Shadow Warrior Classic Redux - recenze
Snad tisíckrát jsem si v průběhu hraní vyhlazené verze střílečky Shadow Warrior kladl otázku, zda má oprašování her z druhé poloviny devadesátých let smysl. Jestli nejde o přehnaně naivní představy tvůrců o nás hráčích. Proč se vlastně vracet do minulosti po dávno prošlapaných cestách? Snad z nostalgie? Ne nutně. V dnešní době příliš vážně se beroucích stříleček může jednoduchý, nenáročný, přímočarý a vtipný titul působit jako dar z nebes. I když má na krku šestnáct křížků.
ShootMania Storm - recenze
Představte si multiplayerovou hru, v níž dokáže zvítězit začátečník i proti ostřílenému matadorovi. Hru neovlivnitelnou mikroplatbami, levelováním či upravováním zbraní a schopností. Naivní myšlenka? Ne tak docela. Minimálně lidé z Nadea si dovolí nesouhlasit a svůj pohled na věc podpoří několikaletými zkušenosti s TrackManií, jejíž jednoduchý systém závodění celosvětově uchvátil několik miliónů hráčů. Proč to tedy nezkusit ještě jednou, tentokrát v žánru multiplayerových stříleček?
Middle Manager of Justice - recenze
Galaxy girl je tlustá. Sweet Justice nesnesitelně samolibý. @man furt jen tweetuje. Crimebot není vtipný. Surge protector je blbá. Všechny spojuje nevkusná volba jména a fakt, že dostávají výplatu od Justice Corp. Justice Corp je normální firma s franšízami po celých Spojených státech, která sdružuje superhrdiny bez rozdílu ras, pohlaví a inteligence. Úkol má jednoduchý: potlačovat drobné delikventy i neskutečně ďábelské zlouny, kteří zrovna chtějí zničit svět. Kterým ze superhrdinů se stanete? Žádným. Jako manažer střední třídy je budete komandovat. Vítejte do světa iOSové hry Middle Manager of Justice.
Carmageddon - recenze
V době vydání původního Carmageddonu jsem nebyl ještě ani v pubertě. Ideální věk na virtuální masakr nebohých chodců. Z jedné z nejkontroverznějších her své doby si toho už moc nepamatuju, ale některé věci mi zůstaly zaryté v mysli dodnes. Rudý Eagle, šílené bonusy z barelů, ježdění pod vodou, zvuky, hudba a samozřejmě stadión. Od té doby jsem jedničku nehrál a na Carmageddon Reincarnation jsem na Kickstarteru nepřispěl. Přesto jsem se do jedničky zase s chutí pustil, tentokrát na Androidu.
Legends of Dawn - recenze
Chorvati vstoupili do letní turistické sezóny skutečně ve velkém. Hned na začátku července se stali členy Evropské unie a krátce poté nezávislí vývojáři ze studia Dreamatrix dokončili a vydali diablovské RPG Legends od Dawn. První rozhodnutí je nevratné a už jej nic nezmění, k druhému naštěstí existují updaty a záplaty, které mohou hru vylepšit. A že těch updatů bude třeba!
Papo & Yo - recenze
Existuje celá řada způsobů, jak se postavit k obtížným životním momentům. Například zády. V tu chvíli na démony minulosti nevidíte, tudíž zdánlivě neexistují a nemůžou vás trápit – až na ten neodbytný pocit, že vás někdo sleduje, že za vámi číhá a chystá se udeřit. Právě takhle nakládal Vander Caballero se vzpomínkami na svého zesnulého otce: alkoholika, který s každým výbuchem vzteku tyranizoval celou rodinu a nejspíš měl na triku i špínu, o které jeho syn ještě není připraven mluvit.
Knights of Pen and Paper + 1 Edition - recenze
„Pojďte, pane, budeme si hrát!“
DARK - recenze
Dovedu si představit brainstorming tvůrců před zahájením vývoje upírské stealth akce DARK. Po otázce, jaké téma připadá zúčastněným „cool“, pravděpodobně létaly zasedací místností desítky různých postřehů. Vedoucí pracovník si vše pečlivě zaznamenal, porovnal plejádu nápadů s prodejními výsledky a shledal, že na dlouhém seznamu mu zbyly tři zvýrazněné věci: Hitman, Borderlands a upíři.
MotoGP 13 - recenze
Licencované sportovní hry to mají u kritiky vždycky těžké. Co mohou kromě aktualizovaných soupisek nabídnout, aby se daly hodnotit jako nové zboží? Některé se o inovace snaží alespoň v nepravidelných vlnách. Například letos bychom se po dlouhém čase mohli dočkat dvou zcela parádních fotbalů s novou fyzikou.
Skyward Collapse - recenze
Je poměrně obtížné popsat, o čem je vlastně Skyward Collapse. Tvůrci hry říkají, že to je jedna z poutavých her na Boha, kdy pod sebou ovlivňujete planetární dění a ukájíte své ego jako Peter Molyneux. Osobně jsem toho názoru, že tvořit a hrát „božské hry“ je spíše projevem nějakého duševního problému, protože i původní Populous byla značně nudná a rovněž tak i drtivá většina následujících her tohoto žánru včetně Black & White. Jejich pověst a renomé byly vždycky mnohem větší, než jejich skutečná zábavnost a dlouhodobá hratelnost. Ale někdo je zkrátka rád, když se k němu lidi modlí, i když jsou jenom virtuální.
