Tenis na 3DS tak přichází hned s několika prvky, které vás u něj udrží na hodně dlouhou dobu. Tím nejzajímavějším je bezesporu chytrá integrace pohybového ovládání. Zatímco různé údery volíte tlačítky A, B, X, Y a pohyb svého tenisty ovládáte analogovým knoflíkem, směr střely určíte natočením vašeho 3DS na danou stranu. Na papíře to možná zní šíleně a třeba v plně obsazené tramvaji může takové jednání vzbuzovat přinejmenším údiv (pro toto hraní je ve hře zabudováno i ovládání klasické), ale jde o neskutečně hravou a zábavnou formu ovládání.
Zápasy se totiž při vašem jemném fyzickém zapojení stávají daleko dramatičtějšími a je snadnější se do nich ponořit. Jednoduchá pravidla a lačnost po vítězství tak ústí do překvapivě návykové hratelnosti, u níž vás hra doslova nutí pouštět se do dalších a dalších zápasů či se zuby nehty rvát o každý míček - po deseti minutách hraní tak často zjistíte, že hrajete vlastně hodinu a máte za sebou už čtyři turnaje.
Typické fantaskní mechanismy
Vašemu obveselení však samozřejmě napomáhají i další věci, jako je třeba nutnost volit různé typy úderů, abyste přelstili protivníky. Ti mají různé silné stránky i slabiny, takže na některé spíše platí rychlejší míče, zatímco další se pomalu přemisťují na síť, což znamená použít stop-ball. Při hraní na síti pak oceníte možnost přehodit si soupeře lobem a téměř ve všech případech se bude hodit smeč. Hra vám dokonce občas napoví velkým barevným kolečkem, podle něhož se velice rychle naučíte přesunout na správné místo a použít úder dle naznačené barvy, který potom bude mít mnohem větší sílu, než za normálních okolností.
Zatímco v prvních zápasech bude takto trefený míč znamenat jasné body, v pozdějších fázích hry a v multiplayeru se budete muset naučit číst i pohyb soupeře a používat údery, které nečeká. Hra tak postupem času až nečekaně bobtná a stává se mnohem komplexnější, než bych původně čekal. Křivka obtížnosti naštěstí roste postupně a nikdy vás tak nečeká obří obtížnostní skok, který by frustroval a odrazoval od dalšího hraní. Navíc si hraním odemykáte nové kurty, turnaje, obtížnosti a oblečky pro vaše Mii, takže o pozitivní motivaci není nouze.
Hra samotná je rozdělená do několika sekcí, přičemž tu nejklasičtější představuje osm šampionátů. Do těch se můžete pustit jak ve dvouhře, tak ve čtyřhře, což ale v případě čtyřhry znamená, že se musíte spolehnout na služby občas chybujícího počítače. U šampionátů je také asi nejlépe vidět, jak se jednotlivé postavy odlišují, stejně jako si nejspíše všimnete i různých vlastností povrchů hřišť. Tyto znalosti pak uplatníte buď v exhibicích (jednotlivé zápasy s pravidly, jaké sami nastavíte) nebo v povedených minihrách.
zdroj: Archiv
Netradiční pinkání
Minihry jsou celkem čtyři a každá z nich testuje vaše tenisové dovednosti. Osobně se mi nejvíce líbila ta, v níž za pomoci tenisového míčku procházíte úrovně ze Super Mario Bros., nebo se v omezeném čase snažíte co nejvíce prostřelit míček skrze zlaté kruhy. Všechny tyto minihry jsou potom poměrně obtížné. Jejich stoprocentní splnění na nejvyšší obtížnost pořádně prověří vaše tenisové schopnosti a hlavně vás zabaví na skutečně dlouhou dobu. Odměnou za každou minihru je určitý počet mincí, za něž si potom můžete koupit různé odemčené oblečky a doplňky pro vaše Mii.
To mu jak zlepšuje vzhled, tak statistiky potřebné k vyhrávání ve Streetpass soubojích, jež tvoří milý doplněk celé hry. Mimo to ale můžete své Mii používat i v klasických zápasech. Hned vedle základních 12 postav z Mariova univerza a další záplavy charakterů, jež se dají odemknout třeba dohráním nejvyšší obtížnosti minihry nebo splněním specifických kritérií, jako je třeba nakoupení 30 předmětů v herním obchodě.
Nedílnou součástí hry je pak lokální i online multiplayer, jehož jedinou slabinou je snad jen možnost nastavit pouze jednosetový zápas. Vzhledem k tomu, že k jeho vyhrání stačí vyrobit náskok dvou gemů a po čtvrtém míčku se již rozhoduje v tiebreaku, není to bůhví jak dlouhá doba. Ostatně tento nešvar provází i herní turnaje, kde se ale postupně počet setů v zápase zvyšuje až na pět, tzn. nutnost vyhrát minimálně tři sety. Krátkost ve hře pro jednoho hráče je ale vzhledem k platformě celkem pochopitelná, nicméně bych aspoň v multiplayeru ocenil možnost nastavit si vše, jak chci.
Více herních módů! Více Mariovských houbiček!
Trochu zamrzí i fakt, že miniher i turnajů by mohlo být přeci jen o něco málo více - zahrnutí několika šílenějších hřišť v podobě toho posledního nebo přidání pár herních módů by zvláště při hraní hry pro jednoho hráče rozhodně prospělo. Naštěstí je to ale spolu s nemožností detailnějšího nastavení multiplayerových zápasů (jež se dají velice rychle opakovat) jediný vážnější nešvary této hry.
Někteří kritikové sice budou namítat, že gyroskop zcela vyřazuje hlavní tahák 3DS - 3D zobrazení, ale pro tyto nespokojence je tu i o něco méně zábavný klasický systém ovládání a osobně mohu říct, že se radši pobavím u herního mechanismu, než se budu koukat na 3D panáčky. Sečteno a podtrženo jde o zábavný titul, který na občasné hraní uvítá ve své 3DS sbírce každý hráč. Stejně, jako uvítal už Mario Kart 7.