Rozklikněte obrázek pro plnou verzi

Co činí dokonalou hru?

"So what's your ultimate game?"

V novince o knize You padlo, že stopuje trampoty Grossmanova alter ega, vývojáře Russella, pracujícího ve fiktivní verzi studia Looking Glass Studios, které dostalo název Black Arts Games. Ve zmíněné novince bylo též uvedeno, že Russell neřeší jen veselé příhody game designéra, ale zároveň objeví mysteriózní bug, který může položit celý herní průmysl. To vše je pravda.

You se svou stavbou podobá detektivce, jenom namísto výslechu podezřelých dochází na průběžné hraní historických děl Black Arts. To celé na pozadí tvorby hry nové (kterou může inkriminovaný bug položit na lopatky spolu s firmou a dalšími společnostmi využívajícími software od Black Arts) a vnitřních machinací starých i mladých vývojářů.

Protagonista Russell není žádným nováčkem. Mezi střední školou a prací v Black Arts zkusil žít „normální život“ a vystudovat práva, leč nebavilo ho to. Díky tomu je hledání bugu spíše okrajovou, ač přetrvávající zápletkou. Russell se zná již od středoškolských let s hlavními postavami Black Arts (včetně klonu Warrena Spectora). Ve formátu kombinujícím přítomné a minulé události tak odvypráví jak éru dětí vyrůstajících v arkádových 80. letech, tak i přítomnost konce let 90. V tom všem visí ve vzduchu téma Russellova dospívání i dospělosti na pozadí herního byznysu…

Psychologické vykreslení hlavního hrdiny tu není osamocené. Různé pasáže nabízejí živnou půdu pro úvahy nad smyslem hraní a designem her. Jak vyprávět děj jen skrze hratelnost? Jak se různé kreativní přístupy k žánru mění pod tíhou ekonomiky a producentů? Jak s Black Arts zacloumá nenadálý odchod Warrena Spectora Darrena do vlastní společnosti? Podobné úvahy číhají na každém rohu a činí ze čtení You zážitek nejen komediální, ale i meditativní. Zvláštní přístup You k vyprávění však nutně nemusí platit za silnou stránku.

zdroj: tisková zpráva
Austin Grossman

Od fanoušků, pro fanoušky

"It was a Friday evening, which I could remember used to matter to me whet I was trying to have a life."

Grossman stihne hned v první kapitole zesměšnit zesměšňovače her a popsat opojné dětství strávené ve společnosti automatovek, Atari i asociálních nerdů. Tedy, opojné je pouze za předpokladu, že jste hráči schopní se ponořit do fiktivního světa, v němž se rozpouští vaše osobnost… čili „you“. Nejde tak jen o knížku od někoho, kdo několikrát hrál videohru a využívá herní motivy pro svou obskurní zápletku. Jedná se o knížku od někoho, kdo je celou duší uvnitř komunity v tom dobrém, i zlém. Pasáž první kapitoly, v níž hrdina rozebírá svou existenci jako by šlo o prastarou adventuru (LOOK, INVENTORY, …), je prvním a zdaleka nikoliv posledním nostalgickým polibkem na tváře pamětníků. Právě v tom se ukrývá první problém, alespoň co se týče dopadu You na nehráče.

Recenze You na io9.com knihu přirovnává nikoliv k uzavřenému vyprávění ve stylu Call of Duty, ale k onlinové hře s bezbřehými možnostmi a tudíž mnohdy nedovyprávěnými náznaky. Obávám se však, že se nejedná o nový literární žánr, nýbrž jednoduše znak mnohdy hůře dávkovaného vyprávění. Grossman skáče z děje k ději, od reality k virtuálnu, a mnohé pasáže se prostě nikdy nedočkají vyvrcholení.

Někdo může oponovat tím, že "taková přece realita je". Podobné vyprávění však zároveň působí dojmem kameňákového vtipu bez pointy, nataženého na desítky stránek délky. Neznamená to, že You je celá složená z náhodných anekdot, které nikam nevedou. Rozhodně by však knize prospělo značné proškrtání nebo propojení mnoha kapitol. Pasáže o hledání sebe sama skrze hraní/vývoj her by pak působily o něco uspořádaněji, než když se k nim musíte prokousávat přes podobnou posloupnost.

Chaotické vyprávění nabízí dva odlišné a ne vždy umně propojené módy nejen co do času (osmdesátá léta vs. 1998), ale též co do prostoru. Onen tajemný bug nelze jednoduše zlikvidovat v programovém kódu, nýbrž je nutné jej vystopovat napříč produkcí předešlých her. Tím pádem se zde prolíná reálné vyprávění z objektivní reality (čili té, kde Russell vzpomíná, designuje hru, očumuje programátorku Lisu a nezvládá sociální život…) s virtuální realitou videoher (té, kde Russell hledá mocný meč/bug, propadá se do snění a prozkoumává herní světy od bondovky po sci-fi 4X strategii).

Jde o zajímavý a mírně schizofrenní postup, který budou milovat především starší vlci schopní se rozpomenout, že léto 2005 nestrávili u sebe doma, ale třebas v tenatech GTA: Vice City - jakoby herní zážitek přepsal skutečnou nudu dvou parných měsíců. Jde o ideální popis našeho hráčství. Obávám se však, že s tím budou mít problém absolutní nehráči, alespoň ve formě, jakou je You sepsán.

zdroj: tisková zpráva

Hry a svět jsou jedno

"I had two jobs - the first was making and testing a fantasy role-playing game, and the second was extracting a cursed sword from the Milky Way galaxy."

Právě to je zároveň největší klad a prokletí Grossmanovy knihy You. Najdou se v ní lidé, kteří oslavují éru Looking Glass i starší období rámované herními arkádami, a při čtení zatlačí nejednu slzu nebo se rozpomenou, kde tehdy byli, a kam se od té doby (ne)posunuli.

Kdo ale doufal, stejně jako já, že You bude knihou, kterou bude moct pořídit své babičce, aby ji ukázal kouzlo herní reality i tvorby, ten bude bohužel zklamán. Grossman není Dan Brown, aby poutavě okleštil a znásilnil herní a vývojářskou realitu do čtivé podoby. Je však pamětníkem obdařeným schopností poutavě popsat hledání sebe sama v průběhu tvorby her, které si mnoho z nás pamatuje „jako by to bylo včera“.

Snad jde jen o mou osamělou touhu, chtít dílo, které hry inovativně přiblíží i lidem virtuální zábavou nepolíbenými. Konec konců, zatímco jsem psal tento text, opodál se skupina teenagerů bavila hraním na tabletu. Demografie se projevuje a lidé dorůstají do věku, kdy pojmy jako „4X strategy“ nebo „bug“ nebude třeba dlouze popisovat jedincům, kterým se automaticky nevybaví konotace jako „Civilization“ nebo „to je to, jak mě to hodilo do Modré obrazovky smrti“. Ale snad bychom ještě neměli mávnout rukou nad požadavkem, aby knihu o hrách chápali i nehráči.

You tak bohužel není přelomovým dílem, za který ho někteří považují. Je však rozhodně knihou, která by se vám mohla zamlouvat. Knihou nacpanou nostalgií po starých hrách od první do poslední stránky. Knihou, jež z reality činí hraní a z hraní realitu.