Europa Universalis IV - recenze
Říká se, že hra, která nedokáže upoutat pozornost do dvou minut je odsouzena k opovržení. Europa Universalis IV v tomto smyslu rozhodně zapomenuta nebude. Dějepravně naladěného člověka totiž omráčí do dvou vteřin. Třeba hudbou. Úvodní óda je silnější než hymna z jakéhokoliv dobrodružného RPG. Zmrazí uši a mysl natolik, že si ani nevšimnete dlouhého nahrávání dat. Kdo si v bláhovém očekávání nudy odskočil něco sníst, rozklepe mu renesanční hudba smysly natolik, že mu bábovka skočí rovnou do průdušek.
Arma 3 - recenze
Na Arma 3 jsem se jako na pokračování oblíbené značky těšil, lehce si hrál v editoru i v misích v zaplacené Alfě a byl zvědavý na plnou verzi. Zpráva o chybějící kampani při vydání mě lehce zaskočila a trochu zklamala - kampaň z původního Flashpointu a datadisku Resistance dodnes považuju za jeden z nejlepších herních zážitků. Nejde však o tragédii: kampaň přifrčí v průběhu následujících tří měsíců formou zdarma stažitelných DLC. Zatím si ale hráči musí vystačit „jen“ s porcí samostatných misí a tvorbou velmi aktivní moderské komunity.
Shelter - recenze
Smrt třetího jezevčátka v pařátech orla byla jako injekce vzteku a agrese. Jako rudý prapor před býkem. Jako být svědkem vyvraždění vlastní rodiny. Jako pád přítele do propasti. Proč mi to děláš, chtěl jsem zařvat do nebe a obviňujícím prstem ukázat na stvořitele. Namísto toho jsem udělal „ňaf“ a zahopkoval do bezpečí vysoké trávy se dvěma zbývajícími jezevčátky.
Outlast - recenze
Skupinka zkušených a z velkých studií vytroušených vývojářů se rozhodla začít pracovat na novém projektu, nazvat ho hororem, a aby na sebe upoutala pozornost, rovnou o něm prohlásila, že bude tím nejděsivějším, co jste kdy hráli. Podobných výkřiků do prázdna už tu bylo tolik, že se na ně dokáže chytit snad jen absolutní naivka.
Amnesia: A Machine For Pigs - recenze
Jsou to zhruba tři roky, co vývojáři ze studia Frictional Games vypustili na světlo světa svůj hororový poklad, který se následně postaral, aby internet zaplnila videa, kde hráči kvičí hrůzou, nadávají a rezignovaně odcházejí. Amnesia: The Dark Descent se nesmazatelně zapsala do herní hororové historie a nutno říct, že na rozdíl od nafouknuté bubliny jménem Slender zcela zaslouženě.
Gone Home - recenze
V prvním odstavci upneme Gone Home do svěráku faktických informací, aby následné popisování nepopsatelného nebylo pomíjivé jako letní vánek. Mladé studio Fullbright zatím neudělalo ani jednu hru. Fakt. Mezi čtveřicí členů najdeme vývojáře BioShock Infinite a DLC Minerva’s Den pro BioShock 2. Fakt. Společně s Dear Esther jde o hry určující směřování Gone Home. Fakt.
Total War: Rome II - recenze
Na dlouhou dobu je to prý poslední velká hra v sérii Total War. Creative Assembly se v Total War: Rome II vrací ke své, z historického hlediska nejstarší, tematice a kromě toho, že se musí vyrovnat prakticky nereálným očekáváním, musí navíc zodpovědět otázku, kam dále rozvíjet systém, který z hlediska herních mechanik už není kam rozvíjet. Rozhodně ne bez toho, aby došlo k porušení či změně základní formule.
Brütal Legend – recenze PC verze
„Are You Metal?!“ Touhle otázkou, a zároveň názvem hitu německých Helloween, je nutné recenzi Brütal Legend začít. Od vaší odpovědi se totiž odvíjí, jestli budete mít zajímavý pokus o heavymetalovou verzi GTA s příměsí strategie ve stylu geniálního Sacrifice rádi, nebo jej budete nenávidět.
Memoria - recenze
Adventury od studia Daedalic Entertainment jsou si v zásadě podobné jako vejce vejci. Ať už se jedná o komiksovou sérii Deponia nebo o temnější The Dark Eye, zaujmou vás překrásnou ručně malovanou grafikou, spoustu rozhovorů a také zajímavých puzzlů. A slabší technické zpracování, zejména neobratné animace, tyto hry úspěšně schovávají za zajímavým herním světem. Vyplývá z toho, že adventury od Daedalicu vzájemně odlišuje zejména příběh.
The Bureau: XCOM Declassified - recenze
E3 2010. Za zavřenými dveřmi mi tehdejší producent Martin Slater ukazuje first-person střílečku s prostým názvem XCOM. Ačkoliv už tehdy byl titul prezentován jako dítě 2K Marin („Od autorů BioShock 2“), Martinův oceánský přízvuk je hlasitou připomínkou toho, že původní koncept vznikl na pracovišti 2K Australia. Počítal s pohledem z vlastních očí, fotografováním, výzkumem technologií na základně… a také s vydáním v roce 2011.
