Věci s „black“ v názvu mívám rád. Black metal, Black Temple, Black Sabbath a spousta dalších mají v mém srdci speciální temné místo. Black Legend by už svým názvem napovídala, že budeme dobří kamarádi, zvlášť v kombinaci s faktem, že jde o tahové RPG zasazené do zajímavých kulis a zároveň to není stylizovaná vizuální novela nebo JRPG. Ale bohužel. Tenhle zážitek mi nechutná ani zdaleka tolik jako Ozzymu netopýr.
Okultní nálož
Black Legend nabízí všechno, co byste mohli od tahového RPG čekat. Jsou tu propracované souboje, dialogy, talenty a hratelné třídy, spousta equipu, objevování nového světa, různorodí nepřátelé a náročné boss fighty, které vás prověří i na nižších úrovních obtížnosti. Na papíře je Black Legend splněným snem každého fanouška žánru. Jenže jakmile začnete hrát, zjistíte, že to tak zářné není.
V prvé řadě vás praští do očí zastaralá technologie, která se podepisuje na samotném chodu hry, ale také na uživatelském rozhraní nebo modelech postav. Čím víc času ve hře strávíte, tím jsou tyto neduhy stáří patrnější. V roce 2021 jednoduše čekám od her trošku jinou úroveň zpracování. Když nemůžete nabídnout skvělou grafiku, zkuste silnou stylizaci, která zakryje technické neduhy!
V Black Legend samozřejmě nemůžete čekat prosluněné mýtinky plné koloušků. Odporuje to nejen názvu, ale i zasazení – země sužovaná kultisty, prazvláštním morem, plná nebezpečí a soulovského designu po pochmurném zpracování přímo volá.
Naneštěstí jsou si ale kousky světa podobné jako vejce vejci, a byť hráč co chvíli přechází mezi lokacemi a je vystavován loadingu, nedokážete se zbavit dojmu, že jste vlastně pořád na stejném místě s nachlup stejnými assety a rozložením ulic. Brány blokující cestu navíc většinou slouží jako nedílná součást všudypřítomného backtrackingu, takže při prvním průchodu každou lokací máte v podstatě předem nalinkovanou cestu a teprve při dalším průchodu (po splnění questu) si můžete výlet zpříjemnit. Alespoň do doby, než se do lokace z nějakého důvodu vrátíte a ona bude opět zaplněna nepřáteli.
Hádej, kdo jsem
I když je cestování po temném světě neuvěřitelně jednotvárné, zaslouží si autorské studio pochválit za dvě zásadní věci – alchymistické mechaniky a hratelné třídy. A začneme od druhého bodu.
Hratelných tříd je ve hře požehnaně a jejich hlavní kouzlo spočívá ve skutečnosti, že si je odemykáte souboji (případně je najdete v truhle, z nějakého důvodu) a následně si je můžete téměř libovolně přepínat nejen u hlavní postavy, ale také u zbytku čtyřčlenné party. Pokud tedy narazíte na souboj, kde jste znevýhodněni a víte, že s jinými dovednostmi byste měli větší šanci, stačí si nahrát starší uloženou pozici, změnit hratelné třídy a zkusit štěstí a um znovu.
Není to samozřejmě tak jednoduché, jak by se mohlo z předchozích řádků zdát, protože každá třída je omezena ohledně toho, co může využívat za výzbroj a výstroj. Rogue nebude pobíhat po bojišti v těžké plátové zbroji, stejně jako si podpůrné třídy nebudou rozumět s velkotonážními palicemi nebo postavy bojující nablízko s palnými zbraněmi té nejlepší kategorie.
zdroj: Warcave
Zatímco generické souboje s moby většinou zvládnete většího přemýšlení, všechny zásadnější potyčky mají složitější průběh, zahrnující první bolestivé vyzkoušení a následnou optimalizaci party. Můžete specializovat i jednotlivé spřátelené žoldáky a rozšiřovat partu o neaktivní členy a možnost změnit sestavení týmu v podstatě kdykoliv a přizpůsobit se například nově nalezenému vybavení má svoje kouzlo a vyzývá k experimentování.
