Valdis Story vypadá na první pohled pěkně a hned od začátku baví svým kresleným pojetím. Tvůrci sice nezapřou vlastní rukopis, ale zjevná je též inspirace japonskou mangou. Ten dotek není kdovíjak silný, ale je tam a naznačuje, co má tým vývojářů rád.
O tým ve smyslu většího studia se vlastně vůbec nejedná, protože jde o dvojici z New Yorku: on Kyron, ona Carolyne. Zkusili to s Valdis Story na Kickstarteru, uspěli a jejich hra mě přivedla k otázce, proč a čím jsou podobné hry tak přitažlivé, že se do nich vždycky rád pustím. V případě Valdis Story za to může zejména mix líbivé grafiky, napínavé akce a herního systému, který nabízí řešení situací nejen pomocí hrubé síly, ale také s využitím magie.
Pokud koukám na svého hrdinu z boku, běhám a skáču s ním jen do stran, pak je to podle mého světonázoru vždycky akční 2D plošinovka. Pořád si nemůžu zvyknout na to, že do tohoto žánru pronikly už dávno třeba RPG prvky. Proto mi trvalo celou hodinu, než jsem pochopil, že postavu ve Valdis Story můžu vylepšovat. Třeba skoky přes prohlubně se většinou dají zvládnout, ale někdy musíte zapojit mozkové závity a jít na to od lesa.
Proměnlivá obtížnost Valdis Story je osvěžující, navíc je správně vyvážená. Bude vás deptat, ale ne moc a soustavně. Valdis Story má šmrnc, styl a umí zaujmout prvky, na které mnoho velkých studií už dávno rezignovalo. Reklamní slogan by měl znít: „My dva si na nic nehrajeme, hrát si budete vy.“
Klišé? Ano, ale geniální!
Valdis Story se nijak razantně neodlišuje od nezávislých plošinovek, které mě zaujaly v minulosti (např Spelunky). Kouzlo je v tom, že se hra nesnaží přesvědčovat přehnanými novátorskými postupy, nýbrž tím, že se tváří obyčejně. Svět podbarvuje příběh o jakémsi podsvětí, které ovládají síly zla a vy je samozřejmě musíte zastavit. Jde o klišé, které používá spousta her, ale ve Valdis Story ničemu nevadí. Dialogy lze sice číst a odhalit tím další rozměr hry, ale klidně se na ně můžete vykašlat a soustředit se jen na hledání klíčů, zvyšování úrovně postavy a putování velmi rozlehlým bludištěm.
Právě bludiště na mě hned od začátku udělalo velký dojem. Po několika minutách hopsání a postupu směrem vpřed jsem vylezl z baráku na stejném místě a ukázalo se, že systém „obrazovek“ a jejich propojení je naprosto geniální. Jakkoli mě občas přivádělo k šílenství.
Když se poněkolikáté objevíte na stejném místě a jediná cesta dál vede skrz dveře, ke kterým musíte najít klíč, pak si už jen opakujete: „Sakra, co jsem přehlédl?!“ Další kapitolou je systém soubojů, který je akorát na hraně, aby jej zvládl i cholerik s pěknou řádkou zavražděných klávesnic na krku.
Potvory jsou přesné a jdou vám neúnavně po krku. Naprostou většinu z nich překonáte snadno a okamžitě. Fór ale spočívá v tom, že tři mrchy za sebou sice sundáte, ale čtvrté si nevšimnete a pošle vás do hrobu dobře mířenou střelou. Vítězství je o dobře zvolené strategii a především správném ovládání. Zajímavé je, že máchání mečíkem s kouzly se neomrzí ani po mnoha hodinách hraní.
Když uprostřed souboje začnete šátrat v hlavě, jak se aktivuje kouzlo, pak jsou vaše okamžiky sečteny. Na precizním zvládnutí ovládání závisí přežití herního avatara. Pokud jste lemplové jako já, pak bude sžití se s ovládáním mnohem těžší a delší. Asi bych všem doporučil gamepad, tančit ve Valdisu na klávesnici přeci jen může leckomu přivodit křeče do prstů.
U hraní jsem si zoufal, nadával, bil klávesnici i sebe, rozčiloval se, volal policii, Interpol, sanitku... Ale jednu věc uznávám. Pokud vám hra klade do cesty sofistikované překážky, které jen s velkými obtížemi začínáte pomalu chápat, a hrajete i za cenu brutálního cholerického záchvatu (dítěti upadla na podlahu dvoukoruna a já ho obvinil z aktuálního nezdaru), pak její vývojáři umí dělat dobré hry.
Zábava a rozpadlé nervy především
Valdis zní jako přezdívka nějakého raubíře, se kterým se vyplatí kamarádit. Valdis vašemu nepříteli namlátí, když bude potřeba. S Valdisem se vyplatí projít podzemně-podvodní svět, je totiž úchvatný. Na mého oblíbence Spelunkyho sice nemá, ale velmi astmaticky mu dýchá na krk a možná ho v nepozorované chvíli něčím bací po hlavě a zaujme jeho místo.
