Test Drive: Ferrari Racing Legends - recenze
Slightly Mad Studios jsou kuchaři s michelinskou hvězdou na čele. Znají recept na závodní hry, které chutnají milionům strávníků. Přestože nejsou ochotni dělat kompromisy, dokáží klohnit pro labužníky i nenáročné. Dvojice závodních her Shift je toho důkazem. I dnes lze prostě udělat herní mainstream kvalitně, oslovit s ním nejen konzolisty ale i opravdové závodníky, a pozvednout s ním třeba i jednu zničenou herní značku.
Walking Dead - recenze první sezóny
„Může se člověk změnit v monstrum, kterého se všichni bojí? Možnosti tu jsou a může se to stát. Viděli jsme případy, které tomu byly blízko a domníváme se, že je to mnohem reálnější, než si myslíte.“ To není citát z Walking Dead, i když by tam pasoval jako kulka mezi oči zombíka. Zmíněná slova s vážnou tváří před několika dny pronesl předák domobrany státu Kansas Alfredo Carbajal směrem k překvapenému tisku. Kromě nutné smršti tweetů a odkazů tím dokázal, že jsou lidé, kterým módní představa zombie apokalypsy – neboli zompocu - rozežírá mozek víc, než by bylo zdrávo.
Book of Unwritten Tales: The Critter Chronicles - recenze
Adventura The Book of Unwritten Tales zažila skutečný herní happy end. Navzdory krachu prvního vydavatele si nakonec našla cestičku mezi hráče. A ti si ji okamžitě zamilovali. Není proto divu, že se jeho rodiče z vývojářského studia King Art chopili příležitosti a okamžitě začali pracovat i na jeho mladším bratříčkovi jménem The Book of Unwritten Tales: Critter Chronicles, který k nám vtrhl v předvánočním čase minulého roku. Vyrovnal se kvalitám prvního dílu?
Mass Effect 3: Omega - recenze
Vrátit se po řadě měsíců do světa akčního RPG Mass Effect 3 (pokud nepočítám povedené DLC Leviathan) s sebou neslo poměrně velkou míru nostalgie a ještě větší nálož dat stahovaných z Originu. Ale povedlo se, nahrál jsem pozici před misí, z níž už není cesty zpět, a vydal se osvobodit vesmírnou stanici Omega, domov všech gangsterů a dalších pochybných existencí, ze spárů organizace Cerberus. Což je, jak si nejspíše vybavíte, organizace plná lidí, takže na souboje s exotickými druhy monster můžete v tomto DLC zapomenout.
Farming Simulator 2013 - recenze
Je zvláštní, jak mnohdy naprosto bizarní hry slaví velké úspěchy, a přesto se na ně převážná část herní komunity dívá skrze prsty. Všelijaké simulátory lidského konání, farmaření a jízdy na kdečem mají po obchodní stránce v poslední době na růžích ustláno, ale my hyeny se jim stejně vždycky budeme smát. V případě titulu Farming Simulator 2013 by však stálo za to udělat menší výjimku.
Primordia - recenze
Hnědá. Tahle hra je především hnědá. Popravdě řečeno, takhle hnědou hru jsme tady neměli snad od čtyřiadevadesátého. Jmenovala se Beneath a Steel Sky a s Primordií měla mnoho společného. Ačkoliv od sebe obě hry dělí stěží uvěřitelných osmnáct let, sázejí ve své podstatě na podobnou kartu stísněné atmosféry rozpadajícího se světa, se kterým se jejich hrdinové musí prát proti své vůli a s přesvědčením, že čím hlouběji pronikají do jeho tajů, tím hůře to všechno dopadne.
Stealth Bastard Deluxe - recenze
Stín, to je povedený parťák člověka. Dovolí mu házet lavičky do kašen, sledovat, jak se ženský převlíkaj a o páteční noci, kdy je hospodským hej, maskuje dočasný pokles inteligence při hledání domovních dveří. Stín zkrátka pomáhá anonymitě, což se hodí mnoha lidem v mnoha situacích. Například i tichošlápkům s černou kuklou, co uvízli v jakési podivné továrně protkané lasery a kamerami, kde být sledován znamená brzy umřít. Že fantazíruji? Stealth Bastard je důkazem, že nikoliv. Zase už se v temném rohu pochechtává do kožených rukavic.
Karateka - recenze
Když o hře napíšu, že by ji šlo dohrát se zavázanýma očima, obvykle tím neskládám kompliment výzvě, kterou nabízí. Karateku jsem přitom nedokázal dohrát ani s očima dokořán, respektive dohrát ji v nejlepším možném z konců: vítězstvím pravé lásky.
Giana Sisters: Twisted Dreams - recenze
Zdá se, že v čistých plošinovkách má v poslední době navrch Mario a Rayman. Na velkých distributorech nezávislé sestry Giany však ukazují, že i velké ikony herního průmyslu se musí bát neotřelých nápadů a odvážných vývojářů stavících na penězích z Kickstarteru.
