Titanfall - recenze
8/10
zdroj: Archiv

Titanfall - recenze

Datum vydání:
13. března 2014
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

18. 3. 2014 19:45 | Recenze | autor: Aleš Smutný |

Jen málo her je pojmenováno výstižněji. Titanfall se skutečně točí kolem Titánů, obřích robotických obleků a jejich „pádu“. V jednom kontextu jde o proces zničení onoho robota a v druhém o proces příletu z orbity, kdy čekáte na přistání svého kovového druha, v němž a nebo po jehož boku se vrhnete zpátky do líté řeže.

A přece není Titanfall jen o soubojích velikých robotů, kteří šlapou po lidech doufajících v to, že už jim také spadne ten jejich titán. Právě díky vyvážení mezi pozemním pěším bojem a robotickým, které je ještě napěchováno do nesmírně intenzivního balení je Titanfall na poli multiplayerových stříleček jedním z nejzajímavějších titulů poslední doby.

Od chvíle, kdy jsem hrál betu jsem viděl spousty velmi nemotorných pokusů o charakterizaci Titanfallu. Nejčastěji jsem slyšel, že jde o „CoD s roboty“, ať už to mělo sloužit jako snížení či vyzdvihnutí kvalit titulu. Pravdou ale je, že přirovnáním se principy Titanfallu jen velmi obtížně opisují. Jde o multiplayerovou FPS střílečku, která těží hned z několika specifických prvků. Tím prvním je asymetrický vztah pilot (pěšák) – titán. Hra v obou těchto rolích se radikálně liší a přesto jsou obě plnohodnotnými součástmi bojiště. Neplatí, že by pilot byl jen kanonfutrem, který čeká na svého titána. Stejně tak neplatí, že titán je naleštěný obr, který je snadno zranitelný ze strany pilotů vybavených těžkými zbraněmi.

Pravidla hry

Na každé straně proti sobě stojí šest hráčů, kteří začínají, s výjimkou módu Last Titan Standing, bez robotů. Každému pilotovi běží ve smyčce odpočet ke svržení jejich osobního titána a tuto dobu může hráč zkracovat svými akcemi na bojišti, primárně likvidací cizích pilotů a AI vojáků. Vojáčků řízených umělou inteligencí po bojišti pobíhá spousta a nejsou příliš nebezpeční. Občas vás mohou v kritické situaci dostřelit, ale primárně slouží jako další vrstva herní taktiky, jíž pro sebe můžete využít. Silnější AI kusy jsou pak spíše nebezpečnější titánům, protože už disponují těžkými zbraněmi. Obecně ale AI představují jakési platidlo, s jehož likvidací se blížíte shozu svého robota.

Zároveň jsou ale i skvělými mimikry pro ostatní piloty. Prostě vidíte houfec nepřátel a musíte ve zlomku vteřiny analyzovat, kdo jsou neškodní AI poskoci a kdo piloti, což je naopak hrozba akutní. Samozřejmě, pokud postavička poletuje pomocí jet packu, běhá po zdi a připomíná kyberkrálíčka na steroidech, je jasné, že jde o pilota. Čímž se dostáváme k první výrazné vlastnosti hry. Titanfall sází na vertikalitu jako neodmyslitelný herní prvek. Chvíli vám bude adaptace trvat. Budete běhat po zemi, do patra po schodech a budete umírat, ať už kvůli titánům, kteří na vás šlápnou nebo jiným pilotům, pro něž se váš sprint po zemi stane úsměvnou epizodkou v seriálu „jak jsem si udělal další zářez na pažbě.“

Výšková převaha prostě platí. Máte přehled. Dalším stupněm se stane využití běhání po zdech, respektive „visení“ na nich. Nejde jen o skákání po střechách. Dobrý hráč se pozná tak, že využije prostředí pro svou výhodu v častých bojích jeden na jednoho. Zkuste sestřelit cíl, který rychlostí blesku skáče po zdech, řítí se na vás z úhlů, které nečekáte a hlavně se na chvilku nezastaví. Obsazujete bod? Nesledujte dveře, je vysoká pravděpodobnost, že protiútok přijde skrz okno. Tady už se láme chleba a staví rozdíly mezi Titanfallem a současnými střílečkami. Titanfall je hra, o níž se říká, že je snadná k naučení, ale těžká k mistrovskému zvládnutí. A to hovoříme jen o prostém pohybu vašeho pilota.

Řekni mi, čím střílíš, a já ti řeknu co dělat.

