Epic Mickey 2: Dvojitý zásah - recenze
4/10
zdroj: tisková zpráva

Epic Mickey 2: Dvojitý zásah - recenze

30. 11. 2012 21:00 | Recenze | autor: Lucie Jiříková |

Na populárních filmových či komiksových licencích a jejich hlavních postavách si přihřívá polívčičku hromada herních titulů. Hry, podstupující transformaci z filmového plátna či komiksového sešitu na obrazovky našich herních zařízení, se ale v drtivé většině případů nesetkávají s valnou realizací a záhy upadají do hlubokého zapomnění. Ovšem na to, co předvádí Epic Mickey 2: Dvojitý zásah, na to s ohledem k tomu, že jde o hru Warrena Spectora, nezapomeneme asi nikdy. Bohužel.

Epic Mickey 2 není primárně dětská hra, ale už vzhledem k námětu vybízí ke koupi všechny rodiče. Vedle vydání hry nedlouho před Vánoci a zpracování dětmi oblíbeného Disneyho světa se hra navíc dočkala české lokalizace (na konzolích textové, PC verze je i česky dabovaná) a označení PEGI 7. Zkrátka se tváří jako ideální dárek pro hraníchtivou ratolest. Pokud však Epic Mickey 2 je vůbec pro někoho, potom určitě ne pro sedmileté (a ani starší) děti. Ne že by to byla nějak násilná nebo snad vulgární hra. To jen principy, ze kterých je složená, z ní dělají velice obtížně pochopitelný a špatně hratelný kousek.

Absolutní štěpení

Po úvodní sekvenci, v níž se dozvíte, že herní svět byl téměř zničen a jeho zbytek rozštěpen na mnoho kousků, které teď potřebují slepit a opravit, se dostáváte do první části městečka plachtícího v oblacích. Na tomto kusu země se na vás začnou sypat střípky nic neříkajících informací a úkolů, které vás brzy zavalí a vhodí do situace, kdy vůbec nevíte, co máte dělat.

Zmatek je pro hru charakteristickým prvkem. Po vzoru samotného herního světa je hra rozštěpená na milion kousků, které drží po hromadě z důvodů, jež jsou známy pouze autorům samotným. Chybí zde něco, co by vás postrčilo ke správné akci nebo díky čemuž byste se mohli alespoň dovtípit, jak dál a kam dál.

A tak začnete běhat z místa na místo a za čas zjistíte, že úkoly jsou rozděleny na dvě skupiny. První skupina, tzv. vedlejší úkoly, se většinou omezí na zadání typu: vylez na střechu a něco tam oprav/vypni/zapni, nebo nenápadnější „Hm, mám pocit, že na střeše něco rachotí. Mickey, nemohl bys na to mrknout?“. Samo o sobě je to v pořádku a dalo by se s tím docela dobře pracovat, jenže to by náplň těchto úkolů nesměl srážet pokažený design herního světa.

Dokud se ucho džbánu neutrhne

Hned v úvodu hry budete postaveni před úkol dostat se na střechu detektivní kanceláře, z čehož se záhy stává úkol hodný génia. Zkusíte tam vyskákat, ale nejde to, takže logicky sáhnete po Oswaldovi, protože umí plachtit a mohl by se na místo určení snést ze sousední střechy. Nelogicky umístěná příčka by v tom neměla bránit.

Jenže to zkusíte jednou, dvakrát, třikrát a Oswald není sto příčku přeletět. Začnete tedy zoufale běhat po městě a zkoušet jiné způsoby řešení.  A protože žádný z nich nefunguje, tak ještě jednou a naposledy se vrátíte k počáteční akci a světe div se, najednou to jde – Oswald se za příčku nezachytí a Mickey se na úbočí domu dokáže přitáhnout.

V tu chvíli ale nebudete jásat „hurá“, to vás ujišťuju. Tvůrci chtěli pod vedením Warrena Spectora vystřihnout menší sandbox, čemuž však zapomněli přizpůsobit povahu úkolů. Výsledkem je nejenom výše popsaný zážitek, ale spousta dalších situací podobného charakteru, kdy se chytáte za hlavu a přejete si, aby Spectorovci nebláznili a raději z toho udělali hezkou, milou a zábavnou plošinovku, co se snaží zabavit plněním úkolů a ne hledáním způsobů, jak k tomu přistoupit – navíc ve strnule a graficky obhrouble zpracovaném prostředí, které zadupává jakýkoli šarm Disneyovek z předlohy.

Krátké a lehké, dlouhé a nudné

Špatný level design samozřejmě trápí i druhou skupinu úkolů, která se nakupila kolem hlavní dějové linky. Střídající se 2D a 3D úrovně jsou buďto extrémně krátké, primitivně jednoduché a nudné, nebo zdlouhavé, matoucí a nepřehledné. Jestli se autoři tímto způsobem chtěli přiblížit mladšímu publiku, tak se jim to rozhodně nepovedlo. Nejdříve je nesmyslně staví před nejasně definované překážky, a hned poté je odmění plytkým zážitkem, kterým proletí tak rychle, že si jej ani nebudou pamatovat.