Lost Planet 3 - recenze PC verze
Řeka blbosti jménem Gears of War si může přetékat klidně až po okna Pražského hradu, ale faktem je, že mechanismy krycí střílečky zpracovala jako žádná jiná. Mnozí se oblíbený koncept snažili napodobit a spousta z nich se spálila. Lost Planet 3 je toho ukázkovým příkladem. V křečovité snaze držet krok s dobou se třetí Lost Planet učí krčit za překážkami, jenže jí u toho praskají klouby a zároveň zapomíná na své dědictví. Ty tam jsou velkolepá third-person klání mezi mechy a mrakodrapovým hmyzem Akrid.
Payday 2 - recenze
Američané jsou unikátní národ. Krom staré pravdy, že toho docela dost snědí, rádi konzumují i fenomén rozdvojování osobností. Nic prý nesmí vypadat tak, jak logika předpokládá, takže když se jde třeba krást, nesmíte vypadat jako zloděj. A protože módní policie spí asi ještě míň než ta normální, před akcí "banka" stráví Američan víc času v šatníku než nad strategickými plány. Maskování zkrátka do zámořské kultury násilného kýče patří. Je v něm kus národní historie, psychologie i tragiky a je vcelku jedno, zda se inspirujete Batmanem či Texaským masakrem a budete vypadat jak něco, co uteklo z manéže nebo chytalo puky.
Humans Must Answer – recenze
Lidé se musí zodpovídat za hříchy, které napáchali ve Žloutkovém sektoru, vojíne kohoute/slepice! Vezměte si naši Serenity se zobákem, ověste ji kanóny a pořádně těm neopeřencům vysvětlete, zač je u nás zob! A zapomeňte na pomluvy, že slepice neumí lítat – ve stíhačce letící zleva doprava a neúnavně chrlící proudy olova se totiž budete muset cítit jako doma v kurníku A když ne, bude z vás během několika sekund slepičí separát vhodný tak maximálně do salámu tradiční nekvality.
Ittle Dew - recenze
Ittle Dew slibovalo roztomilou grafiku, spoustu humoru a hlavně hodně zábavy při hledání cesty dál skrz velký labyrint, což zahrnuje především mlácení potvor a řešení hádanek. A to vše v perspektivě 2D akční adventury. Sliby to jsou hezké, a proto jsem si u hry už při prvotním oznámení udělal mentální poznámku, že si ji chci zahrát. Poučení zní – občas je lepší se netěšit.
Saints Row IV - recenze PC verze
Je skoro až k zamyšlení, jak je možné, že se v tak zběsilé a ujeté herní sérii jako Saints Row objevují mimozemšťané až ve čtvrtém dílu. Když dokážete vymyslet minihru, ve které dáte hráči možnost vymlátit nepřátelský gang s obřím fialovým dildem coby zbraní, jak dalece se vznášíte od myšlenky, mít ve své hře mimozemšťany? Ale ono je to nakonec jedno, teď jsou emzáci tady a po jejich vpádu se nejenže změnila naše planeta, ale ani Saints Row už není, co kdysi.
Skulls of the Shogun - recenze
Tahová strategie Skulls of the Shogun má za sebou strastiplnou štreku a po letech vývoje, prázdných bankovních kont i zápolení s byrokracií Microsoftu se snad konečně dobelhala do veselého finiše. Hra nedávno vyšla i na Steamu v rozšířené Bone-A-Fide edici, která k originálnímu obsahu přihazuje několik singleplayerových i multiplayerových map, a vývojáři si oddechli. Po půl roce trápení si jejich dílo může zahrát takřka každý.
Rogue Legacy - recenze
Někdo kdysi řekl, že smrtí nic nekončí a měl pravdu. Právě smrtí vše začíná. Rogue Legacy je bezesporu nejlepší hrou letního kvartálu. Je to překvapení, které udeřilo jako hrom a dostane vás na kolena úchvatnými lokacemi, složitostí a bizarním poselstvím: Příbuzenstvo se vždycky hodí. Představte si, že jste rytířem. Musíte vyrazit na dobrodružnou výpravu a porazit temného nepřítele, který vás samozřejmě chce zničit. Co uděláte?
Ring Runner: Flight of the Sages - recenze
Klasických vesmírných stříleček viděných pohledem shora se v herním průmyslu vyskytuje stejně, jako se ve vesmíru vyskytuje planet vhodných k životu – hráč o ně zakopne jen velice zřídka (pokud se tak vůbec stane). Tento žánr se zkrátka moc nenosí a alespoň pro velké herní vydavatele je zcela mrtvý.
The Raven: Legacy of a Master Thief - recenze 1. epizody
Synonymem většiny her, které stály u zrodu videoherního průmyslu, byla obtížnost. Tenkrát byly hry nemilosrdné a hráče trestaly za sebemenší chybičku. Od té doby se toho však hodně změnilo. Nejvíce právě ta obtížnost. Dnešní hry jsou často přehnaně jednoduché a hráče vodí za ručičku stejně jako matka svého neohrabaného tříletého potomka v plenkách.
Divinity: Dragon Commander - recenze
Špičková herní krmě se může od těch nechutných lišit mnoha unikátními vlastnostmi. Například tím, jak citlivě smíchá téměř nemísitelné žánry, aby strávník nežaloval, že někde něco přeteklo a jinde zas něco chybí. A přesně takové je Divinity: Dragon Commander. Je to královská bašta, která téměř nikdy nezklame chuťové pohárky, protože kuchtíci z Larian Studios přesně věděli, kde čeho ubrat a co s čím ladně spojit. Vytvořili dílo s ambicí na michelinskou hvězdičku a mají můj téměř absolutní obdiv.
