Tragédie špatných budgetů spočívá v tom, že kdyby jejich autoři zanechali laciného megalomanství a vytvořili dílo s mnohem menšími rozměry i ambicemi, slušně by skórovali. I na Alien Rage je vidět, že minimálně část ansámblu CI Games má talent. Oči jsem mohl nechat třeba na velkém množství detailů na tělech bossů, a když mi do obrazovky šlehaly tisíce povedených výbuchů a světel, zažíval jsem parádní akční ohňostroj.
Machr přes kopírování
Jenže i sebekrásnější grafické hody se jednou okoukají, a pak se děj vůle náhody. Nabídne Alien Rage ještě něco jiného? Bohužel ne. Tahle hra brzy vytáhne všechny trumfy, a zatímco se tu a tam dotkne grafických hvězd, téměř vším ostatním ryje brázdy do země. Alien Rage má především krutě nevyjasněný koncept, nevyrovnanou hratelnost, mizernou umělou inteligenci a neuvěřitelně laciný námět, jenž by nevzrušil ani největšího z Němců, Uwe Bolla. A právě tohle dělá z alieního projektu jedno velké zklamání. Ne-li blamáž.
Opravdu nevím, čím vším chtěla Alien Rage být, ale tím, čím mohla být, rozhodně není. Opravdu to není alternativní pohled na vetřelčí tématiku. Alien Rage je spíše jako moucha, co tisíci pohledy zkopírovala veškeré sci-fi motivy a udělala ze sebe největší herní recyklační továrnu za posledních dvacet let. Kdybyste si vzpomněli na jakoukoliv starší sci-fi akci, v Alien Rage ji najdete. Samozřejmě to s sebou přineslo mnoho bolestných zjištění. Především člověk vidí, jak se s vlastní kopírovací politikou potýkali samotní autoři. Jak třeba namalovat akčního hrdinu, aby se Fénixovi z Gears of War podobal jenom trochu? Asi tak, aby vypadal jako zápasník z Lokomotivu Omsk, s nímž si žádné děvče nezadá. Podobně CI Games přistupovali ke všemu ostatnímu.
Nuda, nuda, šeď, šeď
Třeba k hernímu prostředí. Jde o nepokrytý mix prostoru z AvP a Red Faction. Nechápu producenta hry, který ve fázi plánování nepostřehl jasné riziko, a nedošlo mu, že kombinace kovu, kamene, tunelů a plošin mnoho tvůrčí svobody nepřinese a pochopitelně to odnesou sami hráči. Svázaností design úrovní přímo kvílí. Grafika, což je sama o sobě kvalitní složka hry, byla natažena na neskonale nudné a šedivé koridory, vedoucí od jednoho skladu ke druhému, od výtahu k výtahu, od mostu k mostu, od velína k turbínám a na cestě tou šerednou nudou hráč ještě zakopává o stovky beden a kilometry kabelů. Čert ví, jaký mají smysl, ale protože byly v desítkách jiných her, jsou tady taky.
S nudnými mapami a bezpohlavním designem souvisí i podobně bídný příběhový scénář. Klišé, že se někde v budoucnosti a kdesi daleko v kosmu sejdou dva nazlobené mančafty (emzáci a lidé) a dají si do zubů kvůli nějakému ultra vzácnému kameni (zde se energetický zdroj kouzelně nazývá promethium), to ještě člověk přejde s úsměvem. A nesmí ho nazlobit ani to, že polští autoři nedokázali vyprávět příběh jinak než obligátním rozsypáváním audio deníků. Prostě to dělají všichni, tak proč by nemohli taky?
To, co by člověka opravdu mělo dostat do kolen, jsou až jednotlivé akce, které musíte v zasazení do příběhového sci-fi separátu provádět. Budou se donekonečna hledat a ničit energetické zdroje, nahazovat nebo rozpojovat elektrické systémy, hackovat počítače a při tom všem se snažit nepočítat akce, při nichž se musí dostat až do jádra!
Černé ovce, sem tam bílá
Abyste rozuměli, Alien Rage byla inzerována jako "oldschool". Bohužel, stále častěji tuto nálepku vnímám spíš jako zástěrku pro neoriginalitu a fádnost, což je přesně ten hanebný případ Alien Rage. Naštěstí oldschool také znamená přímočarou a svižnou hratelnost a s ní se tahle hra přeci jen trochu zvedá. O výbuších, jiskrách a světlech už řeč byla, užijete si je dostatečně. Stejně jako určité dávky napětí, kterou autoři vykouzlili v koridorech, kde umělá inteligence vzácně neběhá tam a zpět mezi dvěma bednami a občas způsobí hezky vyhrocené přestřelky.
Chvílemi se Alien Rage stává skutečně příjemně kompaktní a nervydrásající hrou. Ovšem krátké chvíle radosti jsou příliš často střídány frustrací z nevyrovnané obtížnosti. Zejména pokud vystoupíte z tunelů do rozlehlých hal, kde hlavní hrdina, byť má přes plechovou hruď dobré dva metry, těžce strádá. Proti větší přesile je až záhadně zranitelný, což v kombinaci s nevhodně položenými checkpointy způsobuje ustavičné vztekání hráče, který opakuje dlouhé frustrující pasáže zas a znova. Alien Rage je „hardcore“, abyste věděli. Ale většinou jen kvůli sadistickému myšlení autorů.
Jistou alternativou pro unylý singleplayer s frustrující hratelností měla být online hra, která chtěla bodovat svoji nekomplikovaností a dala by vzpomenout na legendární multiplayery v čele s Quake III: Arena a Unreal Tournament. Povedlo se to ale jen z části. Většina map se stočí jen k nudnému pobíhání koridory a největší vinu na tom nese fakt, že si Alien Rage zatím nezískala příliš mnoho stabilních hráčů. Těžko se tomu divit.
Na závěr recenze se vrátím k jedné pro mě vcelku zásadní větě. „Nevím, čím vším chtělo Alien Rage být." No… když si vzpomenu na reklamní rétoriku autorů, napadá mě, že se možná chtěla stát příjemnou vzpomínkou na hry, do kterých se nepletl příběh, kde se mozek nezdržoval s těžkými úkoly a nepřátelé stávali v rozmanitém prostředí silnými vyzyvateli. Ano, tím vším Alien Rage mohl být. Ale není.
