The Raven: Legacy of a Master Thief - recenze 2. a 3. epizody
Pustit se do tvorby epizodické adventurní série nemusí být zase tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Tvůrci sice produkci rozloží do delšího časového úseku a mohou teoreticky reagovat na podněty hráčů v průběhu vývoje, ale zároveň se vystavují nebezpečí, že jim v pozdějších dílech dojde dech. Kouzlo celé série pak může vyprchat do ztracena jako bublinky z otevřené Coca-Coly.
Spelunky - recenze PC verze
Spelunky je jako bludná kometa. Létala okolo několik dlouhých let a vůbec jsem si jí nevšiml. Přátelé hráli freewarovou verzi, zatímco jsem se upínal k nějaké MMORPG hře a netušil, že se v okolí dějí i jiné a zábavné věci.
The Swapper - recenze
Tolikrát v životě si člověk přeje být na více místech zároveň! Třeba matka, které při vaření křičí na dítě. Nebo penzista mezi slevovými koši. A co třeba Jirka Luňák v zápase o postup do kraje? Zajímavé je, že stejná touha se projevuje i ve hrách. Především v těch, které jsou založeny na pohybové logice.
Superfrog HD - recenze
Tak už i žabáka dostali. Slavný Superfrog si po vzoru jiných klasik odskočil do vysokého rozlišení, snažíc se svůj rybníček příliš nezakalit. Jak totiž víme, s HD retrem je obvykle potíž. Kosmetické remaky jsou tak trochu hry-nehry, a kdybychom se ve verdiktech nenechávali ovlivnit nostalgií, probouraly by sklep našeho hodnocení. Proto se jim radši vyhýbáme. Většina těchto her totiž vyšší cíle nemá. Ale jak je to s obnovou milé amigácké plošinovky, která začátkem devadesátých let napodobila úspěch Sonica? Naštěstí je Superfrog HD něčím víc, než jen pastí na nostalgiky.
Papers, Please - recenze
Naposledy to bylo na hranicích s Irákem. Imigrační oficír dlouze studoval naše pasy, než nám je kvůli jedné nesrovnalosti vrátil se slovy: „Do země vás nepustím.“ Nebylo to příjemné. Nepomohly prosby, sliby, nářky ani volání na ambasády a nabízení úplatků. Dveře do Mezopotámie se skutkem jednoho úředníka zabouchly.
Brothers: A Tale of Two Sons - recenze
Mám mladšího bráchu. Je zhruba polovičního věku a pravidelně spolu usedáme před obrazovku, abychom si zahráli kooperativní multiplayer. Vždy se náramně bavím a dmu pýchou, jak dobře jsem sourozence vychoval k obrazu svému, nikdy však od společného hraní neodcházím dojat.
Europa Universalis IV - recenze
Říká se, že hra, která nedokáže upoutat pozornost do dvou minut je odsouzena k opovržení. Europa Universalis IV v tomto smyslu rozhodně zapomenuta nebude. Dějepravně naladěného člověka totiž omráčí do dvou vteřin. Třeba hudbou. Úvodní óda je silnější než hymna z jakéhokoliv dobrodružného RPG. Zmrazí uši a mysl natolik, že si ani nevšimnete dlouhého nahrávání dat. Kdo si v bláhovém očekávání nudy odskočil něco sníst, rozklepe mu renesanční hudba smysly natolik, že mu bábovka skočí rovnou do průdušek.
Arma 3 - recenze
Na Arma 3 jsem se jako na pokračování oblíbené značky těšil, lehce si hrál v editoru i v misích v zaplacené Alfě a byl zvědavý na plnou verzi. Zpráva o chybějící kampani při vydání mě lehce zaskočila a trochu zklamala - kampaň z původního Flashpointu a datadisku Resistance dodnes považuju za jeden z nejlepších herních zážitků. Nejde však o tragédii: kampaň přifrčí v průběhu následujících tří měsíců formou zdarma stažitelných DLC. Zatím si ale hráči musí vystačit „jen“ s porcí samostatných misí a tvorbou velmi aktivní moderské komunity.
Shelter - recenze
Smrt třetího jezevčátka v pařátech orla byla jako injekce vzteku a agrese. Jako rudý prapor před býkem. Jako být svědkem vyvraždění vlastní rodiny. Jako pád přítele do propasti. Proč mi to děláš, chtěl jsem zařvat do nebe a obviňujícím prstem ukázat na stvořitele. Namísto toho jsem udělal „ňaf“ a zahopkoval do bezpečí vysoké trávy se dvěma zbývajícími jezevčátky.
Outlast - recenze
Skupinka zkušených a z velkých studií vytroušených vývojářů se rozhodla začít pracovat na novém projektu, nazvat ho hororem, a aby na sebe upoutala pozornost, rovnou o něm prohlásila, že bude tím nejděsivějším, co jste kdy hráli. Podobných výkřiků do prázdna už tu bylo tolik, že se na ně dokáže chytit snad jen absolutní naivka.
