Castlevania: Lords of Shadow 2 - recenze
Už je to více než 3 roky, co jsme vyprovodili Gabriela Belmonta ke dveřím s nadprůměrným hodnocením a s lehkým poplácáním po rameni mu poradili, ať se příště oblékne do vlastního kabátu, kterým nebude připomínat všechny ostatní návštěvníky. Nyní se v roce nezmar Drákula vrací, aby nám ukázal, jak si tvůrci z Mercury Steam poradili s originalitou a především přechodem her na novou generaci konzolí, kdy už jsou v módě trošku jiné postupy, než tomu bylo před pár lety.
Octodad: Dadliest Catch - recenze
Svět okolo se vám zdá nudný a každodenní činnosti příliš snadné a monotónní? Co takhle se zbavit páteře, ono se ostatně neříká „Žádná páteř, žádný problém“ pro nic za nic. A když už budete u toho zbavování se obratlů, co si rovnou pořídit pár chapadel a zkusit se na svět okolo podívat očima chobotnice. Že se vám to zdá už trochu moc? Povězte to vývojářům Octodad a hlavně pokračování s podtitulem Dadliest Catch. Fakt, že v jejich hrách hrajete za chobotnici, je totiž ten zdaleka nejméně zarážející.
Rambo: The Video Game - recenze
Člověk toužící po bezvýchodné depresi, nefalšovaném utrpení a neodvratném pádu do propasti beznaděje, má aktuálně hned dvě možnosti, jak dosáhnout svého cíle. Za prvé, může vyrazit do kina na Babovřesky 2. Ty jsou sice bohužel o dvacet minut kratší než první díl, ale i tak by podle prvních ohlasů měly bez problémů splnit svůj účel a zprostředkovat peklo na zemi všem divákům. Druhou možností je koupit si právě vycházející Rambo: The Video Game. V tom, že tyto dva počiny přicházejí na trh prakticky ve stejný den, spatřuji jistou symboliku, vřele ale doporučuji jejich účinky nekombinovat. Rambo bude totiž bohatě stačit.
Insurgency - recenze
Naposledy jsem si vojenskou střílečku užil… Vždyť já už si to vlastně ani nepamatuji! Nejspíše šlo o nějaké starší Call of Duty, ale muselo to být pěkně dávno. Nevím jak vám, ale mně už „standardní“ akce se vší tou velkolepostí a každoroční snahou zase o něco hloupěji inovovat bezvadně fungující koncept lezou krkem.
Fist Puncher - recenze
Pixelově obstarožní grafika, laciné situační vtípky a hrdina, který zápletku řeší raději dobře mířenou ranou, to jsou hlavní klady hry Fist Puncher. Stylovost a jednoduchost by šla s nadhledem označit za jakéhosi žánrového předchůdce Saints Row, kdyby ovšem v časové ose nešlo o novější titul.
The Wolf Among Us: Episode 2 - recenze
Sebelepší kšandy našponované ze sebelepšího cliffhangeru jednou povolí. Premiérová epizoda The Wolf Among Us skončila napínavou scénou, kde jste rozhodovali o osudech dvou podezřelých, ale od té doby uplynuly už bezmála čtyři měsíce. Telltale, zřejmě kvůli simultánním pracím na třech dalších hrách (The Walking Dead, Tales from the Borderlands a Game of Thrones), vydání druhé epizody posunuli až na začátek února. Více než kdy dříve jsem tak ocenil kusé shrnutí předchozích událostí hned v úvodu, přesto mi nějakou dobu trvalo, než jsem se zorientoval a připomněl si, kdo je kdo, kdo co chce a proč někdo pohádkovým bytostem krade hlavy.
