Máte námět či připomínku? Napište nám
Europa Universalis IV: Conquest of Paradise - recenze
zdroj: Archiv
Recenze

Europa Universalis IV: Conquest of Paradise - recenze

Datum vydání:
14. ledna 2014
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

30. 1. 2014 20:00 | autor: Ondřej Švára |

Slavné Dobytí ráje bylo poměrně snadnou a předvídatelnou operací. Jakmile se první mořeplavec, obdařen puškou a vírou v boží poslání, zjevil před bosým protějškem s čelenkou z krocaního zadku, nebylo těžké uhodnout, kdo z civilizačního střetu vyjde s hlavou vztyčenou a kdo s hlavou na tyči.

K objevení Ameriky, o jejíž rozsáhlosti, přírodních zdrojích a zaostalosti původní populace psali krajánkové domů ještě po celá staletí, přistupovala podobně pragmaticky i Europa Universalis. Také její virtuální realita byla, co se týče zámořské mise, vždy předem jasně definována. Nový svět byl podle ní hřištěm bez mantinelů a dobývání utkáním bez rozhodčího. Kdo první přišel, první i bral a indiánské kmeny představovaly jen drobnou položku v „nákupním seznamu“. Skutečnou hrozbou se časem stali až kolonisté sami sobě.

Výměna scénářů

DLC Conquest of Paradise ale zaběhnuté dogma změnilo. Obsahový bonus do EU IV přistupuje k objevení amerického kontinentu s mnohem menším cynismem, zato však s velkou fantazií. O nejvýraznější změně oproti základní hře (i starším dílům) se již napsalo mnohé. Ani já jsem si samozřejmě prémiovou možnost objevovat svět tak, jak jej neznáme, nenechal ujít.

Díky náhodnému generování map jsem si v Conquest of Paradise mohl připadat vskutku jako Kryštof K. a nechat se strhnout vlastní naivitou virtuálního dobrodruha. O teplé karibské noci jsem si třeba mohl myslet, že kotvím u delty Indu. A omyl by to byl absolutní.

Amerika, pokud to hře dovolíte, opravdu nemusí být Amerikou skutečnou. Díky náhodné tvorbě map může mít třeba tvar rozšláplého pomeranče a úplně jiné přírodní poměry. To se to pak objevuje. Na Aljašce prý vykvetly muškáty…

Kdyby občas generátor map nezešílel a nevytvořil z Ameriky bizarního pozemského hada s naprosto nesmyslně rozestavěnými obchodními centry i přírodou (což bohužel zjistíte až za dlouhý čas), byla by randomizace Nového světa i generátorem ničím nezkalené radosti.

Ale je tu ještě jedna verze příběhu. Stejně zajímavá a podobně (ne)dokonalá. Conquest vám totiž, jen když chcete, svěří i onu zdánlivě neatraktivní roli indiánského náčelníka, který vyhlíží východní obzor a čeká na svůj soudný den a tyč. Ale jak už jsem napsal, Conquest je jiný, a proto jsem se poprvé v životě a s opravdovou chutí pustil do boje o důstojnou, ne-li přímo světovládnou, budoucnost domorodých Američanů.

Indiánská odysea

V popisu toho, co jsem zažil, hodlám být maximálně upřímný. Hratelnost z pohledu rodilých Američanů je velmi specifická - v pozitivním i negativním slova smyslu. Raději hned zapomeňte na všechno, co fungovalo v původní EU IV, přestože interface a možnosti hry zůstaly nezměněny. Opět máte po ruce spletitý výzkum technologií, diplomaticko-administrativní aparát a mnoho dobře i méně známých bonusů a proměnných.

Datadisk je ve skutečnosti jiný v tom, jak mění hratelnost a zážitky ze hry v závislosti na vašem historickém startu. Pakliže se ujmete jednoho z domorodých národů ještě před samotným objevením Ameriky, jako by žádné DLC o objevení světa ani nebylo. Konfrontace neexistuje. Budoucí kolonizátoři ještě kolonizátory nejsou, a zatímco na hranicích Evropy hoří poturčený Cařihrad, na druhé straně světa se s ledovým klidem pasou bizoni.

