Heroes of Ruin - recenze
Vydat hru, která si za největší vzor bere Diablo, právě v době, kdy se třetí díl pekelné legendy vřítil do obchodů a většinu hráčů ještě (pořád) nepustil ze svých osidel, je šílenství a zároveň geniální marketingový plán. Šílenství proto, že vaši hru s ním budou všichni přímo porovnávat a zákonitě tak budete mít velice silnou konkurenci. Geniální plán to pak může být za předpokladu, že svou hru vydáte na nějaký handheld a zaútočíte na oslabené hráče cestovní verzí jejich oblíbeného žánru.
London 2012 - recenze
Nad Olympijskými hrami se snáší jakási aura posvátnosti, pramenící hlavně z téměř 3000 let staré tradice, která pohání všechny účastníky k poctivé přípravě a následnému předvedení maximálních možných výkonů. Vzhledem k těmto skutečnostem jde tedy pravidelně o největší sportovní událost dnešní doby, jakýsi svátek, který má nějakou tu vysledovatelnou tradici také v herním průmyslu.
Gratuitous Tank Battles - recenze
Gratuitous Tank Battles je ve svém základu tower defense strategie, u níž jde o to, abyste nepřátelským vojákům, tankům, mechům a dalším vozidlům zabránili v průchodu na konec lokace a rozstříleli je na hadry. Anebo abyste naopak skrz připravené opevnění prošli s dostatečným počtem svých jednotek. Na první pohled zábavná klasika, která neurazí, ale ani nenadchne. Již po pár bitvách je však jasné, že Gratuitous Tank Battles je vše, jen ne průměrná hra.
Sins of a Solar Empire: Rebellion - recenze
Stejně jako se hudebníci drží pravidla "Když nevíš co bys, vydej bestofku", následovali Ironclad Games herní ekvivalent téže mantry a vydali za skoro plnou cenu Sins of a Solar Empire s podtitulem Rebellion, který přináší jen pomálu nového. To je největší, ale naštěstí jediný, zásadní hřích (I see what you did there!) tvůrců..
Port Royale 3 - recenze
Když se řekne pirátská strategie, vybaví se vám jako první chlápek s šavlí obklopený krásnými ženami, jemuž za zády hoří poctivě vyplundrovaná fregata? V nose cítíte mořskou vodu, karibský rum a ručně ubalený doutník? Jestli ano, mohl by být Port Royale 3 titul přesně pro vás. Pokud by si ovšem vývojáři neřekli, že chtějí na pirátské dobrodružství z větší části rezignovat a místo toho z vás udělají spíše pirátského účetního, v jehož kůži budete zvládat administrativu a jen z povzdáli sledovat zbytek posádky, jak dělá všechny ty zábavné věci místo vás.
Gas Guzzlers: Combat Carnage - recenze
Existuje mnoho herních titulů, které si snad ani nezaslouží pozornost, ale přesto se jich prodají miliony kusů kvůli známému jménu a reklamě. Naopak existuje i řada titulů z nezávislé sféry, které by si pozornost zasloužily, ale peníze na reklamu ani známé jméno nemají, a tak prostě zapadnou. Na poli herního průmyslu se však již delší dobu blýská na lepší časy. Není výjimkou, že nezávislé scéně se daří strhávat na sebe pozornost a o její další zviditelnění se jistě postará i Gas Guzzlers: Combat Carnage.
Tiny & Big: Grandpa’s Leftovers - recenze
Nikoliv máslo, ale zapařené slipy je třeba míti na hlavě, abyste v herní adventuře dostali vděčnou roli hlupáka a pazgřivce. V té od Black Pants Studios je nosí poťouchlík jménem Big. A slipy naražené do čela mu dodávají magické schopnosti, s nimiž ovládá neznámou obětní pyramidu v neznámé poušti uvnitř neznámé země.
Quantum Conundrum - recenze
Jmenujete-li se Kim Swift, každý správný geek by se vás měl pokoušet sbalit nebo vás aspoň pozvat na dort. Znamená to totiž, že se z vaší hlavy (spolu)zrodila myšlenka Narbacular Drop, potažmo Portalu, která dala vzniknout naprosto úžasné sérii. Na druhé straně z toho ale také vyplývá, že se na vaši další hru nebude nikdo dívat nezaujatě - právě naopak. Od Quantum Conundrum se čekalo mnoho, nebo možná ještě víc. Podařilo se hře navázat na kvality Portalu?