Pak je tu totiž otázka vaší specializace. Tu určuje mnoho prvků. Jakou si vezmete primární zbraň, jakou sekundární, jakou proti titánům? Co schopnost? Chcete mít pole částečné neviditelnosti? Nebo raději pulzní dočasné vidění skrze stěny? Lepší běhání po stěnách? Jaký typ výbušniny? A co vylepšení primárních zbraní? Jak se vám budou odemykat jednotlivé nové zbraně a vylepšení, otevřou se před vámi široké možnosti úpravy vašeho pilota a strategie, s níž jdete do hry. Ta by se navíc měla lišit podle módu, který hrajete a občas i dle mapy. Neexistuje nejsilnější zbraň, neexistuje správné nastavení vaší postavy. Existuje ale správná volba nebo množina voleb pro váš zamýšlený styl hraní.

...

Pozastavím se u zbraní. Nejvíce pozdvižení vyvolala „chytrá“ pistole, která sama na určitou vzdálenost zaměřuje na zabití jednou ranou. Základní AI poskoky zabije na jedno zaměření, lepší AI a piloty na tři. Zdá se to silné, že? Vlastně je to autoaim! Ulehčení! Nikoliv. Proti pilotům je chytrá pistole nesmírně slabá. Trvá dlouho, než se zaměří a tohle zaměření ještě ruší rychlý pohyb. Pokud pilota zabijete touhle pistolí, většinou se dopustil hned několika chyb, nejspíše se pomalu producíroval na otevřeném prostoru. Pokud s ní hraji a vím, že se blíží střet s pilotem, beru si záložní automatickou pistoli se standardním módem střelby. Role chytré pistolky je jinde. Umožňuje vám velmi rychle „sklízet“ nepřátelskou AI, díky čemuž buď naženete body v Attrition módu (místní Team Deathmatch) a nebo, a to především, rychle srazíte čas na shoz vlastního titána.

Když už bych měl jmenovat zbraň, která mi přijde trochu přesílená, bude to brokovnice, která zabíjí na jednu ránu, což by nebylo tak mimo, kdyby měla trochu horší dostřel nebo rozptyl. Občas se divíte, kam až jde na jednu ránu brokárnou sestřelit. Na druhou stranu, stejně tak jsem se setkal s názory, že je přesílená základní automatická karabina. Obecně bych řekl, že většina zbraní je solidně vybalancována, respektive se odvíjí od nějakého archetypu a vy si pak v dané skupině zvolíte ten, který vám více sedne (já třeba kromě chytré pistole běhám v druhém loadoutu s rychlopalným SMG). Jediné, co se mi zdá jako trochu nadbytečné jsou momentálně odstřelovací a DMR pušky, protože v Titanfallu většinou nemáte čas zastavit se ostřelovat. Pokud si dovolíte někde kempovat, velmi rychle končíte. Titanfall znamená být pořád v pohybu, pořád analyzovat situaci, pořád se snažit splnit zadání mise.

Adrenalinová smršť

Dokud si Titanfall nezahrajete, asi nepochopíte, jaké tempo hra má. Vytváří dojem, že ve hře trávíte už dobré dvě hodiny a ono to je třeba jen třicet minut. Přitom to ale neznamená, že by ve hře panoval chaos, jaký znám kupříkladu z Modern Warfare 3, která mne tím nebetyčně iritovala. Titanfall je hektický, adrenalinový, ale pracuje podle jasných pravidel. Trestá nerozumné chování, odměňuje bleskové uvažování a ano, i reflex. Podle typu módu pak odměňuje bodově i vaše týmové snažení. O mnoha hrách se říká, že se snaží vzít pozici uctívané modly K/D statistice, tedy poměru vámi zabitých a vašich smrtí za kolo. Titanfallu se to ale daří, primárně pak v Hardpoint Domination, kdy se přetahujete o trojici bodů. Jednou jsem pyšně dokráčel do konce kola s velmi pozitivním K/D poměrem a následně potupeně zíral, jak jsem předposlední v tabulce, protože jsem ve všem tom šlapání na piloty a jejich odstřelování tak trochu kašlal na obsazování bodů. Dobře mi tak!

Nu a pak je tu týmová práce. Vzhledem k podle mě skvěle zvolenému počtu hráčů 6 vs 6 je rozdíl mezi sehraným týmem a bandou náhodných hráčů často propastný. Tím spíše, že matchmaking má k dokonalosti daleko a když nováček hraje proti zkušeným hráčům, je to pro něj očistec. Nejde o to, že by měli lepší vybavení. Jde o to, že jsou mnohem lepší v prostorovém boji. Týmová spolupráce je nejvíce vidět v případě střetu titánů. Platí, že soustředěná palba několika robotů je lepší, než souboje jeden na jednoho. Jen výjimečně ustojíte střet jednoho proti dvěma. A proti více? Kdepak. Pokud tým titánů postupuje v sevřené formaci, chce to chytrá protiopatření. Samozřejmě, svou roli sehrají i piloti se svými těžkými zbraněmi, při chytrém pohybu terénem můžete titánům zatápět, ale nečekejte, že se po dvou ranách těžkou raketou sesype. Týmově fungující formaci musíte rozebrat umně a s rozmyslem. Týmově.