Některé 2D levely trvají možná jen minutu, sestávají z dvaceti plošinek a jejich náplní je pouze to, že si musíte vyzmizíkovat překážku / nabarvit plošinku Mickeyho speciálními barvícími schopnostmi. Poněvadž jsou v těchto levelech překážky jasné zvýrazněné, zhostí se toho bez problémů i nemluvně, která ale záhy čeká šok.

Trojrozměrné úrovně jsou totiž naopak hledáním jehly v kupce sena, které dá zabrat i členům klubu Mensa. Zatímco předměty, které lze nabarvit, jsou docela viditelné, ty, které lze vyzmizíkovat, nevidíte. Ve výsledku tak běháte po lokaci, stříkáte zmizíkem na všechny strany a čekáte, co z toho vyleze. Je to něco podobného, jako byste se v Call of Duty snažili zastřelit neviditelného nepřítele. Tohle asi Warren Spector neměl na mysli, když před vydáním hry sliboval, jak bude herní svět motivovat k exploraci a umožní některé překážky obejít vícero způsoby…

Mickey v říši divů

V začátku se hra sice snaží tvářit jako inteligentní kooperativní záležitost, jenže úkoly jsou přímočaré a veškerý důvtip budete používat tak leda k hledání potřebných součástek, nebo ke zkoumání ovládání nových herních prvků, které vám jaksi někdo zapomněl vysvětlit.

V tomto bodě mohl pomoci Oswald se svými schopnostmi, jenže to by chudák nesměl dostat do vínku úplně tupou AI, která mi silně připomínala lišku ze Sonica 2 – umírá na každém druhém kroku a často se při postupu hrou opožďuje. Řešení problému se přímo nabízí v podobě hry s někým živým, ale vzhledem k tomu, že Oswaldovy úkoly jsou spíše marginálního charakteru, nebude se váš partner příliš bavit a tím pádem ani vy.

zdroj: Archiv

Pohádka se špatným koncem

I v příběhu se najde několik trhlin. Ve velmi krátkém časovém údobí na vás hra vychrlí desítky názvů či jmen míst, osob i věcí a nezapomene ani na vyjmenovávání spousty situací. Normální člověk se v tom množství bez patřičného kontextu brzy ztratí, nemluvě o tom, aby si je dal dohromady a mohl je tedy v rámci příběhu nějak prožívat.

Jako motivace k dalšímu hraní neselhal pouze příběh, nýbrž i hlavní herní prvky a ty vedlejší to nijak zvlášť nevylepší. Ve hře se nacházejí různé předměty ke sbírání, které doplňují zdraví, barvu a ředidlo do Mickeyho zásobníku. Některé z nich můžete směňovat za různé cetky a další vylepšení, jež jsou však vzhledem k nesmrtelnosti postav zcela nepotřebná. A koupit si kostým ve hře, která vás nebaví, nýbrž stresuje, to se nedá brát jako polehčující okolnost nebo nedej bože nějaké plus.

Epic Mickey 2 nakonec nezachrání ani možnost dohrát ji bez nutnosti zabití jediného nepřítele. Mickeyho schopnost obarvovat předměty na nepřátele totiž působí jako amorův šíp na lidi a dělá ze zlořádů kamarády. Vlastnost je to docela roztomilá, ale na konto uvedených nedostatků ve hře zcela zaniká.

Není pro děti, není pro dospělé, není raději pro nikoho

Epic Mickey 2 se možná tváří jako hra dětská, ale sami tvůrci už skrze první díl deklarovali, že rozhodně není určena jenom dětem. Problém je v tom, že děti i dospělí nebudou z nejnovějšího díla Warrena Spectora vůbec moudří a už vůbec ne nadšení.

Pokud jste čekali vylepšené pokračování slibné jedničky, nedočkali jste se. Pokud jste čekali inteligentní a dobře navrženou zábavu, tak jste se dočkali pravého opaku. Jestli je na Epic Mickey 2 třeba něco opravdu ocenit, pak onu českou lokalizaci, která byla u PC verze povýšena na skvělý dabing. Ale kvůli lokalizaci či dabingu se hry nekupují a nehrají…

Verdikt:

Epic Mickey 2 je názorným příkladem toho, jak by neměla vypadat hra od tak zkušeného tvůrce, jakým je Warren Spector. Za výsledný nepodarek nese odpovědnost hlavně špatný level design, nesourodý příběh, slabé technické zpracování, nudná kooperace a hloupá AI. Jediným skutečným pozitivem hry je česká lokalizace včetně dabingu u PC verze.

Nejnovější články