Nastal fotbalový podzim, hurá. FIFA 11 vpadla na PC s novou silou (recenze), nadšením a krví, nedávno nás potěšil Football Manager 2011 (recenze) a zbývá tedy Pro Evolution Soccer se stejnou číslovkou. Jako každý rok se dva nesmiřitelné tábory ultraortodoxních příznivců a odpůrců digitálního fotbalu vrhají do bezcílného boje, čí značka je lepší.

Tato recenze si neklade ambice otevřít vám oči. Pokud patříte mezi milióny fanoušků série Call of Duty, pravděpodobně už totiž Black Ops hrajete a se zhruba stejnou pravděpodobností jste si vědomi toho, jaké limity a chyby herní systém tohoto válečného opusu dlouhodobě má. Vytýkat dnes některé hře v sérii CoD striktně lineární postup v misích, přehnaně megalomansky naskriptované scény nebo relativně krátkou herní dobu nemá valného smyslu. Z toho všeho se za ta léta staly standardní vlastnosti série, se kterými hráči počítají a v mnoha případech je dokonce vyhledávají.

Po loňském kritikou oslavovaném, ale fandy poněkud vlažně přijatém Shiftu (zaběhnutá konkurence v oblasti semirealistických závodních her udělala své) se EA chytře vydalo úplně jinudy a zremakovalo jeden z nejúspěšnějších dílů vůbec. Hot Pursuit 1 a 2 byly na dlouhou dobu rozlučkou s klasickou koncepcí, kterou jsme znali z prvních dílů série: exotické supersporty, exotické lokace a naštvaní policajti.

Rybaření se říká „ráj tichých bláznů“. Fotbalové a jiné manažery jsou některými členy komunity vnímány podobně. Haldy tabulek, zápasový engine vypadá dětinsky a ti blázni přestávají být tišší ve chvíli, kdy se prostě objeví nápis „Dzeko shoots“, případně propadají neuvěřitelnému vzteku a nadávají, protože „to byl ku**a ofsajd ty černá svi**!“. Blázni ano, tišší...jen někdy. Možná jsme podivíni, když začneme zběsile mávat rukama při vítězném gólu z 93. minuty... ale tohle nás pekelně baví a právě nám přišel další ročník naší modly. 2011, ukaž se nám!

Už to bude skoro rok, co na nás vývojářské studio NeoCore nenápadně vyvrhlo své ošklivé káčátko s králem Artušem v hlavní roli (King Arthur) a velmi příjemně se tím zapsalo do paměti nejednomu kovanému stratégovi, který se nebojí hledat a zkoušet. A protože stojaté vody strategického žánru by se měly čeřit, dokud někdo nepřijde s novinkou, která by je kompletně vysušila a napustila neotřelými nápady, vydalo aktuálně NeoCore svůj strategický pokus číslo dvě. Artuš byl vystřídán Richardem Lvím Srdcem, Británie Svatou zemí a boje o trůn „vyšším principem“. Pokud větříte křížové výpravy, větříte správně.

Fallout! Legenda, jejíž první dva díly se nesmazatelně zapsaly do herní historie a srdcí mnoha fanoušků jako jedna z nejlepších herních sérií, jaká kdy byla stvořena. Fallout! Série, která šla ke dnu spolu s krachujícím vydavatelem. Fallout! Hra, která byla před dvěma lety znovuzrozena v dílnách jednoho z nejprestižnějších vývojářů RPG a trhala prodejní rekordy. Ovšem bez účasti kohokoliv z původních tvůrců. Fallout: New Vegas! Ztracený syn, který se navrátil zpět do náruče otce. Nebo alespoň jeho synů. Možná tak trochu adoptovaných...

Bývaly doby, kdy obří bojoví roboti patřili na herní scéně k oblíbeným stálicím. Japonci si na nich ujížděli jako šílení a roboti z populárních anime seriálů se objevovali s železnou pravidelností na většině herních konzolí. I na Západě jsme mohli pravidelně nasedat do kokpitů obřích monster a to především díky sériím Mechwarrior, Heavy Gear, ale i mnohým dalším.

Přišly nové časy. Osobně jsem alergický na pojem next-gen, ale u FIFA 11 na PC je tahle marketingová značka jednoduše na místě, jedenáctka skutečně přináší novou generaci fotbalu na PC. Tedy ono to PC je třeba zdůraznit, protože ačkoliv ve stíhacím sprintu PC verze tu konzolovou takřka dohonila, určité rozdíly tu přeci jenom jsou. Nicméně doufejme, že příští rok se už kvalita obou her srovná. Ano, letošní FIFA na konzole je o pár zatraceně zábavných prvků dál, ale o tom tu prostě nemá cenu diskutovat, pro PC fotbalistu od klávesnice je klíčové, že rozdíl mezi loňským a letošním ročníkem, to je nebe a tradiční skotský hudební nástroj.