Před rokem 1492 je Amerika z herního pohledu opravdu mírumilovná, klidná a lehce nudná. Žádný domorodý národ není natolik silný a velký, aby hned s nevyčerpatelnou základnou rekrutů mocensky ohrožoval ostatní a zároveň ani tak civilizačně schopný, aby od počátku intrikoval na diplomatickém poli a zajišťoval si báječné příjmy z obchodu.

zdroj: Archiv

Lehký kurz Civilizace

Znamená to, že spoustu obecných možností Europa Universalis na začátku hry (trvá několik hodin!) vůbec nevyužijete. Diplomacie? K ničemu! S kým chcete mluvit? A s královskými sňatky a dvorskou intrikařinou je taky amen. Kmenová zřízení přece nic takového neznají. A zapomeňte na misionáře, obranu víry a vůbec na všechno, co souvisí s duchovnem a kulturou ve výbušné Evropě. V Americe vás nikdo nebude poslouchat, ani se hádat. Domorodcům přece stačí totem a táborák.

Brzká hra za domorodce připomíná spíše rannou fázi Civilization. Ohromný volný prostor kolem kmenů nutí hráče k osidlování nových sousedních provincií a na nich pak k poklidnému budování své země přes sérii nových primitivních vylepšení jako jsou sýpky, zavlažovací kanály či několik druhů opevnění. To jsou nové prvky, které autoři do hry vložili prostě proto, aby vůbec bylo co dělat. A tak i já jsem to dělal.

Dlouho, usilovně a ztěžka jsem investoval do administrativního aparátu, abych si zajistil aspoň vyšší produkci osadníků, a když se to po dlouhém laborování s výzkumem konečně podařilo, následovalo rozčarování. Hra, aniž bych to dokázal předvídat, se přehoupla do nové, „koloniální“ fáze a těžce vydobytí osadníci mi byli k ničemu. Sousedé totiž mezitím také expandovali a zrovna k mým hranicím, což byla tečka za mírovým rozvojem. Přišla doba rivality a já se musel přizpůsobovat úplně novým poměrům. Někoho by to i naštvalo.

Švestičky z politické zahrádky

A na obzoru se ke všemu objevili první mořeplavci. Jakmile přitáhnou Evropané, skončí de facto doba rivality mezi domorodými národy a ze hry se stane klasická Europa. A opět musíte zapomenout na vše dosud poznané. Evropané jsou totiž element nehodný k ignorování a při hře za pokročilé indiány se jim musíte buď postavit, nebo se poddat. K tomu druhému účelu stačí využít některých pitoreskních politických novinek.

Například asimilaci kmene se západem alias vzájemné kulturní splynutí. Pak se můžete chovat téměř jako sami dobyvatelé. Změňte třeba kmenové zřízení na klasičtější formu vlády a i hra začne být klasičtější. Stane se z vás národ, co požívá veškerých výdobytků civilizace a pak, pokud to neustojíte, zničí vás ze zálohy staré kmeny spolčené v kmenové federaci, frustrované z vaší zrady.

zdroj: Archiv

Aby překvapením a lehkým paradoxům nebyl konec, do střetu s prvními mořeplavci jste se klidně mohli přenést až s pozdějším startem z menu. Ignorovali byste tak vše, co jsem zatím napsal, a přišli byste asi o třetinu nové práce, která byla pro DLC vytvořena. Je jen na vás, zda je to vůči vaší finanční investici košer.

Každopádně vězte, že DLC do nové Europy přineslo koncepční neklid. Jednotlivé frakce sice samy o sobě fungují, jsou plné nových detailů, a i když ta první chvílemi nudí, nedá se říct, že by tvůrci z Paradox svoji práci v nějaké z nich odflákli. Nicméně jako celek hra nepůsobí ladně.

Conquest of Paradise je až příliš proměnlivé a nekonzistentní, než abyste DLC dostatečně strávili a pochopili. Že prakticky v žádné fázi hru nevyužijete na sto procent (nebo jsou naopak některé kroky zbytečné) kvůli neustále se měnícím podmínkám, je zajímavá věc k zamyšlení. Někomu to vadit nebude, někdo si toho ani nevšimne, ale já, ač novým obsahem potěšen, jsem k vrcholkům Kordiller nadšením neskákal.