Miner Wars 2081 - recenze
Jestli se vyplní jedna katastrofická vize česko-slovenských herních vývojářů o budoucnosti vesmíru, tak jsme v pytli. Tedy lépe řečeno jsme na prach či nějaké nerostné bohatství. Podle autorů vesmírné akce Miner Wars 2081 to totiž jednadvacáté století nezvládne a vlivem nepovedených pokusů lidstvo doslova popraví solární systém. Slunce zmutuje, planety puknou do miliard kamenitých úlomků a místo životodárných paprsků zaťuká ráno na vaše okno už jen sousedova pravá hýždě.
Natural Selection 2 - recenze
Znáte tenhle? Vejde mariňák do baru a umře. Vejde druhý mariňák a také umře. Třetí taky natáhne bačkory. Až toho čtvrtého napadne počkat na posily s plamenometem. Jo, tak tohle ale není vtip. Takhle nějak funguje přirozený výběr v praxi.
TES V: Skyrim - Dawnguard - recenze
Sedím na konári a je mi dobre. Respektive - sedím na kameni a dobře je mi, protože jsem Skyrim a potažmo celý Tamriel už zase zbavil hrozivé... hrozby. Ty bývají hrozivé už z principu, ale tahle v mém případě nesla hlubší podtext. Jak rády říkají hlasy v trailerech na pokračování toho či onoho blockbusteru: tentokrát je to osobní. Tedy, bylo. A po zhruba týdnu nárazového putování není. Co? Spíš kdo! Upíři!
Painkiller: Hell & Damnation - recenze
V Nordic Games měli plán: oprášit Painkillera z roku 2004. Chtěli upravit grafiku a přivézt zpět klasický kompetitivní multiplayer - jen vy, zbraň a nepřátelé. Aby rozhodoval um a ne délka hraní. Rozhodně to byl, alespoň na papíře, chvályhodný pokus o záchranu kdysi tak populární, dnes však skomírající hry a značky. Bohužel, vždycky neplatí, že za pokus člověk nic nedá. Co fungovalo před osmi lety, to nemusí automaticky fungovat i dnes a níže se tedy dočtete, proč byste do nového Painkillera NEMĚLI investovat nejen peníze, ale ani svůj čas.
Hotline Miami – recenze
Je třeba si předem vyjasnit jednu věc: Hotline Miami JE retro. Teď se dobrá polovina z vás zase může sbalit a odejít si někam k modernímu umění. My zbylí si následujícím textem pojďme předat, proč je ta hra tak zatraceně dobrá.
War of the Roses - recenze
Jednou za čas se na herní scéně objeví hra, z níž je doslova cítit, že je dělaná z lásky a směřuje na hráče, co ji budou ochotni obětovat svoje srdce. World of Tanks je toho perfektním příkladem, bez ohledu na aktuální ultrapopularitu, jelikož je postavená na jednoduchém konceptu, který tlačí na slabiny milovníků tanků a doslova jim umožňuje plnit si dávné sny. War of the Roses působí již od prvního spuštění velice podobně, nicméně hraje se tak dobře, aby jí to zaručilo úspěch?
Chivalry: Medieval Warfare - recenze
Fantasy nebo středověké multiplayerové řežby v těchto měsících zažívají boom. K osvědčenému a mohutně modovanému Mount and Blade: Warband se přidává War of the Roses (recenze vyjde brzy), ale také nezávislý a ambiciózní kousek Chivalry: Medieval Warfare. Všechny uvedené hry těží z toho, že jde o žánr, který zatím není vyplněný desítkami klonů, což s sebou přináší stálý zájem a nadšení komunity.
World of Warcraft: Mists of Pandaria - recenze
Nevstoupíš prý dvakrát do stejné řeky, říká se. Pravdou ale je, že jsme se s WoWkem namočili už popáté. Při každé návštěvě řeka vypadala trochu jinak, v mezičase přibylo ryb, ale hlavně se rozšířilo koryto. No, nebudeme dlouho chodit okolo horké kaše, aby nevychladla, a po hlavě se vrhneme do finálního textu o novém datadisku pro World of Warcraft, který jsme si podrobně představili už v prvním, druhém a třetím článku s dojmy z hraní.
Far Cry 3 - recenze PC verze
Nejhorší věc na Far Cry 3? Až příliš často nevíte, jestli chcete být účastníkem událostí, nebo spíš jejich divákem. Oboje je zážitkem samo o sobě. Ano, jako Jason Brody máte za úkol zachránit na tropickém ostrově přátele z rukou pirátů, jenže při tom narazíte na neočekávané situace, které s příběhovou linií vůbec nesouvisí. Prostě se jen tak dějí a odvádějí pozornost.
Call of Duty: Black Ops 2 - recenze
Když jsem v závěru recenze Medal of Honor: Warfighter psal, že i díly Call of Duty od Treyarchu jsou o stupeň a někdy i o dva lepší, než Warfighter, v kontextu to vyznělo jako lichotka, i když jsem v zápětí dodával, že se v žádném případě nejedná o zázraky. Treyarch totiž opakovaně v historii CoD dokázal, že jeho příspěvkům do série prostě něco chybí. Něco, co by je dělalo zábavnými a zajímavými.
Hitman: Absolution - recenze
Něco zasmrdělo. Buď je to archivní grónská pomazánka, do které jsem namočil loket, nebo já sám. Krčím se za regálem místního konzumu a cítím, že bé je správně. Na stěnách kšeftu pozoruji mihotající se červenomodré světlo. Začalo pátrání. Atmosféra se zahušťuje.