Consortium - recenze
Je to Mass Effect, ale bez velkoleposti. Je to System Shock, ale bez panické hrůzy ze Shodan. Je to Deus Ex s chybějící apokalyptikou. Consortium, jinak také vesmírná odysea vojína Bishopa, vypadá na vskutku netradiční mix tradičních ingrediencí. Z ničeho neopisuje tak okatě, aby dostala nálepku plagiátu, ale zároveň se kvůli tomu těžko identifikuje. Pro marketing existuje snad už jen jeden katastrofičtější scénář. Co může být horší, než že si lidé hru zapamatují jako kopii veledíla? Snad jen to, že si ji nezapamatují vůbec.
Total War: Rome II - Caesar in Gaul - recenze
Caesar je obecně lákavé téma. Můžete kolem něj uvařit spousty her různých žánrů včetně Call of SPQR: Stab the Tyrant. Když už ale sáhnete po strategii, jdete rovnou do přední linie, protože od vás všichni očekávají to nejlepší. Jakmile Creative Assembly ohlásili, že první datadisk/DLC pro Total War: Rome II bude o Caesarových eskapádách v Galii, spíše jsem se rozpačitě drbal na hlavě.
Pandora: First Contact - recenze
Život není dokonalý. Za poslední dvě dekády jsme se dočkali menšího počtu her ve strategicko-vojensko-budovatelském žánru à la Civilization než dílů Call of Duty. Naštěstí bylo jen otázkou času, než bující indie scéna deficit odstraní a pokusí se vytvořit následovníka Sid Meier’s Alpha Centauri. V tomto případě nese jméno Pandora: First Contact a vznikl bez účasti vývojářů z Firaxis. Bude mu ale k úspěchu stačit pouhé nadšení vývojářů?
Might & Magic X: Legacy - recenze
Kdykoli si starší ročníky stýskají, že hry už nejsou, co bývaly, je to pravda jenom z poloviny. Jsme to především my sami, kdo není, kým býval. Jeden z nejlepších dungeonů všech dob, Wizardry VII, jsem hrál ve dvanácti, zatímco dnes mi táhne na dvaatřicet a ne, nemůžu si dovolit propadnout hře podobného kalibru, i kdyby mi nakrásně tancovala před nosem. Navzdory tomu, že mě za hraní her namísto rodičovského peskování někdo platí, je představa dobrovolné výměny reálného života ve prospěch toho virtuálního prakticky nemožná. Moje povinnosti i zájmy neustoupí stranou způsobem, jakým kdysi odlétala do kouta školní taška.
Mr. Bree+ - recenze hardcore plošinovky
Na úvod trocha upřímnosti. Mr. Bree+ není hra fotogenická, tudíž ani přímočaře atraktivní. Navíc ji provází stigma webové flashovky, jakých se na internetu válí miliony. Proto ji někteří z vás hned záměrně přehlédnou. Ano, pan Bree je roztomilé prasátko z webu, co se rádo napichuje na rožeň, a to kdovíjak exkluzivní dojem nedělá. Navíc se vrací v regulérní počítačové předělávce, za kterou už musíte platit.
Blackguards - recenze
Co uděláte, když vás křivě (tedy pravděpodobně křivě, moc si toho nepamatujete) obviní z vraždy, zavřou do žaláře a následně oznámí, že budete další den viset? Ne, neschoulíte se do koutku tmavé cely jako každý správný zlomený člověk, ale pěkně si provraždíte cestu ven a rozhodnete se zjistit, kdo to na vás ušil, a proč.
Europa Universalis IV: Conquest of Paradise - recenze
Slavné Dobytí ráje bylo poměrně snadnou a předvídatelnou operací. Jakmile se první mořeplavec, obdařen puškou a vírou v boží poslání, zjevil před bosým protějškem s čelenkou z krocaního zadku, nebylo těžké uhodnout, kdo z civilizačního střetu vyjde s hlavou vztyčenou a kdo s hlavou na tyči.
