Jenže tak nějak se totiž chová Tower of Guns - šíleně těžká a také šíleně dobrá 3D akce, která si bere hodně z nesmlouvavého roguelike stylu hraní a také ze starých arénových stříleček. Nebýt drobných šmouh, šlo by akční hru jara.

Za Tower of Guns je zodpovědný Joe Mirabello a dá se říct, že jeho nezávislé dílo bylo poznamenáno autorovým zklamáním z rozpadu renomovaných 38 Studios, kde pracoval na Kingdoms of Amalur. Tolik výbušné frustrace totiž v žádné jiné akční hře neobjevíte. Úplně vidím Mirabellova bývalého šéfa, jak prochází genericky se měnícím prostředím velké Věže a jeho bývalý zaměstnanec na něj zlostně sesílá nepředstavitelnou přesilu důmyslných strojů, kanonů a létajícího nádobí, které se ho snaží sice pokaždé jinak, ale vždycky stejně agresivně zlikvidovat. Zabít, spálit, rozčtvrtit.

Věž kruté pravdy

Tower of Guns je s nadsázkou řečeno zosobněním čiré zloby. Veškerá ďábelsky naladěná akční hmota, která se na vás vyvalí od prvních kroků až po poslední smrtelný výkřik, se tísní v neméně zlovolně vypadající věži, majestátně čnící nad smyšlenou civilizací. Nikdo z obyčejných lidí se na věž ani neodváží podívat, zatímco vy do ní dokonce vstoupíte a uzamknete se v obří Pandořině skříňce, z níž buď zešílíte, anebo ji ve stavu naprostého vyčerpání sil zlikvidujete.

Galerie

Tower of Guns má připraveno spoustu argumentů, proč by měla platit první možnost. Mirabello převzal ďábelský koncept z roguelike her a řídí se pravidlem "smrt a konec", čili hráčovo bytí a nebytí se tu nepočítá na množství životů, které může vyčerpat, ale na počet posmrtných návratů zpátky na start. Jednoduše řečeno, když jste mrtví, jste mrtví a můžete to zkusit znovu od začátku.

Maratóncem proti své vůli

Tower of Guns je nesmlouvavá. Byla koncipována tak, aby se hráč poroučel zpátky na začátek hry už po pár nešťastných zásazích. Přitom logika hry nepřátelům velí pálit po něm desítky střel za vteřinu a to ze všech stran i úhlů. Stačí jen nesprávně uhnout, zazmatkovat, ohlédnout se po stydnoucí večeři a už vás Věž okrádá o body i výbavu a tiskne zpáteční jízdenku.

Tower of Guns je částečně koncipováno i jako speedrun. Hlavní kampaň (nic jiného tu vlastně není) trvá v čistém "průstřelu" slabou hodinku a doba trvání jednotlivých misí se počítá pouze na minuty. Nicméně právě kruté roguelike pravidlo, jenž odmítá vyšší počet životů i ukládání pozic a rovnou vás se smrtí vrátí na začátek dělá ze speedrunu spíše maraton, do kterého neustále vybíháte a snažíte se přes veškerý odpor okolí doběhnout co nejdál.

Jak křehký je život člověka v gigantické Věži, poznáte celkem snadno a rychle už za první branou. V každé aréně a v každé místnosti se na hrdinu vyvalí bomby a kulky z nezměrného počtu kanonů, střílen a dalších palných zařízení, jimž autor hry v záchvatu sarkastického vtipu dodal mnohdy i neobvyklý vzhled, takže až proti vám poletí něco jako roj rychlovarných konvic, nedivte se. Tohle je prostě Tower of Guns.

Samý kov, člověka nevidět

Skladba protivníků je vůbec zvláštní. Hra si libuje ve strojích, v ozubených kolech, kovu, ohni... je to taková malá kovárna, ale brzy poznáte, že kovář není doma. Vždy se totiž budete potkávat pouze s mechanickými stroji a zbraněmi, nikoliv přímo s lidmi, kteří by je ovládali. V tom Tower of Guns mistrně karikuje starší akční hry typu Unreal Tournament. Sice vyznává stejné arénové kulisy i stejný způsob hráčova pohybu plného úskoků, „strafování“ a obíhání v kruhu, ovšem jako celek působí velmi chladně.

Gigantická věž je sice plná života, ale nežije, protože v nepřátelích nebije opravdové srdce. Po chvíli ve vás tahle strojová odtažitost vyvolává stesk po člověku. Po takovém, který byť by byl jen dalším vaším vrahem, by naplnil vaši touhu po někom živém, organickém, cítícím. Je to snad imaginární stockholmský syndrom, se kterým Tower of Guns operuje? Padl bych kolem krku zbrojmistrovi této věže?

Jedním z důsledků neživoucího světa je fakt, že umělá inteligence, která má s vámi růst a činit se chytřejší, se proměňuje pouze ve stále důmyslněji konstruované a těžkopádnější objekty. Kanóny za vámi běhat nebudou, ale umějí se třeba zvětšovat. A ze vzhledu pokročilých zbraní člověka až zmrazí. Autorská fantazie smíchala tvary konvenčních zbraní s pohádkou, takže časem věž nabídne přebujelé tarasnice, obří "měsíční" koule s děly místo kráterů, bizarní tanky, houfnice i děsuplné raketomety, a slalom mezi desítkami takto absurdních střílen bude ještě infarktovější.

