A Total War Saga: Troy – recenze
7/10
zdroj: Creative Assembly

A Total War Saga: Troy – recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

20. 8. 2020 18:30 | Recenze | autor: Václav Pecháček |

Pojďme si na začátek zahrát krátkou soutěž o to, kdo je větší naivní blbec. Soutěžící číslo jedna: Meneláos, král spartský, který důvěřivě vpustil do svého domu uhlazeného sexy lišáka Parida a vůbec ho nenapadlo, že by jeho mladá, náruživá ženuška mohla dostat chuť na trojskou jednohubku. Soutěžící číslo dvě: Vašek, recenzent český, který se nejapně domníval, že může odsoudit hru na základě pár videí a čtyř hodin dema ze samého začátku hry.

Takhle, odpověď je docela jasná: Větší blbec je stoprocentně Meneláos, protože ten k napravení své chyby potřeboval deset let brutální války, zatímco mně stačí deset tisíc znaků ve Wordu. Ale i tak si sypu popel na hlavu, poněvadž klíčových, vše shrnujících 35 znaků dává dohromady následující větu: A Total War Saga: Troy je dobrá hra.

Předčasný skeptik

Sérii Total War se v posledních letech daří. Tahová, strategická mapa, kde si lámete hlavu, na jaké město zaútočit či jakou budovu v něm následně postavit, se snoubí s taktickými bitvami v reálném čase, kde hezky ručně posíláte svoje pluky vstříc krvavému osudu. Lidem se to líbí, a vzhledem k tomu, že jsem člověk, se mi to líbí taky – ať už bojuju ve fantasy Warhammeru, vracím se do antického Říma, nebo objevuju úplně novou kulturu v čínských Three Kingdoms.

Ale skutečně jsem nečekal, že se Troy, menší hra zařazená do podsérie Total War Saga, k těmto velmožům a bohatýrům strategického žánru připojí. Byl jsem skeptický od okamžiku, kdy mi byla vývojáři na Gamescomu prezentována podivně nekoherentní vize, která působila, jako by si nemohli vybrat, zda pro svůj strategický epos zamýšlejí historické zasazení, nebo to mytologické.

Žádná kouzla, žádné Diovy blesky, které by zvrátily průběh bitvy, žádné přiznané nadpřirozené prvky, ale zároveň minotauři, harpyje, obři a kyklopové jako vojenské jednotky, sice údajně obyčejní lidé v kreativních kostýmech, které mají zastrašit nepřítele, takzvaná „pravda skrytá za mýtem“, ale i tak – umíte si představit lepší způsob, jak totálně zničit jakýkoliv dojem z toho, že se skutečně nacházíte v době bronzové?

zdroj: Vlastní

Pak jsem si vyzkoušel čtyřhodinové demo ze začátku kampaně a moje skepse vzrostla. Tentokrát mě zklamaly hlavně bitvy – připadaly mi primitivní, arkádové, netaktické – prostě oba pošlete dopředu chumly náhodné pěchoty, ty se budou pět minut řezat, pak se jedna strana zlomí, konec, šlus, jdeme domů, ukliďte si po sobě mrtvoly.

Zlata se nenajíš

Jenže to, co se může na první pohled zdát jako selhání, někdy dokáže po chvíli příjemně překvapit („Zatracená smůla, trefil jsem ho jenom do paty!“ povzdechl si možná kdysi Paris). No a zrovna tak se to má s Troy. Jakmile jsem odehrál pár desítek tahů, s úžasem jsem si uvědomil, jak dobře se vlastně bavím u hry, u níž jsem to vůbec nečekal.

Tedy, že by to mohlo fungovat na kampaňové mapě, že mě bude bavit správa politiky, hospodářství a infrastruktury, to jsem opatrně očekával. Od počátku se mi totiž zamlouvá nový systém zdrojů – místo aby bylo bohatství celé vaší říše abstrahováno do zlaťáků, musíte se v době bronzové starat zvlášť o jídlo, kameny, bronz, dříví a zlato.