Civilization V: Gods & Kings - recenze
Blbě se recenzuje hra (v tomto případě datadisk), která se od preview verze liší jen v tom, že mě nechala sebe samu dohrát. Nicméně co platí v prvních dojmech, když se předjímá, nemusí platit v praxi. A přesně to se částečně stalo. Dlouho jsem přemýšlel, jak napsat totéž s drobnými obměnami a definitivními stanovisky, aniž bych zabředl do mnou nenáviděné formy zaníceného vyprávění příběhu mých virtuálních svěřenců. Přesto pro vás jeden kraťoulinký příběh mám.
Battlefield 3: Close Quarters - recenze
Když se Battlefield 3 rozhodl sebrat Call of Duty, pokud ne rovnou trůn pro krále stříleček, tak alespoň jablko a nějaké ty další tretky, bylo jasné, že v mnohém chce jít stejnou cestou. Kampaň byste tedy obsahově nerozeznali, ale multiplayer si udržel svůj specifický styl, který podle mě a mých chutí ten z Call of Duty o dva stupně převyšuje. Tedy pokud neholdujete zběsilejšímu, cvoklejšímu a perky nabitějšímu stylu hraní bez taktiky, což nemyslím jako kritiku, protože všichni hrajeme hry pro něco jiného.
Spec Ops: The Line - recenze
Nemohl jsem se udržet smíchy. Američtí vojáci na Blízkém východě, záchrana ztracené jednotky, kalašnikovy. S touhle hrou jsem byl hotový dřív, než jsem ji vlastně dostal do rukou. Viděl jsem před sebou další blábol současné standardizované válečné střílečky, v níž jeden hrdina postřílí třetinu zemské populace, protože mu to řekli nadřízení, protože ti druzí jsou prostě ti zlí, a protože válka je přece cool. To my všichni víme. Zabíjí se v ní, lidé trpí, ale dokud jste na správné straně, máte dost nábojů a sem tam nějakého toho vedlejšího hrdinu, za jehož smrt se mstíte, válka je prostě cool.
Iron Front: Liberation 1944 - recenze
ArmA 2 má svůj nenapodobitelný styl. Není to jen tím, že se snaží v co největší možné míře simulovat účinnost zbraní. Boj v ArmA 2 je specifický díky otevřené krajině i extrémně rozmanité bojové technice a významně ho také tvaruje chování AI, která ne vždy dobře dokáže otevřené prostředí využívat. Iron Front: Liberation 1944 přitom tento styl přejímá se vší jeho krásou i chybami, až si člověk říká, jestli si zaslouží postavení samostatné hry (kterou formálně je!), nebo patří spíš do škatule běžných druhoválečných módů.
Game of Thrones (RPG) - recenze
Po nepovedené strategii Game of Thrones: Genesis se studio Cyanide snaží známou značku provařit v RPG žánru a bohužel opět prokazuje svou (ne)schopnost se s tématem nějak slušně vypořádat. Upřímně nechápu, kde Francouzi vzali licenci na Game of Thrones. Seriál tuhle povedenou ságu katapultoval mezi nejcennější artefakty současné mediální zábavy, takže byste čekali, že se o herní adaptace poperou větší, známější a hlavně šikovnější studia. Z nějakého důvodu se tak nestalo, čili jsme odkázání na Cyanide a jejich metodu „sekám to jak Baťa cvičky, ono se to vyplatí“.
Sonic the Hedgehog 4 Episode II - recenze
Ježek Sonic se proslavil jako hlavní postava v sérii 2D plošinovek her určených pro 16ti bitové konzole Sega. Od té doby se řadí mezi celebrity herního průmyslu a byl obsazen do desítek dalších rolí, které však jeho slávu dále nešířily - naopak. Obzvlášť některé 3D tituly dopadly přímo otřesně. Minulý rok ale slavil Sonic své 20 narozeniny a vypadá to, že se konečně umoudřil - vrátil se zpět k tomu, co mu jde nejlépe. Návrat do éry ježkovi největší slávy načala dosti diskutabilně Sonic the Hedgedog: Episode I, ale nyní jej už bez protestů stvrzuje Sonic the Hedgedog: Episode II. Nové dobrodružství má všechny přednosti původních dílů a najdeme v něm i čerstvé, šikovně zapracované, nápady.