Tři obříci jdou

I titáni totiž disponují různými typy vybavení. Jsou tu tři základní šasi rozdělené podle váhy a rychlosti, ale další role titána určují primární a sekundární zbraně a další speciální schopnosti. Můžete mít bijce na bližší vzdálenost, ostřelovače, můžete využívat silové pole, které chvíli pohlcuje příchozí projektily z jednoho směru a pak je „vrátí“ a nebo kouř, který vás zahalí a ještě elektrizuje vše kolem. Ten se hodí i proti pilotům, kteří provádí můj oblíbený manévr – skok na pancíř titána a střelba do odhaleného reaktoru. Ale pozor, titán vás může sundat použitím zmíněného elektrického kouře a nebo prostě pilot (pokud titánovi nenařídil AI rutinu a neběhá někde kolem) vyskočí a než si jej všimnete, sundá vás z trupu svého miláčka olovem. Proto je nejlepší tohle rodeo na nepřátelské titánovi zkoušet v bitevní vřavě, kdy má oběť kokpit plný informací a hlášek a spíše váš přehlédne a také kdy je už poškozený a nemusíte mu do vnitřností nasypat tři zásobníky.

Co se týče vybavení titána, tady razím jen jeden loadout, jen výjimečně sahám po jiném. A když jej popíši, asi tím nejlépe vysvětlím možné dispozice a flexibilitu použití titána. Rychlý, ale křehký Stryder mi nesednul a pomalý odolný Ogre se zase moc courá a tak volím šasi Atlas. K němu mám základní rychlopalný kanón a naváděné sekundární rakety. Taktika je jasná, za soustavné palby kanónem se dostat co nejblíže k protivníkovu titánovi, pokud je dál, odpálit nejprve samonaváděcí rakety. Při pohybu k němu spotřebuji dva „zrychlovače“ a ve chvíli, kdy jsem u soupeře, odpálím elektrický kouř a jmu se protivníka bít obrněnými pěstmi. Díky kouři mne jde hůř zaměřovat, zabíjím piloty, kteří by mne chtěli osedlat a pokud jsem dost rychlý, netratím jeho výměnou za výše zmíněný štít zastavující projektily.

...

Navíc má můj Atlas funkci Nuclear Ejection, takže ve chvíli, kdy se nouzově katapultuji, exploduje a zasáhne vše kolem. K tomu jsem přidal, že v stavu „doomed“ (kdy už je zničen a běží odpočet do exploze) vydrží déle, jen se pak musím vystřelit sám, protože tento systém nahrazuje automatické katapultování. Výsledkem je, že buď soupeře zdecimuji střemhlavým útokem, možná i vyrvu pilota z těla titána (jak stylové!) a nebo se dostanu dost blízko na to, aby protivníka dorazila exploze mého nukleárního titána. Neříkám, že to funguje vždy, ale je to dobrý příklad, jak si jde titána nastavit k obrazu a stylu svému. Viděl jsem i bleskurychlé snipery Strydery, pochodující pevnosti s raketomety, Ogry, prostě ve fantazii se meze nekladou. Abyste ale měli všechna šasi, musíte dohrát kampaň za obě strany...

A stálo vám to za to?

...což je prosté. U Battlefieldu 4 jsem psal, že multiplayerovky prostě nepotřebují kampaň a Respawn si tohle vzal k srdci. Takže ano, je tu něco jako kampaň, ale vlastně to není kampaň. Jde o klasické multiplayerové zápasy v sérii několika misí po sobě, kdy onu příběhovou a notně nudnou a zbytečnou omáčku doplňuje rádiová komunikace hlavních hrdinů. Na rovinu – kdybych nepsal tyhle články, nevím o co v těch bitvách jde. Hra má tendenci vyprávět i uprostřed bitevní vřavy a to fakt nemám čas poslouchat ploché dialogy. O tom, že Titanfall je rychlá a na pozornost náročná hra jsem psal.

