Když něco přetváříte, vždycky tvoříte novou hru postavenou na starém nápadu. Rozdíly mohou být menší nebo větší, ale v každém případě budete hrát jinou hru, než jaký byl originál. Přetvořit starou hru do moderní podoby se dá několika různými způsoby. Mírně vylepšíte grafiku – tohle platí zejména pro tzv. HD edice. Můžete také postavit zbrusu novou hru, která vychází ze starého konceptu, což je případ XCOM: Enemy Unknown. Třetí možností je vzít starou hru a pokazit na ní při předělávání do „moderní“ podoby všechno, co se jen trošku pokazit dá. Můžete hádat, stačí jednou, jakým způsobem dopadl remake Realms of Arkania: Blade of Destiny…
Blade of Destiny je dědictví herní minulosti, německá klasika RPG žánru, která mé své kořeny v herním systému Das Schwarze Auge – The Dark Eye. Název hry je reliktem minulosti, respektive dobových problému s nemožností použití dnes užívané značky The Dayk Eye. Svět Arkanie tehdy přivítal hráče s otevřenou náručí a možností vyrazit s vlastnoručně stvořenou šestičlennou partou na dobrodružství za získáním Meče osudu, který mě odvrátit velký nájezd orků. Německá pravidla, specifické grafické zpracování, které se drželo stylu papírové předlohy, a izometrické souboje na tahy – to všechno zapříčinilo popularitu Blade of Destiny a stejně tak obou následujících dílů (Star Trail, Shadows Over Riva).
Blade of Destiny je prvním dílem tzv. Severské trilogie a možná i proto jde dnes o suverénně nejméně přístupný díl z celého série. Dnes už víme, že svět se jmenuje Aventurie a ne Arkanie, ale všechno ostatní by mělo zůstat při starém. Tedy za předpokladu, že by remake nebyl jenom narychlo spíchnutým pokusem a ždímání peněz z kapes pamětníků a fanoušků RPG žánru.
Legend of Grimrock třeba ukázal, že zájem o klasické dungeony a RPG mezi hráči pořád je a ne malý. XCOM: Enemy Unknow zase mainstreamu připomněl, jak skvělé mohou být tahové souboje. Je tedy pravděpodobně, že si nějaký Hans z UIG Entertainment, shodou okolností majitel práv na sérii Realms of Arkania, řekl, že by možná nebylo od věci této příležitosti nevyužít a nevydělat si jednoduše pár chechtáků navíc. Poohlédl se tedy po několika schopných študácích (Crafty Games) a nakázal jim předělat první díl Severské trilogie. Už nějaký čas je na trhu výsledek jejich práce, kterou lze označit za statečnou, ale silně amatérskou.
Památného 30. července 2013 vychází na Steamu remake Realms of Arkania: Blade of Destiny. Snad ze zvědavosti nebo kvůli potvrzení mágovy předpovědi hru stahuju na harddisk. Ano, už kdysi jsem předpovídal, že tento projekt dopadne katastroficky. Sice jen na základě prvních obrázků ze hry, což se prý nemá dělat, ale zkušené oko ví své. Navíc nikdo neříká, že se aspoň jednou nemůžu zmýlit. V tomto případě jsem se ale, bohužel, nemýlil.
První dny po vydání se remake Blade of Destiny nedal prakticky vůbec hrát. Fungovala pouze německá verze, ale ani s tou jste moc nepochodili, i když se v ní alespoň zobrazovaly texty. Anglická lokalizace byla v té době nepoužitelná a v zásadě ani neexistovala. Varováním bylo ostatně už nitro. Kam se poděl vlastní styl, který odlišoval původní hru od ostatních titulů své doby? Zmizely z něj barvy, čekala vás záplava hnědozelených odstínů a všechno se odehrálo jaksi rychle. Pro zbytek hry to byl dosti příznačně zpackaný úvod.
Dokonce i nyní, po řadě patchů občas chybí anglický text nebo na vás odněkud vybafne němčina. Hra pořád není stabilní, i když už tolik nepadá. Souboje jsou hratelné, ale celá hra se při nastavení maximálních detailů pořád neuvěřitelně seká, přestože vypadá nevábně. Grafika je u her vážně jedna z posledních věcí, která obvykle řeším, ale pokud je 21 let stará grafika původní verze v nízkém rozlišení osobitější a stylovější než „HD remake“, tak je zkrátka něco špatně.
Modely postav vypadají hůře než v Mount & Blade (nic proti této hře, září v jiných aspektech), i když je tvůrci v jednom z patchů kompletně vyměnili za nové. Skoro se zdá, jakoby tvůrci při vývoji HD verze brali modely z knihovny enginu Unity, která je plná univerzálních modelů, co se do světa Das Schwarze Auge vůbec stylově nehodí.
