Vtipné ovšem je, že Shadow Warrior v roce 1997 žádnou revoluční hrou nebyl. Byl jen dobrou a zábavnou střílečkou. Ale už tehdy to nebylo zase tak málo a nic se na tom nezměnilo. O jistém kouzlu hry ostatně svědčí, jak moc mi utkvěla v paměti. S děsem v očích jsem si při hraní jedné úrovně vybavil, v jakém výklenku se skrývá nepřítel a obezřetně jej zlikvidoval. Nebylo by na tom nic děsivého, kdyby si takto pamatoval, co jsem dělal před týdnem.
Shadow Warrior mě i po tolika letech naplňuje zvláštním radostným pocitem. Začal jsem vraždění hajzlů z jiné dimenze vnímat jako zvláštní hypnotický výlet do roku 1997, který rozhodně nebyl rokem Shadow Warriora. S přáteli jsme hru vnímali jako dobrou krvavou akci s hláškami, která se ale nedokáže vymanit ze stínu Duke Nukem 3D nebo Blood. Chci tím říct, že Shadow Warrior za sebou netáhne žádný kult nostalgických obdivovatelů a následovníků, ale přesto má aktuální vydání původní verze zdarma, potažmo vydání této vyhlazené verze, smysl.
Shadow Warrior Classic Redux dostala do vínku „jenom“ vylepšené textury, ale jinak zachovává původní grafiku a její nezaměnitelný styl. Nepleťte si ji proto s předělávkou v kompletně nové grafice, která dorazí tento nebo příští rok. Redux verze je úlitba všem, co mají chuť na starou dobrou klasiku, která už na nových platformách vlastně dlouhé roky nevychází.
Ninja, který zaujme i letos
Nemá smysl nahlížet na hru optikou té doby - jak působila a fungovala na hráče, co bylo tenkrát na střílečkách dobré, a co bylo špatné. Zkouším se na Shadow Warrior dívat očima roku 2013, a po počátečním odmítání jsem byl velmi překvapený, co všechno mému srdci dosud chybělo. Shadow Warrior se vrací z dob, kdy byly ještě střílečky přesně ohraničeny žánrem. Na to konto je tedy Shadow Warrior opravdu čistokrevná střílečka.
Na druhou stranu tvůrci z 3D Realms už tehdy přicházeli na scénu s parádním vzorcem, který kupodivu funguje stále. Jejich střílečky byly zábavné, vtipné a nechyběla jim koňská dávka sebeironie. Dalo by se říci, že jejich konceptem byla krvavá střílečka, která si dokázala utahovat z žánru, z hráčů, ale i sama ze sebe. I dnes, v době rozmachu nezávislé tvorby, je něco takového vzácné.
Shadow Warrior mi připomněla, jak moc na trhu chybí žánrově čisté hry, které lze bez větších obtíží milovat pro přisprostlý humor bez nějaké přidané hodnoty, aniž bych se za to musel stydět. Lo Wang je hodně krvavé pojetí komisaře Clouseaua, který vzal řešení problému plně do svých rukou. Lo Wang je herním ztělesněním Dona Quijota, snad jen s tím rozdílem, že jeho řešení mají nějaký efekt - nepřítel chcípne.
Parodický nádech Shadow Warrior, který funguje i dnes, podporovalo už kdysi grafické zpracování. Hra vyšla v době nastupující akcelerované grafiky a textury složené z miliónů kostiček dodávaly hře parodický nádech, který je zřetelný i dnes a úprava grafiky jej naštěstí nezničila.
Když funguje nostalgie i kvalita
Nikdo už tehdy nepochyboval, že Shadow Warrior má být jen legrace. Pak jsme si rychle zvykli na vyhlazenou grafiku a vlastně jsme takové projekty odsoudili k záhubě. A dnes? Dnes se k tomu všemu vracíme jako k ohromujícímu retru v Minecraftu. Pamatuji si velmi dobře, jak jsem v roce 1997 Shadow Warrior hrál i dohrál, ale vlastně jsem ke hře přistupoval jako k něčemu, co se míjí s dobou, co nereflektuje skutečné dění v herním byznyse. Co není Voodoo, není hra. Dnes si každý level užívám s velkým nadšením a je mi vlastně úplně jedno, že hra nevypadá podle nejnovějších trendů a procházím si všechny ty úrovně s úplně jinými pocity.
Shadow Warrior Classic Redux funguje a vůbec nemá smysl uvažovat nad tím, jak je to stará hra. Navíc k ní dostáváte add-ony Wanton Destruction a Twin Dragon, což je příjemné, protože jejich obsah celkové vyznění hry dotahuje ad absurdum. Jde tedy o příjemný balíček pro jednu delší víkendovou retro seanci. A hodnocení? Těžko říct.
Už v roce 1997 šlo o povedenou, ale nijak zázračnou věc, která pobaví. A stejně je na tom hra, díky časovému a žánrovému paradoxu, stejně i dnes. Je mi celkem jedno, co kdo a jak dlouho na hře dělal. Podstatný je můj pocit spokojeného tlustého chlapíka, co si vybavil fakt, že jsou opravdu hry, které s ubíhajícím časem a vývojem herního průmyslu nestárnou, nýbrž se stávají znovu aktuálními.
