Wargame: AirLand Battle - recenze
Wargame: European Escalation před rokem příjemně překvapila všechny fanoušky realtimových strategií, kteří zrovna neholdují hrám typu „postav základnu - vycvič jednotky - vrhni to všechno na základnu nepřítele“. European Escalation zcela zavrhla první bod a druhý si notně upravila. Jednotky necvičíte, ale za body získané z ovládaného území jich povoláváte přesně stanovený počet z předem sestaveného balíků. A konečně třetí pilíř tradičních RTS her si první Wargame v rámci taktiky upravila zcela k nepoznání. Stejně jako ve válce není v European Escalation nutné klikat co nejrychleji myší, ale vše dopředu promyslet a neposílat osamělého pěšáka proti tanku T-80.
Red Orchestra 2: Rising Storm - recenze
Rising Storm je rozšíření populární multiplayerové střílečky Red Orchestra 2: Heroes of Stalingrad, k jehož hraní ale původní hru nepotřebujete. Zvedá omrzlé nohy vojáků a přenáší je z prochladlé východní fronty do bojů na tropických ostrovech v Tichomoří. Kromě toho, že přináší nové mapy, zbraně a spoustu jiných novinek, dělá Rising Storm z Red Orchestra 2 aktuálně nejrozmanitější multiplayerový válečný titul. Dohromady zahrnuje čtyři rozdílné národy, zhruba čtyřicet zbraní a skoro dvacítku různých aktivních map. Zhodnocení kvality Rising Storm jsem nakousnul již v preview, nyní ho po několika desítkách hodin hraní definitivně rozseknu - katanou.
Company of Heroes 2 - recenze
V titulku recenze by klidně mohlo být uvedeno "O hře, která málem nebyla, ale nakonec byla". Studio Relic totiž pokračování strategického hitu z roku 2006 připravovalo pro dnes již neexistující THQ. Problémy zmítaný vydavatel natáhl po zoufalém boji bačkory a Company of Heroes 2 putovala společně s Relicem pod křídla firmy, od které byste zájem o strategii z 2. světové války nejspíš nečekali. Ano, řeč je o japonském vydavateli SEGA. Ale nebojte, ježka Sonica v CoH 2 jako speciální jednotku neuvidíte.
Crusader Kings II: Old Gods - recenze
Jaké by to bylo vyrážet s drakkary na loupeživé nájezdy proti uctívačům Bílého Krista, budovat Velkomoravskou říši, obětovávat nepřátele na oltářích starých a pravých bohů? Crusader Kings II patří mezi současnou špičku historických strategií. Disponuje unikátním mixem politické, válečné a společenské strategie, což hře společně s velkou mírou detailu propůjčuje unikátní postavení. Jednoduše řečeno, hra vám dá možnost žít v kůži středověkého vládce.
Might and Magic Heroes VI: Odstíny temnoty - recenze
Máte fungující značku. Máte zázemí dokonale zpracovaného pokračování a máte i samostatně hratelný datadisk. Co víc si po odpočinku od klasické hry můžete přát! Vítejte opět ve světě Might and Magic Heroes VI, který skrze datadisk Odstíny temnoty dává prostor temným elfům.
Anomaly 2 - recenze
Města jsou v troskách. Torza kdysi monumentálních výškových budov se tyčí k nebi jako hrozící prsty, a jen těžko byste uvnitř rumiště hledali lidskou duši. Auta jsou poházená po ulicích, jako když vítr rozfouká podzimní listí. Zemi vládnou stroje pocházející z hlubin vesmíru, které o sobě dávají vědět všudy přítomnými věžkami, které ničí vše živé v okolí. Atmosféra je napjatá a působivá, stejně jako v prvním díle Anomaly: Warzone Earth. A nejenom atmosféra.