Takže když mi rádiem sděluje nějaké dějové zvraty, v polovině případů jsem to zrovna neměl čas poslouchat nebo číst na spodku obrazovky. Ale o nic jsem nepřišel. Každá kampaň zabere tak dvě, tři hodinky maximálně a prostě je jasné, že jen velmi rámcově nastoluje nějaká pravidla vesmíru. Multiplayer je i tady to hlavní a kampaň vás nechá jít dál i když vaše strana dostane od soupeřova týmu na budku. Jen to celkem mile na konci nějak odůvodní a šup další mise. Platí tedy, že kampaň vás nezdržuje od samotného multiplayeru, protože multiplayerem je. Samozřejmě, pokud chcete nějaké to příběhové hraní a la Call of Duty, tak ruce pryč. Tady se spektakulární akce vytváří činností hráčů, nesleduje se předepsaný scénář.

Z předchozích řádek musí být jasné, že jsem z Titanfallu nadšený. Jsem. Je to vynikající herní model, který zcela vyhovuje systému „dám si jednu dvacetiminutovku a jdu zas něco dělat“ a zároveň trochu zrádně funguje i stylem „ale tak ještě jedno kolo ničemu neublíží.“ Ale tu osmičku u hodnocení jste už viděli. Nyní přišel čas říct si, proč tam není devítka a proč jsem pořád trochu ostražitý. Za prvé bych chtěl chytřejší AI. Jasně, je to doplňkový systém, ale prostě bych mu trochu přidal na nebezpečí. Oobčas vedle vás přistane výsadkový modul s pěti spektrami a ty by vás při agresivnějším nastavení hned rozšmelcovaly, což není optimum, ale někdy je prostě základní Grunt až moc blbý. Mohlo se přitlačit na pilu. Nicméně to není má hlavní výtka a obava.

Bojím se, bojím...

Není jí ani fakt, že Respawn podcenil cheatery a až teď řeší jejich existenci. Když jsem viděl, že se prodávají (!!!) aimboti už pro betu, nevím, nad kým vrtět hlavou víc, zda tvůrci těch programů nebo těmi, kdo si to koupí. Případně nad Respawnem, že přesně tohle nečekal a reaguje až týden po vydání. Také, jak už jsem říkal, by hra potřebovala trochu lepší matchmaking, na němž se prý také pracuje. Ale opět, to není má největší obava. Módy jsou celkem standardní (Domination, Team Deathmatch, Capture the Flag) plus dva zaměřené na vybíjení pilotů a titánů, žádný strhující a překvapující zázrak. Ale to mi tuplem nevadí, třeba něco speciálního přijde časem. Já se bojím předávkování. Budu se opakovat – Titanfall je intenzivní. Po dvou hodinkách hraní jsem měl pocit jako když jsem u Battlefieldu strávil celé odpoledne a večer.

A i když jsou mapy opravdu velmi sympaticky variabilní a je jich hodně, bojím se, že bez dalšího přetavení ve formu esportu, o níž si Titanfall přímo říká, se může část hráčů po prvotní vlně „kristepane to je nářez!“ (na níž momentálně jedu i já) odpadnout. Sice můžete zkoušet jiné loadouty, ale prostě základní formule hry je stejná. Zprvu vám úrovně naskakují jako na běžícím pásu, pak se vše trochu zpomalí, ale nedivím se, že někteří lidé už dojeli na maximální level za pár dní. Což není mínus, osobně nevidím lákadlo Titanfallu v odemykání nových věcí, ale ve zdokonalování sebe sama.

Zvětšit zdroj: Archiv

Nejsem si ale jist, zda to tak vezme každý a strašně moc by mne mrzelo, kdyby Titanfall, respektive jeho hráče, potkal určitý syndrom vyhoření. Ne každý totiž musí zvládnout tuhle jízdu na vlně adrenalinu dlouhodobě. Hráči se dostanou na maximální úroveň rychle. Osobně myslím, že část odejde a část bude chtít své snažení přetavit v soutěžní, kompetetivní prostředí. A já mám pocit, že spousta z těch, kteří by nyní za Titanfall dali ruku do ohně za měsíc bude hledat další idol, za nějž dají do ohně tu druhou ruku. Titanfall je vynikající, zábavný, s pár muškami na kráse a nabídne hodiny zábavy. Ale prostě můj šestý smysl trochu varovně zvoní, že tenhle pocit šíleného zamilování nemůže vydržet. Do té doby si to ale užívejte plnými doušky, je to zběsilá jízda.

Verdikt:

Vynikající multiplayerová střílečka, která svým pojetím pěšího i robotického boje vstupuje na pole neorané. K dokonalosti jí chybí obroušení pár hran a závěrečných tahů štětcem.

Nejnovější články