To všechno je potřeba, to všechno musíte někde nakrást a nadrancovat, a tím pádem to hraje roli ve vaší nevyhnutelné expanzi, protože každé město produkuje jen něco. Jako Achilles jsem se orlím zrakem rozhlédl po svých sousedech, bezmyšlenkovitě se škrábal na šlaše a přemítal, jestli pro mě bude lepší zmasakrovat severní rybáře se spoustou jídla, nebo západní horníky, jejichž tragická oběť na oltáři historie by pro mě znamenala tuny bronzu.

Do toho má starořecký vladař starosti i s panteonem bohů, kteří o vás každé kolo ztrácí zájem, pokud jim nestavíte nové chrámy a nepřinášíte nové oběti, věnuje se výzkumu nových technologií, každý z hrdinů, čtyř na řecké, čtyř na trojské straně, sleduje vlastní osobní úkoly a podléhá specifickým mechanikám – třeba takový Achilles, když je moc dlouho zavřený doma a lenoší, začne být hrozně arogantní, urážet cizí vyslance a vy se můžete rozloučit s uzavíráním diplomatických dohod.

Totální válka

Leccos z toho jsem ale viděl už v demu, tak proč jsem s plnou verzí daleko spokojenější? Protože se naplno projevila jedna vlastnost, která Troy vystihuje možná ze všeho nejlíp: intenzita.

Protože vaše tažení za nesmrtelností, nebo aspoň slavnou smrtí, začne být intenzivní zatraceně rychle, jakmile se vaše říše rozroste, ostatní mocnosti vás uvidí ve zpětném zrcátku a řeknou si: „Aha! Problém!“ Pak vám podezřele koordinovaně vypoví smlouvy o neútočení a než se nadějete, válčíte na všech frontách zároveň.

zdroj: Creative Assembly

Poslední Total War, který by mě takhle tlačil ke zdi a nenechal ani na sekundu vydechnout, byl asi Attila, který byl od začátku koncipovaný spíš jako survival než klasická dobyvačná strategie. Pokud byste si radši jeli vlastním tempem a chtěli mít čas a prostor na plnění homérských úkolů (Achilles se třeba na určitém místě na mapě musí seznámit se svým milým Patroklem, který se následně stane jeho generálem), doporučuju sáhnout po některé z lehčích obtížností.

Právě tyhle úkoly by měly sloužit jako vypravěčská páteř, kolem které se povine svalstvo osudu každého jednotlivého hrdiny, ale faktem je, že v praxi na ně většinou nebudete mít čas a spíš budete od hradeb odrážet dalšího soka z nepřeberného zástupu oportunistických parchantů.

A vůbec – nejlepší bude, když na celou trojskou válku zapomenete a jediný Homer, který vám přijde na mysl, bude ten žlutý, co má rád Vočkovo pivo. Protože Troy toho paradoxně s trojskou válkou nemá moc společného.

Grázlovství dle Parida a Odyssea

Už jen ta startovní situace. Každý ze slavných králů, Meneláos, Agamemnon, Odysseus a tak dále, si v klidu vládne na svém nepříliš rozlehlém písečku tak, jako jejich otcové po generace před nimi. Pak ale zazní startovní výstřel, když Paris unese Helenu, a všichni náhle jako pominutí začnou dobývat své sousedy, nikoli Trójany, ale okolní Řeky, dokud se nevytvoří několik superfrakcí, co si to pak o mnoho tahů později skutečně rozdají o nadvládu nad světem.

