Child of Light - recenze
Pohádky nemusí být jen naivně hloupé, přeslazeně růžové a retardované jako Teletubbies. Pohádky mohou být i surové. Kápněte božskou, kdo jako malý odmítal chodit do sklepa, protože co kdyby tam číhal třeba Otesánek? Ani Child of Light není jen povrchní pohádka o malé dívence, nýbrž krátký hořkosladký epos o dospívající princezně, která upadla do bezvědomí, jen aby se probudila v kouzelném království Lemuria a bojovala za jeho svobodu. Motivace má Aurora na rozdávání. Její otec, rakousko-uherský kníže, leží na smrtelné posteli a čarokrásná Lemuria je pod nadvládou temné královny.
Trials Fusion - recenze
Říká se, že ve Finsku je více sebevražd než humoru a za největšího vtipálka lze považovat Miku Hakkinena. Pochopitelně jde o předsudek a krutý žert na cizí účet. Například ve studiu RedLynx, finské renomované fabrice na motoristické arkády, mají legrace určitě tolik, že ji rozdávají i k výplatám. Trials Fusion díky tomu není jen obyčejnou motocyklovou arkádou. Tato jednostopá šílenost má, narozdíl od žánrové konkurence typu Nail´d či Pure, i svoje osobní kouzlo a šarm. A nebojím se ani použít slovo duše. A za všechno může vtip.
Daylight - recenze
Co jsem komu udělal? Za co mě kdo trestá? S podobnými otázkami v hlavě se probudí hlavní hrdinka Sarah na podlaze opuštěného ústavu, kde jí jedinou společnost dělají duchové, mobilní telefon a „hlas na druhé straně“. Není však jediná, komu tyto otázky každou chvíli vytanou na mysli - přidáte se bohužel k ní. Ptáte se, co se dalo pokazit na procedurálně generovaném hororu Daylight, který se navíc honosí titulem první oficiálně vydané hry běžící na Unreal Engine 4? Odpověď je jednoduchá - skoro všechno.
Constant C - recenze
Pokusů o vytvoření ideální logické plošinovky přibývá a v poslední době zjišťujeme, jak se ku svatému hernímu grálu tvůrci přibližují. Nápadů lehce ubývá, zato roste počet různých kombinací hratelnosti a designu, s nimiž mohou hráči zažívat nová dobrodružství. Constant C je toho ukázkovým příkladem. Je směsí všeho, co jsme za poslední dva roky na Games.cz hráli, ale není to úplně na závadu. Když se kopíruje s citem, punc plagiátorství se může stát výhodou.
Mercenary Kings - recenze
Šlo o lásku na první pohled, která nás spojila na mnoho hodin. Byl to závan nostalgie od úvodní obrazovky, který mě magickým způsobem vrátil do dětských let. Tehdy jsem hrával na bídném počítači rozpixelované plošinovky a na stařičkém mobilu smažil pecky vystavěné okolo těch nejprimitivnějších zápletek. Nyní se ta doba vrátila prostřednictvím hodně nadsazené střílečky Mercenary Kings od Tribute Games. A víte co, já se do ní zamiloval!
Broken Sword: The Serpent's Curse - recenze druhé části
Recenze první části nového díla Charlese Cecila se nesla ve znamení hlasitého žehrání nad zpátečnickým designem a obsahovou chudobou. Druhá část bohužel snaživě pokračuje ve stopách předchozího pokusu – nejenom, že dělá neohrabané kroky, ale přidává nové přešlapy a definitivně tak za jediný a pravý Broken Sword určuje první hru z roku 1996.
BioShock Infinite: Burial at Sea - recenze druhé epizody
Pro všechno to drama, provázející Irrational Games v posledních měsících, člověk pomalu zapomíná, že to byla firma, která nedělala špatné hry. A pro všechny rozbory a inspirativní kritiky poslední z „velkých“ her, které studio dalo dohromady, člověk pomalu zapomíná, na jak výjimečném základě celá série BioShock stojí – a padá. Přehnaná introspekce? Druhá epizoda rozšíření Burial at Sea je patrně tím posledním, co minimálně v této éře z BioShocku uvidíme. A tým fantastických herních řemeslníků kolem Kena Levina v něm uzavírá oblouk zpátky k startovnímu bodu nepravděpodobného bestselleru.
Secrets of Rætikon - recenze
Schopnost nezávislých her vyrobit z mála maximum je často úžasná. K navození nálady potřebují obvykle jen specifické prostředí, podmanivý hudební doprovod a samozřejmě nápad, který je odliší od konkurence. Secrets of Rætikon si vystačí s pastelovými barvami a hustou aurou podivnosti. Je to hra doslova mnoha tváří. Člověk si může vybrat, zda tuhle létavou 2D puzzlovku pochopí coby obyčejnou průzkumnou záležitost v otevřeném světě, nebo na sebe nechá působit zvláštní atmosféru vycházející ze sepjetí zvířat a jejich životního prostředí.