Některé ženské postavy nosí jakési minisukně a něco, co jakoby vypadlo z typického postapokalyptického prostředí. Snad ani nemusím připomínat, že modelů postavu je ve hře cca pět a pořád se střídají. Možná si řeknete, že původní verze hry na tom nebyla jinak, ale v té jste postavy nepotkávali při procházce po ulicích a nevypadaly tak strašně.
Kdyby hra vyšla jako nedokončená v rámci odlaďování přes early access, daly by se nad spoustou těchto chyb přivřít oči s tím, že tvůrci řadu z nich časem opraví a ve finální verzi už nebudou vůbec. Hra by pak na sobě měla automaticky nálepku „nedokončená“, a člověk by tušil, co jej čeká. Jenže hra vyšla normálně jako dokončený projekt a měla fungovat na první pokus. Nestalo se však a v době vydání byla snad v pre alfa fázi.
Jistá snaha o nápravu se však autorům upřít nedá. Od pokaženého startu vydali více než deset různých patchů, které pomaloučku dostávají hru do hratelného stavu. Stále je plná chyb (podivné nasvícení exteriérů, nemožnost spustit některé dungeony, problémy s ukládáním hry v interiérech), ale souboje už fungují a dokonce došlo k výměně hnusné 3D mapy za klasickou kreslenou.
Z estetického hlediska však 3D zpracování interiérů domků, hospod, chrámů a další míst považuji za amatérské. Kdyby se tvůrci v tomto ohledu nechali více inspirovat původní hrou a interiéry zpracovali ve formě kreseb namísto odpudivých 3D scén, byl by výsledný dojem lepší. Hru by to však nezachránilo. Zatímco na povrchu tedy hra vypadá podivně, převedení podzemních kobek do moderní grafiky už tvůrci docela zvládli.
Kdybychom se odpoutali od původní verze hry a zapomněli, že vůbec kdy nějaká existovala, tak nám tu v podobě Blade of Destiny zůstává jedna nedokončená hra, která chce být dobrá, ale vůbec se jít do nedaří. Jakoby tvůrci opravdu měli minimum vývojářských zkušeností a zřetelně jim chyběla jasná vize, kam to s finálním produktem vlastně chtějí dotáhnout.
Das Schwarze Auge má podle mě jedinečný styl, který je daný zemí svého původu a ilustrátory, kteří se podíleli a podílejí na ztvárnění tohoto osobitého světa. A jestliže jiným vývojářům se tento styl podařilo s úspěchem přenést do série Drakensang nebo adventur Memoria a Chains of Satinav, remake Blade of Destiny jej zcela postrádá. Hra nemá žádné specifické estetické směřování, které by ji zvedlo z bláta amatérské produkce. Nepomůže ani použití původního hudebního doprovodu, který je sice dobrý, ale velmi brzy se začne opakovat a působit otravně. V roce 1992 (vlastně 1993, kdy vyšla anglická verze) se to dalo přehlédnout, respektive přeslechnout, ale dnešní doba si žádá lepší práci se zvukem a hudbou.
Herní systém Blade of Destiny sám o sobě je ale i po letech solidní. Ostatně, RPG s vlastnoručně vytvořenou partičkou šesti lidí jen tak nenajdete. Jenže, co z toho, když vám hraní kazí nedotažené uživatelské rozhraní a nedostatek vývojářského umu i vize. Nejsmutnější na tom celém ale je, že pod zkaženým masem se ukrývá velmi solidní herní kostra.
Remake Realms of Arkania: Blade of Destiny je promarněná příležitost k přiblížení skvělého RPG mladšímu nebo novému publiku. Ze hry je až příliš cítit zápach snahy svézt se na momentálně populární retro vlně, která zamořila herní svět 21. století a stále sílí. Navzdory tomu, že je hra nyní výrazně lepší než v momentě, kdy na konci července tohoto roku vyšla, všem raději doporučím, aby si zahráli originál (k dispozici třeb na GoG.com). Kdyby na ně hra byla náhodou příliš stará či retro (a pořád by měli zájem o tento remake), potom jim doporučím alespoň dalšího půl roku počkat a sledovat slevy, jestli v nich hra nebude dostupná za pusu.
Ne nadarmo se ale říká, že všechno zlé je pro něco dobré. Pokažený remake Blade of Destiny snad způsobí, že už nikoho nenapadne modernizovat další dva díly Severské ságy, protože to opravdu nepotřebují. Rozhodně ne způsobem, jakým byl zmodernizován díl Blade of Destiny.
