Obecně platí, že kdo chvíli stál, stojí opodál, nicméně RPG jsou v tomto smyslu trochu zvláštní entita. Zastaralost a nedokonalost se samozřejmě trestá, ale když přijde příjemný staromilský kousek, většina fajnšmekrů si zamne rukama, přičemž pravověrní fanoušci ještě zahartusí, jak ten dnešek nestojí za nic, jak za komunistů byla ta RPG mnohem lepší. Když před pár lety vyšel německý Drakensang (recenze), tak se kvůli svému rodnému jazyku a opožděné, potažmo zprvu nepříliš podařené lokalizaci, nedočkal takové pozornosti, jakou si zasloužil - rozhodně ne v době, kdy potřeboval kout železo, dokud se bělelo. Přesto se však nakonec úspěch dostavil a teď přichází druhý díl, který je dílem de facto nultým, jelikož je příběhovým prequelem původní hry.
Nepoznané vzpomínky
Drakensang: Řeka času se nesnaží nalepit na původní hru, což druhému dílu nesmírně prospívá. Nově příchozí hráči nebudou tápat a ti co jedničku hráli, ocení mnohé narážky i významnější dějové prvky nebo zakomponování některých postav z předešlé hry. Vstupujete tedy do nové příběhové řeky, nedotčení jako Panna Orleánská, a můžete se plně ponořit do příběhu vyprávěného své chráněnce starým trpaslíkem.
Ano, i ten koncept retrospektivního vyprávění je milý, ostatně když umřete, a to se vám stane často, dívka zahlaholí, že takhle to přece neskončilo a že jen vypravěč zkouší její pozornost. De facto je to bezvýznamné, protože pak stejně následuje load, ale pro atmosféru to dělá mnoho.
Civilnost, žádné přehnané ambice
Ostatně právě na atmosféře Řeka času vydělává nejvíc. Celý svět je specifický pro stylizaci německého „stolního“ (ale i videoherního, viz Stíny nad Rivou a jejich předchůdci) RPG systému DSA - jak co se týče „kostry“, tedy číselného základu, tak „masa“, což je celý ten pestrý svět. Nesmírně osvěžující je už samotná zápletka. Žádné zachraňování světa, masivní bitvy, dramatické scény, výkřiky o hrdinství. Kdepak, plujete po řece, abyste se ve městě „vyučili“, když tu na vás hupnou přemnožení piráti a vy se seznámíte se skupinkou podivných obchodníků. A dále se rozvíjí velmi sympatický příběh, který si hraje s místní mytologií, jež obklopuje onu titulní a klíčovou řeku, ale i osady, města a všechna možná sídliště kolem ní.
Řešíte běžné civilní záležitosti, drobné městské intriky, šlechtické sváry a samozřejmě sem tam nestvůru. Když k tomu přidáte celkovou atmosféru a stylizaci herního světa, vzniká ne bezchybný, ale pohlcující a komplexní mix. Ostatně, jsou zde elfové a trpaslíci. Elfové žijí v lesích a objímají stromy, trpaslíci rubou zlato. Ta nejodpornější fantasy klišé, za něž bych střílel, věšel, stínal, pekl, defenestroval, ostrakizoval...a jak do Drakensangu sednou!
Náhle jsem necítil další z pseudo-tolkienovských zvratků prosetých zakonzervovanými anti-nápady. Naopak, do lehce naivní (nemyšleno špatně), idealistické až poetické stylizace Drakensangu všechny tyto propriety zapadají jak paklíče do zámku. Stejně tak dějové sevření za pomoci plavby, na níž každý z aktérů sleduje svou agendu, napomáhá pocitu příběhové správnosti.
Černé oko se dívá
Další trumf, kterým se hra může pochlubit, je samotný systém DSA. Kdo si nezapne při tvorbě postavy expertní mód, nechť je za svou zabedněnost proklet! Vždyť tvorba postavy, to je zde závan starých dobrých časů, kdy se pipláte s desítkami vlastností a statistik a dokreslujete detailní tahy na finální číselné podobě postavy. Je to jedna z klíčových vlastností Drakensangu a péče o postavu vás bude provázet celou hrou. Její vylepšování je plynulé, velmi nápadité a vyrovnané, co se týče bodového ohodnocení. Ostatně kdo má zkušenosti s DSA systémem, jistě to potvrdí.
Dobrou náladu při hraní podporuje i soubojový systém. Když už se asi nikdy nedočkáme klasického tahového systému (budiž ti země lehká, chybíš nám), dostáváme zde kombinovaný systém realtimově-tahový. Kdykoliv hru zapauzujete a rozdáte příkazy - hra však zároveň probíhá ve skrytých kolech, což opět kopíruje principy DSA.
Můžete díky tomu taktizovat o sto šest, i když občas narazíte na drobné nedostatky. Společníci nejsou moc samostatní ve využití speciálních vlastností, musíte je tedy dost kontrolovat. A souboje by mohly být o fous svižnější. Ne o moc, poznáte to při pohledu na čekající postavy, ale to holt plyne z vnitřního tahového systému.
Naopak je třeba vychválit animace boje. Můj expert na boj obouručními zbraněmi máchá mečiskem tak, jak by to dělal ve skutečnosti, a i když se občas postavy minou o sáh, povětšinou je na šermířské souboje radost pohledět, zvláště když se střetnou protivníci s většími zbraněmi.
Mimochodem, hra není nijak jednoduchá, nemá problém vás hned na začátku (po třech hodinách hraní, což je začátek, vzhledem k tomu, že jsem hru dojel po dvacítce hodin) vynervovat náročným bojem. Chrlí jednoho ozbrojence za druhým a klidně vás nechá bitvu opakovat čtyřikrát, než najdete správný recept. Není ale frustrující, pouze náročná.
Mžourání a šilhání
Chvály zde bylo mnoho, ostatně nelze zastírat nostalgické okouzlení, které se mě zmocnilo. Přesto nelze ignorovat fakt, že Řeka času trpí i několika nedostatky. Grafika není úplně nejlepší, nemá cenu si nic namlouvat, i když to je na druhou stranu to nejmenší, co bychom hře měli a mohli vyčítat. Stále naplňuje standardy dnešní doby, což stačí. Více vadí nevýrazný anglický dabing a české titulky, ve kterých se sice nevyskytují vysloveně závažné chyby, ale občasná hrubka či špatný překlad („we“ - „já“ apod.) rozhodně nepotěší.
O nedostatečné samostatnosti postav jsem se již zmiňoval a podobně je na tom i jejich inteligence. Příklad: občas se plížíte mezi pastmi a váš kolega se rozběhne skrz „minové“ pole. Popis úkolů je vágní, což v řadě situací dokáže znepříjemnit život – třeba když dostanete informaci o tom, kde máte osoby hledat a ono se vám to místo nikam nezapíše. No a z rozhovorů jsem neměl pocit, že nějak výrazně ovlivňuji další dění ve hře – maximálně si „vykecáte“ jednu ze dvou možných variant postupu v místě, kde se cesta na chvilku rozdvojuje.
Abych však nekončil výčtem nedostatků, udělím hře ještě jednu pochvalu, která míří na adresu příjemné, libozvučné a vše skvěle dokreslující hudby, která představuje pomyslnou třešničku na lahodném dortu.