Když jsem hru poprvé spustil, naštvalo mě jak pomalu se nahrává. A že musím projít tři startovací menu, než vůbec nastartuje. Když se pak po čase objevila herní mapa, znejistěl jsem ještě víc. A brblal si pod vousy něco jako "Propánajána, tak tohle je nová Civka? Barevné lalulá pro děcka odrostlá na Teletubbies?!" Jenže stačilo prvních pár tahů aby mě hra pěkně profackovala a já zjistil, jak hluboká to byla mýlka.

Série Medal of Honor letos slaví už jedenácté narozeniny. Za ta léta nás EA obdařila celkem šestnácti díly a datadisky na PC, konzole a handheldy. Nepřímo vděčíme této hře i za další válečnou mega sérii a zároveň největšího konkurenta - Call Of Duty, kterou mají na svědomí původní tvůrci MoH: Allied Assault (Vince Zampella a Jason West, dnes opět spolupracují s EA se svým novým týmem Respawn Entertainment).

Tohle mi vždycky přišlo krapet na hlavu: symbolem emancipované virtuální hrdinky je silikonová modelka, obložená zbraněmi. Chápu, že vývoj her je pořád ještě především mužský svět, ale že se budou k Laře Croft hlásit i hráčky? Inu, asi je to ideál, ke kterému střední proud tíhne. A lze mu to prominout vždy, když spolu s vnadnou archeoložkou dorazí i výborná hra. Guardian of Light je oproti původní skepsi přesně ten případ a potlesk zaslouží především za skutečnost, že se jeho tvůrci (a jejich investoři) nebáli jít na zavedenou herní sérii docela jinak.

Splněný sen! Co jiného říct, když se zkušený producent zombie her rozhodne vytvořit zombie hru zasazenou do prostředí jednoho z nejlepších zombie filmů Dawn of the Dead a udělat ji se vším všudy - tisícovkami zombíků a obrovským shopping centrem, kde si můžete dělat doslova, co chcete. A co teprve fakt, že ji milý tvůrce nedesignoval tak hardcorově, že ve hře plyne reálný čas a záleží jenom na vás, jestli se rozhodnete sledovat příběhovou linii, nebo prostě jen přežívat a užívat si jako malé děcko pískoviště, které vám autoři vytvořili.

F1-čkové hry se od dob kultovní Grand Prix série od Microprose zasekly na mrtvém bodě a čím dál tím víc připomínaly televizní přenosy. Líbivá grafika, důraz na bouračky, ale ve výsledku nudné ježdění. Přesun formulí na konzole a nebezpečná hladina arkádovitosti v krvi pak oblíbenému motorsportu zasadily poslední ránu. Následoval potupný odjezd do boxů, po němž virtuální asfalt ovládly cestovní vozy.

Probudit se s rozsáhlou amnézií v interiéru temného hradu, v němž se na vás sápe jeho krvavá minulost a značně podivná současnost, to je premisa hodná těch nejděsivějších nočních můr. Frictional Games, autoři vynikající série Penumbra, se žádných hororových námětů nebojí a tak hráče bez obav vhodí doprostřed jednoho takového komplexu a vnuknou mu jednoduchý úkol – přežít. Amnesia: The Dark Descent doopravdy není hrou pro bábovky a strašpytle, kteří své nehty strachem zarývali do myši už při hraní F.E.A.R. či jiných, jen okrajově tajemných her. Amnesia chce primárně děsit. Vlastně se jedná o jeden z velevzácných kousků, které nepoužívají tmu a strach z neznámého prostředí jen jako součást vnitřních monologů hrdiny, ale jako styčný prvek hratelnosti. Dokáže takovýto horor zaujmout fanoušky klasických adventur?• Příběh bez minulosti Popravdě mě testovaná hra, navzdory skvělým referencím od zahraničních redaktorů, hned zpočátku lehce zklamala. Sérii Penumbra jsem hodnotil velmi kladně, ale prvky beletrie v ní hráč musel hledat zvětšovacími skly. Amnesia řeší hrdinovu minulost, důvody a okolnosti ztrátou paměti a než jsem si stačil na prakticky bezejmenného hrdinu zvyknout, už dávno jsem se probíral druhou polovinou hry. Možná jsem poněkud staromilný, ale nedokážu vnímat horor bez toho, abych věděl, proč a z jakého důvodu je všechno kolem mně tak děsivé. Odhalování minulosti komplexu z nalezených papírů a mluvených flashbacků sice není špatné řešení, ale pro příště už bych raději zvolil nějaký ucelenější způsob vedení děje.

Nová olympijská hra v neolympijském roce? Já vím, dění v kanadském Vancouveru sledoval v únoru celý svět, ale nekažte mi to a trochu spolupracujte - už podle obrázků jde evidentně o sporty letní. A do Londýna 2012 nám stále ještě hezkých pár desítek měsíců zbývá.

Další dílo konzervativních českých tvůrců Posla Smrti a Zatracenců nese opět jejich rukopis. Co se ale stalo, že se tentokrát zážitek neobešel bez pachuti budgetu?