Trojskou válku, v níž by proti sobě v Malé Asii bojovaly dvě spojenecké sítě plné nezávislých aktérů, tady prostě nezažijete, ani kdybyste se rozkrájeli. Možná se vám dokonce stane, tak jako se to stalo mně, že místo achajské invaze se v Řecku vylodí Paris s Hektorem, ve spolupráci s Amazonkami začnou všechno plenit, zničí Mykény a zabijí Agamemnona, Odysseus zradí Řeky a napadne Spartu a chudák Achilles se snaží ze všech sil zastavit bronzový příliv z východu. Z čehož by mě tedy, být Meneláem, fakt asi kleplo, protože když vám trojské princátko unese ženu a vy se jdete pomstít, to je jedna věc, ale když vám unese ženu a následně se vrátí v čele armády, aby vás ještě navíc zavraždil…

Zkrátka bych doporučoval zapomenout na to, že znáte nějakou legendu o trojské válce. Prostě si užívejte bezdeché strategizování a to, že vám hra nedá chvilku klidu a že na vás valí rozhodnutí za rozhodnutím, bitvu za bitvou.

Taktické motokáry

A u těch bitev zkuste pro změnu zapomenout něco trošku jiného – že by Troy vlastně teoreticky měla respektovat historii. Ano, jsem si vědom skutečnosti, že o této epoše toho prokazatelně víme pramálo a že žádná trojská válka dost možná neproběhla, ale Troy má k dějepisu pohrdavější vztah než pubertální sedmák v horkém pátečním odpoledni, a pokud Total War hrajete, abyste se nechali co nejvěrněji transportovat do jiné epochy lidských dějin, tady se po chvíli budete cítit jako rozjařený Hektor, když mu první voják rozpačitě poklepal na rameno, aby mu sdělil, že mezi Achilla a chlápka v Achillově brnění výjimečně není možné položit rovnítko.

To, že bitvy absolutně nepůsobí realisticky, není ani tak způsobeno tolikrát omílanými (ne)mytologickými potvorami, ale spíš zběsilou rychlostí všeho, co se před vámi odehrává. Než se nadějete, lehká pěchota přesprintuje celou mapu z jednoho konce na druhý, což je ale aspoň užitečné ve chvíli, kdy má tahle lehká pěchota posílit vaši frontovou linii. Ta totiž rozhodně nevydrží stát a bojovat déle než minutu, ani kdyby byla složená ze samých behemotů vkutých do bronzu.

Objevují se samozřejmě i vyloženě faktické nesmysly jako vojáci s železným brněním, těžká jízda (koně se používali k tahání válečných vozů, v sedle by nikdo do lesu kopí nenajel) a samozřejmě supersilní hrdinové, pro které „férovka“ znamená „já sám proti stovce vašich“.

Ale ono je to nakonec úplně jedno ze stejného důvodu, proč nezáleží na tom, že strategická kampaň používá Iliadu místo toaleťáku: Je to intenzivní zábava, jako když sešlápnete plyn až na podlahu. Autorům se povedlo vytvořit bitevní pole, kde se během pěti minut odehrají fascinující vojenské mikropříběhy, nějakým způsobem se jim podařilo učinit zajímavým bojiště, kde se z devadesáti procent nachází jenom samá pěchota.

V tom cítím ten nejzásadnější rozdíl oproti prvnímu dílu podsérie Total War Saga, Thrones of Britannia. Tam mi všechny jednotky přišly naprosto stejné, nemotorné, pomalé, neohrabané. Velmi realistické, to ano, jenže při hraní Troy jsem zjistil, že radši než s dokonalou, ale nudnou štítovou hradbou si budu hrát s bandou ahistorických šílenců, mezi nimiž vznikají zajímavé interakce.

