King’s Bounty 2 – recenze
Nemotorné pokračování legendární série tahových strategií
Humankind – recenze velkolepé strategie ve stylu Civilization
Namixuj si vlastní stát!
Black Book – recenze výletu do slovanské mytologie
Zaklínačovštější než Zaklínač
Warhammer 40,000: Battlesector - recenze
Za Císaře, za Sanguinia, za Baal!
Yakuza: Like a Dragon – recenze návratu japonské mafie
Bezdomovcem v Jokohamě
Immortal Realms: Vampire Wars – recenze upírských Heroes
Tam, kde Drákula dává dobrou noc
Star Renegades – recenze tahového RPG v časové smyčce
Žijte. Bojujte. Zemřete. A žijte znovu
Alder’s Blood – recenze
Nezabíjejte boha. Zabít boha je pěkně blbý nápad. Nietzsche to udělal, a co se mu stalo? Umřel. Stejně jako umírají všichni kacíři a bezvěrci, kterým se ve strategii Alder’s Blood poštěstilo zavraždit svého otce a stvořitele, protože z posvátné krve se rodí monstra s jediným cílem. Celkem podobným tomu, jaký kdysi měla Potopa světa.
Gears Tactics – recenze překvapivě skvělé strategie
V herní branži existuje jedno nešťastné stigma: když se studio proslaví střílečkovou sérií, všichni od něj očekávají už jen střílečky a domnívají se, že nic jiného neumí. Samotní vývojáři se neradi nechávají takto zaškatulkovávat a historie už mnohokrát ukázala, že jde o nesmyslný předsudek. Vždyť i mistři RPG umějí shootery (Blizzard), i bohové gangsterek zvládají ping-pong (Rockstar) a i notoričtí akčňáci dokážou nečekaně dobré tahovky (Coalition/Splash Damage). A právě o jedné takové tahovce bude dnes řeč.
XCOM: Chimera Squad – recenze
Na XCOM 3 čekám jako na smilování, a tak jsem v redakci minulý týden s nadějí zadržel dech. Firaxis totiž najednou oznámili jakýsi XCOM: Chimera Squad s tím, že hra vychází zhruba za týden. Jenže to netrvalo dlouho a já zase vydechl, protože jsem si krátce po spuštění uvědomil, že tohle není ten XCOM, který hledám.
Persona 5 Royal – recenze
Hnulo se v něm svědomí. I když, něco mi říká, že to nebylo svědomí. Byla to moje skupinka zlodějíčků, jejichž cílem není nic menšího než snaha změnit lidská srdce k lepšímu a přinutit i ty největší zlosyny ke zpytování svých činů. Persona 5 by se mohla jevit jako simulátor života japonského studenta s nějakými těmi tahovými souboji, ale ve skutečnosti jde o neuvěřitelně atraktivní cestu do hlubin lidského vědomí okořeněnou tím správným japonským bizárem.
Broken Lines – recenze
Pokud existuje jednoslovný termín, jímž bych shrnul balíček do sebe hladce zapadajících mechanik v novém taktickém RPG Broken Lines, nenapadá mě výstižnější slovo než „svěží“. A nemyslím tím jen zasazení do alternativní druhé světové války, ale i spoustu zábavných herních prvků, které s sebou tato zdánlivě nenápadná hra přináší.
Conglomerate 451 – recenze
Představa dungeon crawleru říznutého cyberpunkem opírajícího se o hluboce propracovaný RPG systém a roguelike prvky vypadá na první pohled velmi zajímavě. Pokud se ale realizace ambiciózní myšlenky zhostí nezkušené studio, může vzniknout nezáživná slátanina – což je také případ Conglomerate 451.
Corruption 2029 – recenze
Chcete krátkou verzi? Corruption 2029 je skoro to samé jako originální tahová strategie Mutant Year Zero: Road to Eden, která si od nás v recenzi vysloužila velmi pěknou osmičku. Jen s tím rozdílem, že tahle „novinka“ už není ani originální, ani pěkná. A ta dlouhá verze? Rozklikněte zbytek recenze.