Amnesia: A Machine For Pigs - recenze
Jsou to zhruba tři roky, co vývojáři ze studia Frictional Games vypustili na světlo světa svůj hororový poklad, který se následně postaral, aby internet zaplnila videa, kde hráči kvičí hrůzou, nadávají a rezignovaně odcházejí. Amnesia: The Dark Descent se nesmazatelně zapsala do herní hororové historie a nutno říct, že na rozdíl od nafouknuté bubliny jménem Slender zcela zaslouženě.
Gone Home - recenze
V prvním odstavci upneme Gone Home do svěráku faktických informací, aby následné popisování nepopsatelného nebylo pomíjivé jako letní vánek. Mladé studio Fullbright zatím neudělalo ani jednu hru. Fakt. Mezi čtveřicí členů najdeme vývojáře BioShock Infinite a DLC Minerva’s Den pro BioShock 2. Fakt. Společně s Dear Esther jde o hry určující směřování Gone Home. Fakt.
Total War: Rome II - recenze
Na dlouhou dobu je to prý poslední velká hra v sérii Total War. Creative Assembly se v Total War: Rome II vrací ke své, z historického hlediska nejstarší, tematice a kromě toho, že se musí vyrovnat prakticky nereálným očekáváním, musí navíc zodpovědět otázku, kam dále rozvíjet systém, který z hlediska herních mechanik už není kam rozvíjet. Rozhodně ne bez toho, aby došlo k porušení či změně základní formule.
Brütal Legend – recenze PC verze
„Are You Metal?!“ Touhle otázkou, a zároveň názvem hitu německých Helloween, je nutné recenzi Brütal Legend začít. Od vaší odpovědi se totiž odvíjí, jestli budete mít zajímavý pokus o heavymetalovou verzi GTA s příměsí strategie ve stylu geniálního Sacrifice rádi, nebo jej budete nenávidět.
Memoria - recenze
Adventury od studia Daedalic Entertainment jsou si v zásadě podobné jako vejce vejci. Ať už se jedná o komiksovou sérii Deponia nebo o temnější The Dark Eye, zaujmou vás překrásnou ručně malovanou grafikou, spoustu rozhovorů a také zajímavých puzzlů. A slabší technické zpracování, zejména neobratné animace, tyto hry úspěšně schovávají za zajímavým herním světem. Vyplývá z toho, že adventury od Daedalicu vzájemně odlišuje zejména příběh.
The Bureau: XCOM Declassified - recenze
E3 2010. Za zavřenými dveřmi mi tehdejší producent Martin Slater ukazuje first-person střílečku s prostým názvem XCOM. Ačkoliv už tehdy byl titul prezentován jako dítě 2K Marin („Od autorů BioShock 2“), Martinův oceánský přízvuk je hlasitou připomínkou toho, že původní koncept vznikl na pracovišti 2K Australia. Počítal s pohledem z vlastních očí, fotografováním, výzkumem technologií na základně… a také s vydáním v roce 2011.
Lost Planet 3 - recenze PC verze
Řeka blbosti jménem Gears of War si může přetékat klidně až po okna Pražského hradu, ale faktem je, že mechanismy krycí střílečky zpracovala jako žádná jiná. Mnozí se oblíbený koncept snažili napodobit a spousta z nich se spálila. Lost Planet 3 je toho ukázkovým příkladem. V křečovité snaze držet krok s dobou se třetí Lost Planet učí krčit za překážkami, jenže jí u toho praskají klouby a zároveň zapomíná na své dědictví. Ty tam jsou velkolepá third-person klání mezi mechy a mrakodrapovým hmyzem Akrid.
Payday 2 - recenze
Američané jsou unikátní národ. Krom staré pravdy, že toho docela dost snědí, rádi konzumují i fenomén rozdvojování osobností. Nic prý nesmí vypadat tak, jak logika předpokládá, takže když se jde třeba krást, nesmíte vypadat jako zloděj. A protože módní policie spí asi ještě míň než ta normální, před akcí "banka" stráví Američan víc času v šatníku než nad strategickými plány. Maskování zkrátka do zámořské kultury násilného kýče patří. Je v něm kus národní historie, psychologie i tragiky a je vcelku jedno, zda se inspirujete Batmanem či Texaským masakrem a budete vypadat jak něco, co uteklo z manéže nebo chytalo puky.
Humans Must Answer – recenze
Lidé se musí zodpovídat za hříchy, které napáchali ve Žloutkovém sektoru, vojíne kohoute/slepice! Vezměte si naši Serenity se zobákem, ověste ji kanóny a pořádně těm neopeřencům vysvětlete, zač je u nás zob! A zapomeňte na pomluvy, že slepice neumí lítat – ve stíhačce letící zleva doprava a neúnavně chrlící proudy olova se totiž budete muset cítit jako doma v kurníku A když ne, bude z vás během několika sekund slepičí separát vhodný tak maximálně do salámu tradiční nekvality.
Ittle Dew - recenze
Ittle Dew slibovalo roztomilou grafiku, spoustu humoru a hlavně hodně zábavy při hledání cesty dál skrz velký labyrint, což zahrnuje především mlácení potvor a řešení hádanek. A to vše v perspektivě 2D akční adventury. Sliby to jsou hezké, a proto jsem si u hry už při prvotním oznámení udělal mentální poznámku, že si ji chci zahrát. Poučení zní – občas je lepší se netěšit.