State of Decay - recenze
Byl to nevinný výlet do Mt.Tanner. Chystal jsem se tam na pár dní upíchnout, abych si trošku odpočinul od spěchu velkoměsta. Tábořil jsem, chytal ryby a užíval si sluníčka. Letní idylka se ale prakticky přes noc stala noční můrou. Při jednom z výletů po okolí jsem potkal Eda, mého dovolenkového souseda, jak s někým zuřivě zápasí. Podivná osoba se na něj úpěnlivě sápala a snažila se mu zakousnout do krku. Nejdřív jsem se do toho nechtěl míchat, ale když jsem přistoupil blíž, abych mohl nerušeně proklouznout kolem přes vzrostlé mlází, všiml jsem si, že tady něco nehraje – ta osoba silně zapáchala a její oči žhnuly zářivým červeným světlem. A tak jsem zasáhl. Bylo to o fous, ale nakonec jsme ji společně zdolali.
Remember Me - recenze PC verze
Historie se opakuje i v budoucnosti. To není oxymoron ani experiment s logikou. Alespoň ne ve vizi francouzských vývojářů z Dontnod Entertainment. Pro svou akční adventuru Remember Me si stvořili svět roku 2084, který v mnohém kopíruje naši současnost i včerejšek, a protože se z nich neumí poučit, dodává mu to nezaměnitelného aroma podobně jako kávě vtíravá reklama.
Soul Sacrifice - recenze
Opakovaně frkám, že PS Vita nemá dostatek „velkých“ her, které by nepřicházely z PSP respektive PSOne a bylo to něco jiného než plošinovky a spíše „odlehčenější“ hry různého typu. Vážně, před Soul Sacrifice jsem si znovu projížděl nabídku a smutně zjistil, že všech šest her, které mne zajímají, už mám.
Dark Quest - recenze
„Jděte do podzemí a zabijte všechny nestvůry, které ohrožují naší vesnici,“ praví muž na náměstí středověké vesnice. Ví, co říká a především je starý a moudrý. Poslechnete ho, sejdete do labyrintu, patnáct minut bojujete o holý život, vrátíte se s kapsami plnými zlata a s nepřátelskými trofejemi na opascích. Namísto slov díků uslyšíte: „Jděte do podzemí a zabijte všechny nestvůry, které ohrožují naší vesnici.“
The Last of Us - recenze
Říká se, že starého psa novým kouskům nenaučíš. V tom případě jsou ovšem tvůrci z Naughty Dog pověstnou výjimkou z pravidla. Oblíbení vývojáři stojící za sérií Uncharted mohli klidně spát na vavřínech a věnovat svou pozornost Indymu juniorovi alias Nathanu Drakeovi. Uncharted 3 totiž byla tak vypiplaná, že jsme jí napařili nekompromisních deset z deseti. A protože dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, smočil Naughty Dog svůj čumák v trochu jiném žánru. Možná máte z obrázků a videí pocit, že The Last of Us je "jen" Uncharted plus malá holka a inspirace ve filmovém trháku Já, legenda. Ten pocit je mylný a my ho chceme rozmetat na kousíčky.
The Night of the Rabbit - recenze
Studio Daedalic Entertainment nám ještě předtím, než si střihne letního levobočka v podobě tahového RPG Blackguards, předložilo titul přesně ve svém stylu. The Nigh of the Rabbit je klasická point-and-click adventura, která sice nevyniká nadnesenou obtížností jako třeba série Deponia, přesto může být zadostiučiněním i pro pokročilé hráče.
Leviathan: Warships - recenze
Tempus fugit. Čas běží! Před necelými dvaceti lety, v roce 1996, jsme mohli hrát realtimovou strategii Close Combat od Microsoftu. Byla sice jednodušší, než tahovka Steel Panthers (kterou dodnes hraji, protože mezi tím nevzniklo nic lepšího), ale byla to „tahová realtimovka“, což tehdy frčelo. Zadávali jste panákům příkazy, co mají dělat, pak jste aktivovali tah, oni vaše příkazy chvíli poslouchali, pak se do toho uprostřed tahu vynořil německý Tiger nebo do nich začal střílet minomet a oni pochcípali, čímž se vaše akce zhroutila. Inu - válka.