Deadpool - recenze
Deadpool není běžný komiksový hrdina. Tím spíš to není typický komiksový hrdina od Marvelu. Je to psychopat a žoldák s absencí morálky, příčetnosti, smrtelnosti (má stejnou totální regeneraci jako Wolverine) a ...také ví, že je v komiksu a čtou si o něm voyeurští čtenáři.
Van Helsing: neuvěřitelná dobrodružství - recenze
Studiu Neocore Games to trvalo řadu let a pár solidních hardcore strategií říznutých akčními RPG prvky (King Arthur, The Kings Crusade), než se vývojáři rozhodli udělat z pouhého doplňku plnohodnotný akční RPG titul.
Dragon's Dogma: Dark Arisen - recenze
Desítky hodin! Desítky hodin grindování kvůli dalším desítkám hodin strávených v datadisku. Ale můžu si za to sám. Záloha uložených pozic byla příliš stará a postava na dvanáctém levelu skutečně nemůže vkročit do hlubin ostrova Bitterblack, což je hlavní a jediný obsahový přídavek Dragon's Dogma: Dark Arisen. Chci vám tím vysvětlit, proč vychází recenze se zpožděním. Grindovat čtyřicet úrovní není běh na krátkou trať. Na druhou stranu, zrovna Dragon's Dogma je hra, která nestárne a zejména nestandardní podoba „datadisku“ Dark Arisen vyvolává otázku: kdy a jak do něj investovat?
Civilization V: Brave New World - recenze
Vím, pálím nyní do vlastních řad, ale už u recenze předešlého datadisku jsem čelil nejasnostem okolo místního hodnocení Civilization V, takže považuji za vhodné zdůraznit, že v mém kumbále je hra ověnčena šestkou. Hra umí dobře mást tělem a její nedostatky se dost špatně rozeznávají na první a možná i na druhý pokus. Roli hraje i historická paměť, která u Civilizace vede k dojmu, že hra se nechová dle vašich představ kvůli vašim chybám. Ostatně tahle série byla vždy pověstná tím, že jste si chybná rozhodnutí slízávali i dlouhé tahy po jejich učinění. Z Gods & Kings se nakonec vyklubala ucházející žehlička, která systém o stupínek vytáhla pouze díky vlivu náboženství, jenž značně oddálilo, v pozdějších fázích nevyhnutelnou, přeměnu světového společenství v koutek kreténů.
Gunpoint - recenze
Nad hlavní třídou se smráklo a déšť začal hrát na střechy. Tohle je večer jako stvořený pro jednoho muže, jeden televizní program a čtyři příjemně vyhřáté cihlové zdi činžáku. Nestěžuju si. Jako bych ale věděl, že tenhle večer klidně neskončí. Kožené křeslo mě najednou strašně pálí do zad a chystám se odejít. Prostě tuším, že brzy nastane chvíle, kdy budu muset zbavit svět dalšího lumpa.
Arma Tactics THD - recenze
Bylo to loni v říjnu, kdy studio Sida Meiera většinu hráčů i kritiků příjemně překvapilo se svou interpretací XCOMu, která vzala počítače i konzole útokem, a nedávno vyšla na mobilních platformách. Historická Civilizace se jako tahový velikán pořád drží, ale XCOM spoustě hráčů připomněl, že v tahovém provedení nemusí být výborné jen války celých národů, ale stačí hrstka jednotek. Bohemia Interactive se o něco podobného pokouší také, ale nejdřív mobilně: pro Android nedávno vydala taktickou tahovku Arma Tactics THD.
The Walking Dead: 400 Days - recenze
Pane Carmacku, jak že to bylo s tím srovnáním příběhu ve hrách a v porno filmech? Může být příběh natolik důležitý, až pomalu vytlačí samotné hraní? Že ne? V případě adventurní série The Walking Dead rozhodně ano. Komiksově zabarvená adventura od Telltale Games loni vypálila rybník nejednomu vysokorozpočtovému titulu a ukázala, že když je hra dobře napsaná a osazená, hráči ji odpustí i takové věci, jako že si v ní vlastně moc nezahrají.
Strike Suit Infinity - recenze
Vesmírná střílečka Strike Suit Zero měla mnoho potenciálu, který však tvůrci nevyužili. V podstatě by se dalo říct, že hra působila, jako by si její vývojáři ukrojili příliš velký krajíc vesmírné akční arkády, který se jim nepovedlo dost dobře sežvýkat. V případě Strike Suit Infinity proto zvolili jiný přístup. Hru zbavili veškerého zbytečného pozlátka, osekali z ní, co mohli a nechali prakticky jen základní hratelnost. Pomohlo to?
Magrunner: Dark Pulse - recenze
Zkouším popatnácté nastoupit na plošinu, která rotuje "kolem světa" a sláva - daří se mi to. Jenže žaludek zase volá o pomoc. Ani nevím kvůli čemu víc. Jestli ze strachu, že nestihnu včas přestoupit na úplně stejný čtverec, který létá v protisměru, nebo z toho, že jsem tak hloupý a vůbec to zkouším. Stejně zase ztroskotám a Magrunner sežere další kus mého mozku. A možná i část reflexů, sebevědomí i trpělivosti. Nedokážu si vzpomenout na žádnou jinou hru, která by si mě tak moc chtěla dát k večeři.
Defiance - recenze
Pořádně dobré sci-fi zde zoufale chybí. Shodnou se na tom nejenom filmoví a televizní diváci, ale i hráči počítačových her. Jednoznačná shoda se však začne pomalu a jistě rozpadat v okamžiku, kdy se začneme bavit o akčním MMO titulu Defiance, který měl přinést propojení hraného seriálu a hry a pokud možno tím nastartovat nový sci-fi kult.