Krater - recenze
S Kraterem jsem měl tu čest ještě v době, kdy se zmítal v alfa/beta verzi a z mých prvních dojmů jste asi odtušili, že zrovna nadšený jsem ze hry nebyl. Přesto se v ní podle mého něco skrývalo, atmosféru neměla špatnou a celkově se zdálo, že by se z tohoto ošklivého káčátka nakonec mohlo vyklubat něco docela hezkého. Otázkou je, jak moc jsem byl naivní...
Mortal Kombat Vita - recenze
Pamatuji si, že to bylo těsně po revoluci, snad rovnou v roce 1992, kdy jsme na školním výletě do Itálie poprvé navštívili jednu z místních heren, u nás tehdy prakticky neznámou věc. Okouzleni miliardou tlačítek a úžasných her jsme se rozptýlili po herně, aby se po čase vytvořily dvě skupinky. Jedna byla u bojovky, kde si všichni oblíbili „Yhomastua“ (ano, byl to Yoshimitsu) a druhá, nepřekvapivě, stála také u bojovky, kde se trhaly páteře, krev cákala proudem a pro mrtvolu jste nešli daleko. Tak jsem poznal Mortal Kombat.
Warlock: Master of the Arcane - recenze
Warlock: Master of the Arcane lze laikovi nejlépe popsat jako Civilizaci, která je překlopená do fantasy světa Ardanie, známého především ze série Majesty. Na první pohled je vše dost podobné – na hexové mapě, viděné z ptačí perspektivy, se rýsují pláně, pouště, džungle a sem tam nějaké to městečko, které postaví vaši nebo nepřátelští osadníci. Pod širým nebem se však producírují i roztodivné armády a dohromady to prostě vypadá familiérně, skoro jako Civilizace. Zdání ale klame.
Mad Riders - recenze
Déjá vu. Jedině tak se dá popsat návrat polského studia Techland na pole závodních her. Ještě to nejsou ani dva roky, co nám přineslo fádní hru nail'd a už jsou zase zpět a v tom samém průšvihu. Mad Riders je opravdové šílenství, hlavně z proto, že se od svého předchůdce nepoučilo a přináší nám v podstatě jedno a to samé.
Mario Tennis Open - recenze
Tenis je pro Nintendo rozhodující sport. Právě on totiž nejlépe ukázal možnosti Wii a celý balík sportovních her pak neskutečně pomohl tomu, aby se konzole od Nintenda dostala málem do každé domácnosti. Stejný sport se teď dostává i na 3DS a samotné oznámení zrovna epické ovace nevyvolalo. Přeci jen jde o handheldovou hru a nikdo od ní revoluci neočekával. Když ale kníratý instalatér pozve všechny své přátele, nepřátele, ex-milence princezny Peach a další postavy ze svého světa, bývá z toho solidní mejdan.
Indie Game: The Movie - recenze
Před pár dny měl internetovou premiéru dlouho očekávaný film Indie Game: The Movie. Koupit jej lze na iTunes či na Steamu, ale taky přímo na oficiálním webu, kde lze předpokládat, že z vašich peněz tvůrci uvidí největší část a navíc si tu kromě digitální verze můžete koupit i DVD nebo BluRay. Pokud o projektu nic netušíte, prohlédněte si trailer a vězte, že se snímek dostal na prestižní Sundance festival (a uspěl tam), sbírá velmi pozitivní recenze (aktuálně na Rotten Tomatoes 100% pozitivních!) a co je nejpikantnější, že po právech na jeho příběh sáhla HBO jako po inspiraci pro hraný dramatický seriál. To všechno říkám proto, že jde o profesionální dokument s velmi vysokou produkční hodnotou. Jeho kanadští tvůrci sice sehnali investici na Kickstarteru a je to pro ně podle všeho první projekt podobného rozsahu, ale to je naopak výtečně předurčuje ke zdokumentování nezávislé herní scény - sami jsou nezávislí a všechno obětují své tvůrčí vizi.