Moebius: Empire Rising - recenze
Když někde padne zmínka o Jane Jensen, obvykle to u mně vyvolává nostalgii a možná i trochu úctu. Královna adventurního žánru ostatně formovala dětství nejednoho hráče a minimálně Gabriel Knight se může poprávu pyšnit zcela kultovním statutem. Její nejlepší léta už ale odvál čas a zatím poslední pokus o vzkříšení legendy klasických adventur nějak nedopadl.
Infested Planet - recenze
Herní vývojáři v posledních letech našli nový recept na pokrok. Originalita v něm většinou nehraje větší než podružnou roli. Ovšem i s malou špetkou koření se dá přece vařit. Problém v klesající originalitě her se dá šikovně obejít, když se autorům povede bezvadně zkombinovat vše, co už bylo vymyšleno, a dát tomu s nepatrnou dávkou novot další smysl.
The Wolf Among Us – recenze 3. epizody
Telltale měli co žehlit. Po výborné první epizodě (recenze) The Wolf Among Us naservírovali pokračování v podobě Smoke and Mirrors (recenze), které trpělo kvůli nedostatečně kvalitnímu obsahu a čtyřměsíční prodlevě. Výsledný dojem byl takový, že jinak stále výborná adventura přešlapovala na místě. O to záživnější pak bylo hraní třetí epizody Crooked Mile.
MXGP: The Official Motocross Videogame - recenze
„Na plnej plyn“ se v počítačových hrách obvykle jezdí se čtyřmi koly pod zadkem. Zřídkakdy se moderní vývojáři pustí do rizika a zkusí štěstí s jednostopou zábavou. A pokud to udělají, kladou si za cíl pouze pobavit, ne se nimrat v realističnosti. Donedávna proto motocyklová zábava de facto začínala a končila s akrobatickou sérií Trials. Kdovíjakými příznivci motocyklové zábavy nebyli ani italští Milestone, mistři virtuálního volantu a autoři kde čeho (bohužel), co zavání benzínem.
Eschalon: Book III - recenze
Nehrál jsem první ani druhý díl Eschalon, ale velmi podobný Avadon 2: The Corruption mě dostal před časem na kolena. V kontextu mnoha událostí z poslední doby tvrdím, že dělat RPG hry jako nezávislý vývojář může být kouzelné pro obě strany - hráče i vývojáře.
Betrayer - recenze
Z filmů, her i knížek jsme za dlouhá léta zvyklí, že když se nám pod rukama rýsuje opravdu kolosální průser, můžeme volat o pomoc jak chceme a stejně nedorazí. Nebo se nakonec posily objeví, ale s křížkem po funuse.
Age of Wonders III - recenze
Palcát nebo kouzlo? Člověk nebo ork? Age of Wonders hry ke strategickému žánru vždy přistupovaly nanejvýš velkoryse. Tak jako kdysi Santini zdobíval své kostely, i autoři pozapomenuté herní série dbali na košatost, kudrlinky a viděli věci zeširoka, řekl bych z mnoha tvůrčích perspektiv. A výsledek byl vždy ohromující.
NaissanceE - recenze
„Představivost je důležitá pro pochopení a prožití NaissanceE,“ říkají autoři ze studia Limasse Five. A mají pravdu. Během hraní NaissanceE začnou z vašeho podvědomí vystupovat dávno zapomenuté sny, obrazy a posvátná pokora před něčím nepochopitelným. V Lemově Solaris to byl inteligentní oceán, který lidští výzkumníci nedokázali vysvětlit, v NaissanceE je to svět vystavěný podél vertikální šachty vedoucí do podzemního města a možná až do pekla.
Diablo III: Reaper of Souls - recenze
Tak jsme se konečně dočkali, milované i proklínané Diablo III se dočkalo prvního velkého datadisku Reaper of Souls, který by měl spoustu věcí napravit, přidává mnoho nového obsahu včetně nového aktu i módu a také novou postavu - Crusadera. Takže, podařilo se tvůrcům uchlácholit některé popuzené fanoušky?
1954: Alcatraz - recenze
Stejně jako v kterékoli jiné profesi, i jako herní vývojář toho dříve nebo později začnete mít plné zuby. Třeba Ken Levine by o tom mohl rovnou psát romány. Není ale zdaleka jediný, koho dostihla tvůrčí krize. Zatímco někdo zavírá krám, jiný se to snaží překonat experimenty a rozpačitými odskoky k netypickým žánrům.
The Yawhg - recenze
Občas se vám dostane do rukou hra, o které byste rádi mluvili podrobně a dlouze, ale zároveň je vám jasné, že čím víc toho o ní prozradíte, tím slabší z ní pak budou mít hráči zážitek. Podobné hry obvykle všechno vsází na děj, a když už se o ní rozepisuju, asi vám nemusím říkat, že The Yawhg je jednou z nich.
Luftrausers – recenze
Nová akční arkáda Luftrausers nechá otrlé dobrovolníky nahlédnout do světa leteckých es. Ale nebudou zachraňovat Británii, ani bombardovat Balkán. Stačit jim musí to, že budou mít dost práce sami se sebou. Cíl je pokaždé stejný. Vydržet ve vzduchu proti obrovské přesile co nejdéle. Respektive do doby, než trosky vašeho nablýskaného stroje pohltí vody studeného oceánu.