Stará dáma v nových šatech

Je tu ale ještě jeden příběh. Ten nejtradičnější. Prostě zvolte hru za evropskou mocnost a objevte sami nový kontinent, kde vedle indiánů založíte vlastní kolonie. V tom případě vás sice už poněkolikáté uhodí do očí úplně nová hra, ale naštěstí ta nejlepší.

V budoucnu, pokud jsou kolonie dostatečně velké, se z nich utvoří autonomní oblasti a s formováním sebevědomého národa přichází ta nejsilnější chvíle obohacené Europy. Pokud budete jako stará mocnost tlačit na pilu a doženete represemi a vysokým zdaněním své kolonie k boji o nezávislost, můžete buď setrvat ve svém starém evropském království, nebo přeskočit na stranu vzbouřenců. Je to klasa.

Co takhle po vítězné válce za nezávislost formovat svůj vlastní americký sen? Bít se za revoluční Brazílii jak proti Portugalcům, tak Inkům a dalším mocnostem? Má to stejně nezaměnitelné aroma, jako káva, na které možná postavíte své hospodářství. A pod vlastní „koloniální“ vlajkou zažijete zcela novou hratelnost.

Mnohoznačná krása

Europa Universalis IV dostává s datadiskem Conquest of Paradise obří obsahovou injekci. Výčet drobných doplňků a novinek v národních idejích, historických událostech či národnostních biografiích je tak velký, že by jejich seznam vyšel na víc znaků než samotná recenze. A i velkých změn, třeba v podobě utváření kmenových konfederací či koloniálních vazalů, si užijete dosyta.

Nicméně musíte akceptovat jistou roztříštěnost. To, co nám Paradox jako celek předkládají, jaksi vcelku nedrží. Datadisk trpí na svoje pionýrské poslání. Zažít na vlastní kůži osud Siouxů, ale zároveň budovat impérium jak z pohledu Evropanů, tak i jejich autonomních kolonií, je chleba, který si na jedno posezení (a možná nikdy) naplno nevychutnáte.

Takhle vypadá hardcore strategie

Zvětšit zdroj: Archiv

Rozvoj amerických domorodých národů prostřednictvím pohlcování sousedních provincií je velkou specialitou inovované Europa Universalis. I přesto, že jedním z dalších nových detailů hry naopak je, že národ může kočovat a nijak se nerozrůstat. Ovšem nikdy jsem tuto funkci nevyužil - kdo by chtěl zůstat malým jen proto, aby mohl utíkat před soupeři či před nevýhodnými přírodními podmínkami?

Vrhnul jsem se tedy na domorodý kolonialismus. Bojoval jsem s podružnými kmeny, na svém území jsem stavěl první primitivní sýpky a i domestikace psa poněkud pokročila. Po pár hodinách jsem ale zjistil, že se starám pořád o vcelku malý a nevýznamný národ, který by se v konfrontaci s evropskou civilizací a pod hrozbou totálního zničení okamžitě zaprodal jedním valníkem ohnivé vody.

Europa Universalis mi tím opět ukázala, jaký je rozdíl mezi tvrdou historickou simulací a strategií pro masy. V Civilizaci, například, zajistí každý dílčí pokrok evidentní a jasně identifikovatelný bonus, s nímž se národ posune dál. Rozšíříte-li území, zvýší se výnosy, postavíte-li sýpku, lidé přestanou mít hlad. Europa je ale komplikovanější. Je méně přímočará a pozitivní výsledky na sebe nechávají dlouho čekat, přičemž jsou kompromitovány i neustálými problémy.

Založit v sousedství novou provinci je sice krok snadný, ovšem správa a budování nového teritoria už trvá v závislosti na rozpočtovém určení mnoho let, po které budou do nového teritoria proudit ohromné sumy peněz, zatěžující pokladnu natolik, že prakticky nic dalšího už nelze dělat. Je to jasný obranný mechanismus Europy před tím, aby celý americký kontinent rychle nezačal hrát buď všemi národními barvami, nebo jednou dominantní. Je to trochu paradox. Amerika, země neomezených možností, nikdy nikomu nenabídne tolik, aby utěšeně rostl, nebo si ji dokonce podmanil dřív, než se objeví evropské lodě.

Ondřej Švára

Nejnovější články