Musíte být ovšem efektivní nejen při plánování, ale i při soubojích samotných. Tady přichází na řadu druhá přednost Black Legend, téměř všemocná alchymie – pojmy jako rubedo a albedo znáte dost možná ze Zaklínače a tady fungují docela podobně. Stačí aplikovat správné schopnosti s žádoucím doprovodným efektem, vhodně je kombinovat a nepřátelé budou padat jako podťatí.
Všeho moc škodí
Ze všeho nejvíc Black Legend škodí paradoxně přemíra soubojů. Přesněji vycpávkových soubojů. Střetnutí s bossy mají svoje kouzlo, obtížnost, nabízejí výzvu a delší dobu trvání jim snadno odpustíte, protože bossové nedají zadarmo ani pokývnutí hlavou.
Pomalé tempo (a pomalé je, i když si ho ve hře zrychlíte) je ovšem neskutečně frustrující při běžném pohybu po světě. Otevřené ulice sice poskytují možnost se některým nepřátelům vyhnout a nevstoupit do jejich zorného pole, ale ne vždy je to proveditelné nebo předvídatelné. Stačí vykouknout zpoza špatného rohu a máte tu další souboj.
Délka animací a přesunů plus hrátky s fyzikou (lezení na překážky) je opravdu na škodu, a přitom vlastně nemáte většinou šanci udělat během tahu nějaké závratné množství akcí. Hra se tak stává v některých fázích velmi otravnou, protože namísto odměn jste vystavováni dalším a dalším smečkám psů nebo náhodných kultistů. Obzvlášť znatelné je to kvůli absenci mapky nebo minimapy, která by pomáhala s průběžnou orientací. Hráči tak musí sledovat rozcestníky, a pokud se vlastní nepozorností dostanou do slepé uličky plné nepřátel, inu, nezbývá než zase bojovat.
Hra tím sice podporuje nutnost sledovat texty a poslouchat dialogy, ovšem jejich kvalita je velmi průměrná a jednoduše nebaví. Přičtěme k tomu špatný interface a nepříliš kvalitní dabing a máme vystaráno na automatické přeskakování všeho, co půjde.
A když už je opět řeč o uživatelském rozhraní: Hře by neskutečně prospělo lepší ovládání inventáře a přepracovaný systém obchodování. Chybí možnost efektivně porovnávat statistiky u vybavení, přehledně zjišťovat, která postava je čím vybavena a podobně. Prostě věci, které by člověk u hry podobného ražení automaticky očekával.
V neposlední řadě si musím postěžovat na často velmi náhodnou efektivitu jednorázových předmětů, kterými můžete své reky vybavit. Zatímco vám oheň pod nohama pocuchá životy i fasádu, nepřátelům často jen zvedne tělesnou teplotu a vy si vyplýtváte drahocenný molotov.
Nápad dobrý...
...provedení pokulhává. Black Legend mi silně připomíná produkci studia Spiders, autorů Technomancera nebo Greedfall. Čím přesně? V prvé řadě nadšením pro věc. Black Legend je bezesporu dítko, na jehož vývoji autoři tvrdě pracovali a udělali maximum pro to, aby na obrazovku převedli svoji originální vizi. Black Legend chce být zajímavou hrou, ale, opět přesně jako hry od Spiders, dojíždí na zpracování. Nepochybuji o tom, že si tahle morová tahovka svoje publikum najde, jen bude asi dost omezené, složené z hráčů, kteří jsou ochotní přivírat oči.
Kvalit je tady čertech málo a musíte kopat jako trpaslíci hodně hluboko, abyste narazili alespoň tu a tam na kousek něčeho, co potěší, pobaví a pohladí po duši. Nechci být na hru zbytečně zlý, ale nedokážu se zbavit dojmu, že měla vyjít tak před deseti lety. Tehdy by možná zabodovala na celé čáře, ale dnes máme k dispozici spoustu zajímavějších titulů za pár šupů. Pokud toužíte po skutečně luxusním tahovém RPG, namátkou vám můžu doporučit skvělý Octopath Traveler (je i na Game Passu).
