Metal Gear Rising: Revengeance - recenze
„Milostný dopis fanouškům“ je jedna z mnoha floskulí, jaké herní kritici často užívají k jednoduché charakterizaci hry, kterou jim šéfredaktor hodil na stůj s jasným rozkazem „zrecenzuj to“. Snaží se tím říct, že jde o hru, která je bez výhrad střižená na tělo dost specifické skupině hráčů a objektivně v řadě aspektů chybuje, ale zároveň má něco, co ze všech těch chyb dělá pozitivní atributy. Jistě, jenom pro úzkou skupinu hráčů, ale právě v této výlučnosti spočívá pro fanoušky nezanedbatelné kouzlo a přitažlivost.
Cities in Motion 2 - recenze
Tvrdíte, že doprava ve městě se dá vyřešit ku všeobecné spokojenosti? Že MHD může jezdit často a tudíž nepřeplněné, a že se ceny lístků vůbec nemusí zvyšovat? Nechápete změny, kterými nás zaměstnanci magistrátu každoročně zásobují? Tak to jste pravděpodobně ještě nehráli Cities in Motion 2.
Army of Two: The Devil's Cartel - recenze
První a druhý díl série Army of Two jsem měl rád. Obě hry kombinovaly ujeté charaktery ústřední dvojice postav s béčkovou akcí a patřičně nepatřičnými vtípky, ale hlavně kladly velký důraz na kooperaci, kterou dnešní střílečky z pohledu třetí osoby nepropagují v takové míře, v jaké by mohly. Když byla oznámena Army of Two: The Devil's Cartel, začal jsem se tudíž těšit na pořádnou dávku propracované kooperace.
March of the Eagles - recenze
Kdyby mi před dvěma lety někdo řekl, že budu fanda Napoleonských válek, nevěřil bych mu. Střih. O dva roky později už se má vše úplně jinak. Po pročtení desítek knih jsem se nadšeně vrhl na novou strategii od Paradoxu, která pod názvem March of the Eagles zpracovává právě toto období z mírumilovných dějin Evropy. I když, nadšeně... Zrovna systém strategií od Paradoxu nepovažuji za silný v kramflecích ohledně válek, bojových vřav a hlavně bitev, které se motají kolem složité logistiky a taktických manévrů, což jsou právě Napoleonské války.
A Game of Dwarves – recenze
Typická budovatelská strategie vypadá tak, že stavíte nějaký ten zábavní park (Theme Park), budujete tropický ráj (Tropico) nebo si hrajete s vláčky a autíčky (Transport Tycoon). To vše s cílem neprodělat své virtuální kalhoty, splnit v poklidném tempu několik stanovených cílů a během pár hodin strávených u jedné mapy především dostatečně relaxovat a vypiplat dané místo či společnost k obrazu svému.
Driftmoon - recenze
Hry. Hrajete hry? No jistě. Tvoříte je? Je to klidně možné. A teď vaše polovičky. Hrají hry? Nejspíš ne. A tvoří je? Julku do ohně za to, že ne.
Hitman: HD Trilogy - recenze
Ačkoliv nedávno vyšel Hitman: Absolution, na rovinu se přiznávám, že posledního Hitmana jsem hrál před zhruba sedmi lety. Mám na sérii skvělé vzpomínky plné adrenalinu, ničím nezkalených zážitků a vědomí jisté dokonalosti, kterou už přece nikdo nemůže překonat. Hitman hry mám zkrátka pokryté milosrdným hávem nostalgie, a když se na ně dívám zpětně, tak jedině přes růžové brýle.
Proteus - recenze
Jedno je jisté: ostrov Proteus se o vás nezajímá. Je mu úplně jedno, kdo jste, co děláte a kam jdete. Existuje v rozporu: jen sám pro sebe a pro všechny zároveň. Stojí mezi dimenzemi, časem i prostorem. Nejste v něm důležití, ale máte se od něj co naučit o hrách a možná sami o sobě. Stejně jako inteligentní oceán v Lemově Solaris vás jeho existence začne provokovat, budete se ho ptát, zkoumat a uplatňovat na něj logiku a dekonstrukci.
Omerta: City of Gangsters - recenze
Amerika ve dvacátých a třicátých letech, to byla prohibice, gangy, zločin a v herní historii i velice slušná zábava (Mafia, Godfather). A taky nádherně stylová hudba, která jen krátkým zabrnkáním dokáže nostalgickou atmosféru plnou svištících projektilů z Tommy Gunů vytvořit. Omerta: City of Gangsters se rozhodla toto pohříchu herně nepříliš využívané období poměrně originálně uchopit jako kombinaci budovatelské a tahové strategie, u níž právě atmosféra měla hrát jednu z hlavních rolí.
Zafehouse: Diaries - recenze
Když Petr Poláček přišel s návrhem na recenzování Zafehouse: Diaries, zareagoval jsem po přečtení popisu na ZafeHouse.com slovy: „Vůbec nechápu, co to je, a jak se to hraje, ale OK.“ Na to Petr Poláček odvětil, že on také nechápe, a že co se nedá pochopit, to je dobré zrecenzovat, aby to pochopili jiní a mohli si odnést ponaučení, že i nepochopitelné hry si ve skutečnosti zaslouží pozornost. S tím se rozloučil a nechal mě se Zafehouse: Diaries.
