Když Bugbear ohlásili, že Driftopia bude free to play, odradilo to lidi, kteří hrám zdarma nevěří. A tahle recenze je (bohužel) opravdu o tom, že free to play byznys stále žije ve středověku a ve spojení s lacině vyrobenou hrou může oslovit snad jen naivky nebo extrémně nenáročné jedince. Driftopia je právě ta hra, která nechce slevu zadarmo a přitom je mírně řečeno velmi mdlá. Ještě mdlejší než její předchůdce Unbounded.
Tak panáčku, navštiv náš obchod
Free to play byznys má dnes dvě podoby. Seriózní a chamtivou. Driftopia reprezentuje tu druhou a v současnosti nenabízí rozumný důvod, proč ji hrát. Naopak v člověku nechá bublat špatnou náladu a neustále mu předkládá důvody, proč s ní rychle skončit. Jeden za všechny:
Představte si, že pět hodin kroužíte, smykujete a nitrujete, prostě si užíváte zrecyklovanou zábavu současného arkádového žánru, když najednou obrazovka zrudne a objeví se nápis ve stylu: "Chceš pokračovat dál? Tak navštiv náš obchod!" Prásk! Je to jako, když ruleta přikáže gamblerovi přečerpat účet.
Driftopia samozřejmě není tak drzá, ale systém, s jakým z vás tahá peníze, se ruletě podobá. Byl jsem zhruba v polovině kampaně, když mi došly zdarma nasbírané repair kity (na opravy vozu) a musel jsem se rozhodnout, zda si nějaké dokoupit, což je investice od dvou do dvaceti euro, nebo si svůj vůz nechat nenávratně vzít. Ano, vzít. Přímo od autorů. I se všemi bonusy. Bugbear tomu říkají zábava, ale já bych to označil za drzost. A bylo po náladě.
Abych to vysvětlil. Nejde o to, že bych obecně platit nechtěl, ale po pár hodinách s touhle hrou jsem prostě nechtěl platit Driftopií. Je to chamtivá zrůda. Její zálusk na peníze se projevuje prakticky neustále a až se dovrší míra soudnosti, vše fatálně vygraduje.
Dokud hra nabízí výhodné balíčky a přesvědčuje je, že umí být za peníze lepší, je to fér. To free to play hry dělají. Kupujte násobiče expů, kupujte unikátní auta a cpěte do nich turbo boosty, když věříte, že vám to pomůže. Ale když Driftopia zjistí, že si chcete vybudovat kariéru díky svému úsilí, zahysterčí a přijde ruletní okamžik. Autoři si drze řeknou o peníze, a když nebude po jejich, ten auťák vám fakt vezmou. Skoro jako exekutoři.
Tak zase na start
Takzvané repair kity jsou herní kredity. Za ně dáváte své vozy do cajku, a přestože se dají získávat i za dobré závodní výkony, Driftopia je nastavena tak, abyste si je časem museli začít kupovat. Čím více levelujete a svůj vůz vylepšujete, tím více kreditů se na jejich opravy spotřebovávají a tahle úměra se časem potká s krutou realitou.
Je nanejvýš komické, že se hra snaží, abyste je poztráceli co nejdřív. Spotřebujete jich deset a vyhrajete pět. A tak pořád dokola. Pokud se snad jakýmsi zázrakem tomuhle svěráku vyhnete, zvolí hra další páky. Zaútočí nesnesitelně agresivní umělou inteligencí protivníků a okruhem plným zákeřností. Z něho už se bez utrácení živí nedostanete.
A to jde především. Vůbec nejkatastrofálnější způsob, jak hra nutí přečerpat účet, jsou bouračky. Respektive křehkost vlastního auta. Nechci spekulovat, jak moc se do čistokrevné arkády hodí lehce rozbitelné vozy - obvykle čekám výdrž tankového pancíře. Bugbear ale tuhle filozofii postavili úplně na hlavu a do hry, kde se zatáčí o stěny domů, poslali vozy, které jsou fatálně křehké.
Rozbíjí se de facto při každém těžším střetu a co náraz, to nová investice drahocenných kreditů. A nejen to. Také se jezdec po každé havárce povinně vrací na start a smaže se mu dosažený bodový zisk. Kdo to nezažije, nepochopí, jak neuvěřitelně demotivující umí Driftopia být.
Kombinaci trestů museli Finové vymýšlet někde na zasněžené cestě ze sauny k rybníku, kdy jak známo člověku ztvrdne mozek a křečovitými pohyby dává najevo svoji celkovou nepohodu. A jak se asi cítí hráč, když proinvestuje téměř všechny kredity, poněkolikáté se s vynulovaným počitadlem objeví na startu, a přitom stále stojí na jedné a té samé trati?.
Jestliže byly v Driftopii auta a tratě stvořeny tak, aby se lidé neustále někam vraceli, ustavičně platili a u toho všeho se do ruda vztekali, pak Bugbear založili úplně nový motoristický žánr. Ten, který tu není od toho, aby lidi bavil.
Duchovní poježdění
Kromě vztekání se a placení už toho v Driftopii mnoho není. Zkušené oko časem pozná, že obsah hry nijak nevyniká mohutností, bez ohledu na fakt, zda platíte či nikoliv. Tratě se vzaly z Unbounded (navíc ne všechny), přidalo se pár efektů a vyrobilo asi tak deset druhů aut.
To všechno se pak zabalilo do neuvěřitelně pomalé kariéry, ve které než vyhoníte statistiky jednoho jediného auta aspoň na padesát procent, objedete bohapustých pět šest tratí a strávíte ve hře několik nudných hodin, při kterých si vám před očima budou míhat různé obchodní nabídky. Třeba nákup násobičů expů k urychlení kariéry...
Driftopia toho moc nenabízí ani při hře více hráčů. Přesněji řečeno nemá standardní multiplayer. Závodí se pouze s duchy ostatních jezdců, tedy s časy, kterých lidé dosáhli na stejné trati, a navzájem se nevidíte. To samozřejmě vytváří dosti ponurou atmosféru. Asi takovou jako v Trackmanii, jenže jak víme, tahle arkádová perla si dokázala pomoci editorem a tunami statistik. Driftopia nikoliv.
Nic tu není, jeďte dál
Novinka od Bugbearu tedy spíše nudí než baví, spíše prudí než motivuje, a když cálujete, stává se dražší než pražští taxikáři, přičemž za investovaný peníz nabídne zhruba stejné služby. Co na to říct? Nic, stačí jen všechno zesumírovat.
Driftopia nemá multiplayer, pro euro si nechá písty vrtat a její arkádový styl ježdění je dokonalým plagiátem Unbounded a tím pádem i všech ostatních arkád od Split Second až po MotorStorm Apocalypse. Jakmile vám to dojde, o všechno to driftování, porážení květináčů a probourávání zkratek definitivně ztratíte zájem. Třeba proto, že kdo hledá, najde to za dvě stovky právě v Unbounded. V té hře, která se loni až tak moc nepovedla...