Proměnlivý ráj to na pohled

Neobvyklá hratelnost stavějící na sice statických, ale zároveň mutujících protivnících ostře kontrastuje s nádherou, v jaké byly jednotlivé levely vystavěny. Unreal Engine je schopný pohrávat si s perspektivou a činit uzavřený prostor větším než ve skutečnosti je, takže při vstupu do většiny hal zůstanete omámeni jejich vzdušností, velkolepostí, rozmanitostí i krásou... a hned zase pošupajdíte na start, protože žádné kochání hra netoleruje. Ale obětujte těch pár životů. Steampunková témata, prvky středověké fantasy i sci-fi vytvořené v příjemné symbióze, určitě stojí za chvíli krvavého oddychu.

Navržené prostředí souvisí i s další velmi důležitou vlastností hry. Aby frustrace z neustálého vracení nepřekročila únosnou mez i pro ostřílené hráče, sestrojil Mirabello specialitu, která se sice v typických roguelike hrách také objevuje, nicméně ve 3D získává na vlivu i moci. Jde o procedurálně generované prostředí, které se nebojím označit za hlavní devizu hry. Právě to se stává důvodem, aby si Tower of Guns zahráli i lidé, které nebaví pořád jen rituálně umírat.

Návrat na start totiž v Tower of Guns není trestem. Přijdete sice o nějaké body, ale to jsou jen čísla. Mnohem více oceníte příležitost vidět Věž jinak než minule. Náhodná tvorba prostředí je perfektně zvládnutá především v otázce kompromisů. Hra nemění posloupnost jednotlivých misí, ani vzhled jejich styčných bodů, ale vše okolo přestěhovává. Proto jsem také nebyl v popisu vzhledu arén konkrétní a mluvil jsem raději o "tématech", protože to co jsem viděl, se nemusí shodovat s vašimi zážitky.

Levely jsou přestavovány tak, aby délka misí odpovídala původnímu návrhu, nicméně z dřívějšího schodiště je třeba tunel, z ochozu skluzavka a tam kde byl dřív bezpečný úkryt, číhá teď ozubené kolo. Tower of Guns je zkrátka plná překvapení a neváhá perlit dokonce ani při "stavbě" protivníků. Slabí řadoví soupeři sice zůstávají neměnní, ovšem rád jsem si zvykl na to, že dílčí bossové se čas od času změní, často jsou to vlastně své bizarní zkomoleniny.

Galerie

Pokroková statistika

Generovaný obsah pomáhá hráči přežít ve Věži psychicky. Nicméně nakonec má hra i zásobu pomůcek zbrojních. Především do každého začátku nabídne sadů různorodých zbraní, které se činí dostupnými podle toho, jak moc jste byli v předešlých hrách úspěšní v hledání skrytých míst a v likvidování určitého typu protivníků.

Statistika úspěšnosti je zkrátka v Tower of Guns mocná učitelka. I když při každé smrti ztrácíte určitou sortu bonusů, dosažené achievementy zůstávají a motivují k dalšímu poctivému a vytrvalému hraní, se kterým vždy postoupíte o něco dál. Zejména účinnost pokročilých zbraní roste takřka geometricky a v zásadě neustále zvyšuje hratelnost i zábavu.

Lesk a bída technologie

Tower of Guns se vám po většinu hrací doby bude jevit jako skvělá alternativa ke klasickým 3D akcím, které v současnosti překvapivě buď vůbec nevycházejí, nebo všechny povinně sázejí na multiplayer, ne-li rovnou na free-to-play marketing. Tower of Guns multiplayer nemá. Ale i když to vůči předchozím řádkům zní jako výhoda, lidský element by hře prospěl. Nejen kvůli kovové chladnosti, o které jsem psal. Hra je především tak náročná, že si přímo říká o kooperativní spolupráci. Na to však Mirabellovy schopnosti ani finanční zdroje zřejmě nestačily. Stejně jako na další, zatím relativně spartánskou, nabídku hraní.

zdroj: tisková zpráva

Kromě hlavní kampaně hra opravdu nic dalšího nenabízí, žádné bonusové levely, žádný editor k jejich tvorbě, prostě nic. Ani po technické stránce není Tower of Guns žádný zázrak. Patnáct let starou grafiku nekomentují, parádní vzhled arén příliš neničí. Problém je spíše s občasnými bugy, epileptickým třesem některých protivníků a co se týče například ozvučení, ani to mi příliš nesedělo. Hudba je nevýrazná, ale to ještě není nic proti "nemotivujícím" zvukům zbraní. Většina z nich zní jako dětské špuntovky, pokud vůbec zbraně připomínají. Představte si, že útočíte proti zuřivé přesile obrovských kanonů a z vaší sci-fi pušky se ozývá puf...puf..puf.

I přes technickou jalovost a strohý obsah ale Tower of Guns nabízí velkou porci nekonformní zábavy, se kterou zalepuje díru v akčním žánru. Tower of Guns je sice náročná, krvelačná a nekompromisní, ale zároveň nápaditá a plná zábavy, především z objevování. Při současném suchu na poli klasických staromódních akcí je to pozvánka, která se nevyplatí odmítnout.