takovou tak prakticky nevadí, že jde v jádru pořád dokola o to samé. Od začátku do konce. Zaplněné moře plné lovu a vedlejších úkolů hráči nedává příliš prostoru odpočívat, a dokonce ubylo opakujících se událostí s otráveným grogem a podobně.
V nepřízni osudu
Před prvním soubojem v ostré verzi Nantucket jsem tiše vzýval bohy, ve které nevěřím, aby dospěl alespoň k mírným úpravám také soubojový systém. Snad kdybych svoje prosby myslel vážně, něco by se změnilo. Bohužel v tomto ohledu zůstává lov na velryby nevděčnou záležitostí, která může velmi rychle odradit. Souboje mají dvě podoby. První je s mořskými tvory, druhá s lidmi. Zatímco druhá jmenovaná se blíží tomu, co se dá považovat alespoň částečně za férovou zábavu, první je opravdu za trest. Proti velrybám a další kořisti hráč spouští lovecké čluny se třemi členy posádky a bohužel zůstává u toho, že pouze jeden z nich může provést akci.
Maximální počet lovců je devět, ti se rozdělí mezi tři čluny, a hráči poper se s tím. To by snad ještě šlo, kdyby alespoň nebylo tak těžké bojovat se samotnou hrou. Akce každé postavy je určená pomocí hodu kostkou. Je to způsob, jak okořenit hru o trochu nevypočitatelnosti, ale té je posléze až moc.
Zkuste si představit situaci, kdy bojujete proti extrémně silné velrybě a vítězství je na dosah ruky. Šanci něco podniknout promáchnou všechny tři čluny. Tedy devět námořníků. A znovu. Ano, náhoda takhle může zafungovat, ale hře to hodně ubírá. Bylo by lepší zavést další modifikátory odpovídající situaci a změnit algoritmus hodu, aby se najednou devět vítězících námořníků kolem polomrtvé velryby nezačalo motat jak kdyby přebrali grogu.
zdroj: Archiv
Při soubojích s lidmi je hra o něco férovější, protože jde každá postava sama za sebe. I tak je doprovodný faktor počasí velmi nepříznivý. Často jsem v polovině souboje načítal starší uloženou pozici, protože moje posádka opakovaně získávala všechny negativní faktory ovlivňující souboj a pro nepřítele jsem byl tak snadná kořist, že jsem se mohl rovnou vzdát. Tohle není příliš velká obtížnost, ale jen příliš velká role náhody, která ovlivňuje herní zážitek v neprospěch hráče.
Stejné triky jako vždycky
Zlatou střední cestou se pak autoři vydali v případě zlepšování lodi a vývoje postav. Tyto dva herní prvky byly dobře zpracované už v testovací verzi, a tak jsem ani nečekal nějaké zásahy do systému. Ve větších přístavech s moderními doky jde za peníze s dobře sestavenou posádkou začít postupně zlepšovat jednotlivé schopnosti lodi (jsou přenositelné z jedné lodi na jinou) od lepšího kormidla přes kapacitu nákladového prostoru až po stav kapitánovy kajuty nebo děla potřebná k odrážení pirátských lodí.
Sestavení posádky a vývoj hlavního hrdiny také patří ke stabilním prvkům hry. Každý přidělený bod a zvolený talent u hlavního hrdiny pomáhá přizpůsobit složení posádky. Vzhledem k počtu talentů se pak hlavně ze začátku stává z výběru námořníků menší rébus, protože někteří se hodí čistě jen do bitvy, jiní se pak zase uplatní při dlouhých cestách nebo mají schopnosti potřebné ke zlepšování lodi v přístavech.
Hon za velrybou
Když trošku překroutím pointu Moby Dicka, dojdu k závěru, že takový nedostižný skvost představuje i Nantucket. V moři her, které neustále vycházejí na Steamu i jinde, se horko těžko hledají dostatečně zajímavé tituly. A nemusí to být pixelovaté indie hry. Stačí být dostatečně originální ve svém zpracování a zasazení. Když odhlédnu od nepříliš vyvážených soubojů, při nichž má člověk občas chuť rozbít klávesnici, nabízí Nantucket poctivou zábavu v neokoukaném prostředí s nápadem. A popravdě, bavil jsem se u Nantucketu víc než u mnohých tříáčkových titulů. Není to dokonalá hra, ale je velmi příjemná. Odhoďte na chvíli svoje morální zásady a vyplujte na moře ulovit pár virtuálních velryb.