Je tu lehká pěchota bez brnění a bez štítů, která umí soupeři nádherně vletět do boku a nadělat paseku, ale v následné řeži to většinou strašně schytá. Jiní lehcí pěšáci už mohou mít meče a štíty, takže jim daleko míň vadí střelba z luků, ale s těmi obchvaty to nebude tak slavné. Je tu střední pěchota, je tu těžká pěchota, může mít kopí nebo meče nebo palcáty nebo sekyry, někdo si umí v průběhu boje vyměnit zbraň, jiný je imunní vůči útokům z boku, další nikdy neuteče a jeho jednotku musíte vybít do posledního muže…

A na bojišti vzniká nádherný chaos, který je rychlý, je zběsilý, ale zároveň vás nutí přemýšlet, což je také něco, co jsem za těch prvních pár desítek kol dema, když jsem měl na výběr jen pár typů jednotek, nemohl pochopit. Ale teď už chápu, jak strašně moc záleží na složení vaší armády a na tom, zda budete schopni identifikovat svoje silné stránky a stejně efektivně využít soupeřovy slabiny, to všechno navíc na nádherných, členitých mapách s velkou spoustou terénních překážek.

Jen je škoda, že na tohle identifikování a využívání budete sami, protože umělá inteligence opět není žádný AlphaStar a zvlášť při obléhání je, pro Total War už bohužel typicky, zcela pitomá. Pokud máte s hrami od Creative Assembly hlubší zkušenosti, byl by zázrak, kdybyste prohráli bitvu, kterou ukazatel sil označuje za vyrovnanou. Ale jen nemějte strach, nepřátel je tolik, že velmi často budete bojovat proti přesile.

Povolení zabíjet (agenty)

Kromě neuvážených útoků práčaty přímo proti opevněným hradbám existuje ještě jeden způsob, kterým umělá inteligence narušovala můj vnitřní duševní klid. A tím jsou agenti. Vývojáři se holedbali, že na to konečně kápli, že přišli na způsob, jak z tohohle problematického elementu, který pořádně nefungoval snad v žádném Total Waru, udělat skvělou mechaniku. No, nepřišli.

Věc se má tak, že kromě vojáků do svých řad rekrutujete i diplomaty, kněží nebo špióny. S jejich pomocí pak můžete třeba obětovat bohům, demoralizovat nepřátelskou armádu, zabít cizího agenta, zvýšit spokojenost v určité provincii a tak dále. A tou novinkou měla být především skutečnost, že agenti jsou hodně silní a skutečně se vyplatí je používat.

A což o to, ono se to fakticky vyplatí, jenže to bohužel ví i AIčko. A tak těch agentů najímá celé hrsti a rozhazuje je po mapě. A když nastává čas odkliknout další tah a podívat se, co v tom svém vymyslí soupeři, v pozdních fázích hry jen tupě sledujete, jak proti vám nepřátelé zkoušejí provést, a teď si nevymýšlím, klidně 15 agentských akcí za kolo. Na každou se musíte podívat, ke každé vám vyskočí notifikace, kterou musíte odkliknout. Pamatujete, jak jsem chválil neobyčejnou intenzitu celého zážitku? Tak tu se agentům téměř daří pohřbít.

Zapomínat, bavit se

Téměř, ale ne úplně, protože on i ten Achilles si určitě mezi zapichováním Trójanů občas blaženě sedl na kládu a trochu si oddechl (čímž v žádném případě nenarážím na drby o jeho homosexuálním vztahu s Patroklem, vy puberťáci). A oddych je třeba, protože jaká je Trója? Správně, in… víte co, už to nebudu opakovat, protože by to mohlo znít jako zpochybňování vaší teligence.

Ale stejně ještě jednou radši zopakuju nejdůležitější doporučení, kterým by se měli řídit všichni, kdo si chtějí tenhle nový, menší, chudší, ale zábavný a kreativní Total War užít: Zapomeňte na mýtus a zapomeňte na historii. Troy svoje zasazení nerespektuje, což je sice ohromná škoda, ale ještě větší škoda by byla, kdyby výsledkem byla špatná hra. A to, navzdory mým počátečním obavám, v žádném případě není.

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

Troy nenabízí ani dějepisně podložený odhad, jak asi mohla vypadat trojská válka, ani plnohodnotnou mytologickou řežbu. Nějakým zázrakem se jí ale povedlo jak z bitev, tak z dlouhodobého strategizování vykřesat velkou spoustu intenzivní zábavy. 

Nejnovější články