Gears of War: Judgment - recenze
Série Gears of War podle mě nabídla jedny nejlepších third-person akcí současné generace konzolí. Od prvního dílu se Epic Games dařilo přidávat nové a nové věci, které systematicky zážitek vylepšovaly a spolu s atmosféricky podaným příběhem vše gradovalo v epickém finále Gears of War 3. Když bylo tedy oznámeno, že v rámci série vznikne příběhový prequel, do stropu jsem z toho rozhodně neskákal.
Castlevania: Lords of Shadow – Mirror of Fate - recenze
Série Castlevania ušla během své existence neuvěřitelně dlouhou a klikatou cestu. Od prvních dílů, které jsou pověstné svou obtížností, přes 3D inkarnace, v nichž hráče zabíjela hlavně kamera, až po současnost, kdy si série vzala v titulu Castlevania: Lords of Shadow slovo restart opravdu k srdci, vykradla nejednu značku a půjčila si spousty triků od současných rubaček jako God of War či Bayonetta. Výsledek nebyl špatný, proto není k podivu, že se chystá pokračování, které však na „jedničku“ nenavazuje přímo a s původní hrou je spojuje právě handheldový pokus Mirror of Fate.
Sniper: Ghost Warrior 2 - recenze
Na pokračování Sniper: Ghost Warrior z léta 2010 jsem si nějakou dobu myslel a nebyl jsem v tom sám. Slabost pro odstřelovací pušky a chlapíky, kteří je obsluhují ale, nejenom u mě, překonala rozporuplné dojmy z první hry. Navíc tu byla pořád velká šance, že tvůrci dokáží koncept ve druhém díle uchopit lépe a zároveň zachovají špičkové produkční hodnoty. Po necelých třech let od vydání prvního dílu jsme se všichni svorně dočkali a ...nyní už jasné, že další díl podobně intenzivně očekávat nebudu a hned vám vysvětlím proč.
BioShock Infinite - recenze
Povím vám příběh, jeden z mnoha. Necelé dva roky nazpátek jsme na Gamescomu dělali rozhovor s Kenem Levinem. Pavel Dobrovský a já, dvě paka z Level TV, ale taky dva hráči, kteří byli vůči zpovídanému v nefér pozici: Pavel skrze svou lásku k podmořskému Rapture, já zase pro desítky hodin, strávených na palubách kosmických lodí Von Braun a Rickenbacker. O čem si povídat s člověkem, který je zodpovědný za druhý System Shock?
Sly Cooper: Thieves in Time - recenze
„Soňácký“ handheld PlayStation Vita trpí od svého vydání nedostatkem plnohodnotných herních titulů a rozpačitým majitelům nezbývá než doufat, že se letos dočkají bohatší nadílky než v loňském roce. Ostatně, únor přinesl vynikající JRPG Persona 4 Golden a březen nabízí nové pokračování legendární arkádové série Sly Cooper.
Battlefield 3: End Game - recenze
Konec hry. Došli jsme do finiše. Poslední DLC pro Battlefield 3 se symbolicky jmenuje End Game. Není to konec hry jako takové, ta naopak žije, prosperuje a hlavně pořád baví. Ale už nelze čekat žádné velké novinky, protože jsme dostali vše, co jsme dostat mohli. Nebo měli. Po „retro“ Back to Karkand, intenzivním a stísněném Close Quarters, rozlehlém a tanky dunícím Armored Kill a skvěle vybalancovaném apokalyptickém Aftermath přichází čtvero ročních období a ráj pro fandy stíhaček v End Game.
99 Levels to Hell - recenze
Zbraně, bonusy, magie, vtipné pastičky a monstra. Spousta monster. Tak tohle mě čeká v 99 Levels to Hell na doslovné cestě do pekla. Promnu knír, narazím si do čela středostavovský cylindr a nasucho polknu. Vím, že devětadevadesát pokusů šíleného architekta smrti se na jeden pokus přežít nedá.
StarCraft II: Heart of the Swarm - recenze
Blizzard není schopný vydat hru včas. Většinou se dočkáme odkladu, prodloužení bety nebo jiných komplikací. Podobně tomu bylo i v případě StarCraft II: Heart of the Swarm. Zergské kampaně jsme se měli dočkat původně v druhé polovině minulého roku. Po půlroční betě hra vyšla až teď. Odkladu o pár měsíců a nezvykle dlouhé betě můžeme ale děkovat, protože díky tomu máme čest s něčím, co se v herním průmyslu nestává tak často.
Anarchy Reigns – recenze
Platinum Games je tak trochu nedoceněné studio. Dělá poctivé hry, zábavné hry, ale vydavatelům jejich titulů buď nefunguje marketing, nebo si na ně zasedl nějaký zlý herní bůh. Doopravdy uspěla jen Bayonetta a částečně MadWorld, protože přinesl na tehdy „slušné“ Wii brutálně masakrální akci, u které jste se občas pořádně zapotili – doslova.
God of War: Ascension - recenze
Vstal Kratos z mrtvých? Dokázal se snad vylízat z řezničiny na konci třetího dílu, že ho plebejci ze Santa Monica sebevědomě a s plnou parádou opět servírují majitelům letos již nedobrovolně dosluhující „soňácké“ videoherní mašinky?