Don't Starve - recenze
Za vývojářským studiem Klei Entertainment stojí pozoruhodné portfolio her. Jejich tituly Shank, Shank 2 a Mark of the Ninja mnohým z nás přinesly skvělé herní zážitky, které vzešly z osobitého grafického zpracování a zábavných herních prvků.
Expeditions: Conquistador - recenze
Nedávno na Games vyšly dojmy z preview verze Expeditions: Conquistador, příjemného mixu klasického RPG a tahové strategie. Hra se vymaňuje z klišé fantasmagorického světa plného draků, nemrtvých příšer, mečů a magie, aby vás raději zavedla do dob divoké kolonizace Severní Ameriky, kde se dalo zažít dobrodružství víc než v Hyborii v dobách největší slávy.
GRID 2 - recenze
Závodní žánr se mezi prvním a druhým dílem GRID změnil k nepoznání. Všichni jako by pochopili, že polorealistické, ale přeci jen mírně odosobněné simulátory sice vyhrávají ceny, ale jejich tržby nevypadají příliš sexy v powerpointových koláčích. A tak se i největší hráči na trhu ženou za co nejširší cílovkou a snaží se balancovat na hraně obecného zájmu a pověsti vybudované na seriózním závodění. Není to jen o věčném a celkem černobílém rozdělování na simulace a arkády - je to především o snaze nějak to závoděním hráčům pocukrovat. A v tomhle směru zatím všichni slaví spíše rozpačité úspěchy.
Call of Juarez: Gunslinger - recenze
Jó, to byly časy, když jsem byl ještě mladej. Carnegie tehdy ještě neměl ocelárny, Rockefeller teprv dostával čuchnout, co je to černý, jak to teče ze země a já, Silas Greaves, jsem jezdil po starým západě a nemusel se o nic starat. Celý dny jsem jen čuměl na západy slunce i nekonečnou krajinu, kam jsem se mohl hned rozjet. Poslouchal jsem vytí kojotů a sem tam si zastřelil něco, co jsem pak stáhnul z kůže a povečeřel. Po tejdnu jsem kůže prodal a zase zmizel do divočiny. Byl tam klid a kromě zatoulaných desperátů jsem nemusel sahat po šestiraňáku. Prostě pohoda a spousta času na vychutnávání si přírody nebo zvelebování kempu. No ale vlastně, když tak nad tím přemejšlím, bylo to trochu jinak...
Star Trek: The Video Game - recenze
Byl to jeden z nejstrašlivějších okamžiků posledních měsíců. Herní kamera se skřípla v nepřirozeném úhlu a na televizi jsem uviděl zadní stranu Spockových očí překrytou spletencem vlasů připomínajících mrtvé rousnice. Špičky uší mizely z obrazu a s mrazivou pravidelností Spockova dýchání se znovu objevovaly.
Monaco: What's Yours is Mine - recenze
O Monacu se kdysi říkalo, že je to hra, ve které „Pacman potká Hitmana“. Ovšem během strastiplných deseti let vývoje z téhle kombinace vyprchalo mnoho atraktivity. Stihla ji totiž předvést spousta jiných her a Monacu uplavala první vlna rozkvětu nezávislé herní scény. Dnes bychom tedy paradoxně řekli, že hra vysála všechnu zábavu z Hotline Miami a Mark of the Ninja, přitom autoři těchto hitů byly v době prvotního zrodu Monaca ještě děti.
Zeno Clash II - recenze
Vezměte obraz Salvatora Dalího, plastiky Jana Švankmajera a Doylův Ztracený svět a nechte Mika Tysona, aby do nich mlátil tak dlouho, dokud nevytvoří jednolitou hmotu. Pak zavolejte chlapce z chilského studia ACE Team, ať z ní upečou hru – dostanete Zeno Clash, výlet do báječně nesmyslné krajiny osídlené fantastickými bytostmi, které spolu nejraději komunikují pěstními souboji.