Metal Gear Rising: Revengeance - recenze PC verze
Platinum Games už dávno nejsou „ti neznámí blázni“, co si hrají s vysokými podpatky napěchovanými municí a své kousky stylizují do obskurních příběhů a neuvěřitelných lokací. Tedy, pořád dělají stejně ujeté věci, ale už si na krabice lepí nálepky jako Metal Gear a patří mezi pomyslnou vývojářskou smetánku! A že jim to s věhlasnými jmény jde jedna báseň, dokázali loni s konzolovou verzí Metal Gear Rising: Revengeance, která se nedávno objevila i na PC a exceluje na této platformě ještě více!
Nidhogg - recenze
„Líbí se mi, jak umělec pracuje s modrou barvou,“ zazní v jednom mém oblíbeném filmu. Líbí se mi, jak Mark Essen alias Messhof pracuje s modrou barvou, respektive jak s modrou barvou pracuju já, respektive jak s modrou barvou pracuje můj meč, respektive jak s modrou barvou pracuje můj meč v hrdle modrého protivníka. Na to, že před koncem prvního odstavce už jsem v recenzi stihnul třikrát „respektive“, se s modrým panákem moc nerespektujeme a jdeme si nejenom po tom krku. Jenže takhle už to v Nidhogg chodí: zleva doprava, zprava doleva a vždycky proti šermíři opačné barvy.
Assassin's Creed Liberation HD - recenze
Asi nebudu jediný, kdo před časem zlomil nad sérií Assassin's Creed hůl, jen aby ji následně tváří v tvář povedené čtyřce pracně slepoval. To jsem ale netušil, že v Ubisoftu zapomněli vyprat úplně všechno špinavé prádlo, a teď jen nevěřícně koukám na HD předělávku Assassin's Creed III: Liberation, která raději neměla vzniknout.
Broken Age: Act 1 - recenze
Když Ron Gilbert najímal před mnoha lety Tima Schafera do LucasArts, prokázal hernímu světu a adventurnímu žánru velkou službu. Během své kariéry se Schafer vyprofiloval jako návrhář s nevídaným komediálním talentem a zároveň jako zdatný scénárista i nekonvenční manažer studia Double Fine. Ať už je to Day of the Tentacle, Full Throttle, Psychonauts nebo Brütal Legend, vysoce kvalitní scénář, humor a chaotický vývoj jsou pro Schaferovy hry typické. Jedno bez druhého nedokáže existovat a Broken Age je skvělým příkladem a do značné míry i současnou špičkou tvorby studia Double Fine.
The Banner Saga - recenze
Za ta léta na sněhu jsme se naučili mnohému. Nejstarší pravidlo zní, že ti v čutoře nezmrzne občerstvení, přimícháš-li do něj pálenku. Avšak vzhledem k tomu, že cesta je náš odvěký osud i cíl a alkohol je k sehnání v každé vesnici, celé generace našich předků platili za zavlažování těla zpráchnivělým úsudkem a jakákoliv bezvýznamná křižovatka stezek jim v mlžném oparu působila dilema. My už jsme jiní, tolik nechlastáme. Ale cestování, dilemata a hlavně křižovatky, jak ty dopravní tak i životní, s námi zůstaly. Jsme polepšení, přesto pořád kočovníci.
SimCity: Cities of Tomorrow - recenze
„Welcome to the world of tomorrow!“ rozezvučel se mi v hlavě hlas profesora Farnswortha v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl o futuristickém rozšíření budovatelského SimCity. Vzápětí se mi ale v hlavě rozsvítila červená kontrolka, která upozorňovala na to, že původní hra až tak velká pecka kvůli spoustě bugů a designových klopýtnutí nebyla. Jenže co naplat, sci-fi mě vždycky lákalo a osm patchů od vydání také slibovalo nápravu alespoň těch nejpalčivějších problémů.
Sniper Elite: Nazi Zombie Army 2 - recenze
Mnoho herních vývojářů miluje věty o tom, že se snaží tvořit hry, které by sami chtěli hrát. Studio Rebellion mezi ně ale patřit opravdu nemůže. Jim by do úst pasovala nanejvýš slova o velkých prodejích skrze vychytralý marketing. Sniper Elite: Nazi Zombie Army 2 je toho ukázkovým příkladem.
