Proun - recenze "československého" Wipeoutu
Když ho vidíte v pohybu, připomíná Proun klasický Wipeout. Avšak po pár vteřinách hraní si možná vzpomenete na něco úplně jiného. Třeba jako já na geometrické intro z LHX: Attack Chooper nebo na tu dětskou, barevně lakovanou, dřevěnou stavebnici, na takové ty zelené kvádříky, žluté stříšky a červené mostíky, ze kterých se dá postavit parádní hrad, co ale nedrží pohromadě. Proun je vůbec hra o asociacích. Až mě brní, jak mnoho barevných nálad tenhle ve skrze primitivní závod s koulí na lepivém potrubí může skrývat.
The First Templar - recenze
Historie bez příměsi fantasy nebo sci-fi, to je ve hrách nedostatkové zboží. First Templar takovou hrou klidně být mohla, kdyby… No, ono těch kdybysmů je opravdu požehnaně a při hraní téhle solidní akční adventury se budete občas cítit jako na tobogánu. Na strategie specializovaní tvůrci z bulharského týmu Haemimont (Tropico 3, Tzar, Celtic Kings, Glory of the Roman Empire a další) totiž ve své první nestrategické hře nepochopitelně zkombinovali mix příjemných i záludných překvapení, že z toho jde jednomu opravdu hlava kolem.
Terraria - recenze
Právě jsem dva kilometry pod zemí a dávám si na čas. Sedím na kameni, za zády odpočívá po čertech rozpálený krumpáč a v torně už je něco kil narubaného zlata a rubínů. Musím na chvíli zvolnit, dohodnout s rukama pakt o nefachčení. Odpočívám. Ale taky dávám pozor. Nesmím si otřít obličej špinavou dlaní, naposledy jsem si takhle zadřel do zpoceného čela kamennou drť, a to bych nikomu nepřál. Snad ani těm netopýrům, co se v dálce evidentně rojí na zteč. Tahám z torny meč a nebojím se. „No tak, slepí přátelé,“ pobízím je. Má zbraň je drobena vzácným meteorickým prachem. Přestávka skončila…
Mount & Blade: With Fire & Sword - recenze
Jan Skrzetuski, pan Podbipieta, Jurij Bohun, pan Wolodyjovski... pokud vám tato jména nic neříkají, pravděpodobně pro vás nebude mít Mount & Blade: With Fire & Sword to kouzlo, jaké tvůrci zamýšleli. Nic to však nemění na tom, že byste si měli onoho Sienkiewicze přečíst, chátro nehodná! Ale zpátky ke hře, která, ač by teoreticky měla být lepší než původní titul či Warband, to prostě nezvládá.
Harry Potter and the Deathly Hallows: Part 2 - recenze
Vždy jsem si myslel, že budu liberální rodič. Že svým, zatím hypotetickým, dětem nebudu zakazoval šlapat do louží, rvát se s vrstevníky, ničit hračky nebo jíst McDonalda. Teď jsem ale musel změnit názor. A může za to Harry Potter. Knížky J.R. Rowlingové jsou fajn, filmy celkem také, ale test druhého dílu sedmého pokračování (sic!) herní varianty téhle série změnilo mé liberální já v nenávistného odpírače čehokoliv virtuálního, v čem se kouzelníci z Bradavic objeví.
Rise of Flight - recenze
Simulátory letadel z první světové války mají jednu velkou výhodu. Asi ji rozpoznáte už při prvním pohledu do kokpitu Nieuport 28.C1. Z podlahy kouká železný klacek, kterým se letadlo řídí, dole pedály a tam, kde byste očekávali palubní desku, se nejistě šklebí jediný budík. Létat s takovým strojem tedy nevyžaduje znalost přístrojů, stačí nastartovat motor, dát plný plyn, a aniž byste byli obtěžováni nějakým nastavením klapek či zatažením podvozku, tak v mžiku letíte.
Solar 2 - recenze skvělého vesmírného sandboxu
Právě jste skončili hodinu či dvě intenzivního válčení v multiplayeru Call of Duty, hlavu máte jako střep a tělo se nechce zvednout ze židle. Je čas pro Solar 2, hezky rostlou masérku vaší hlavy, jejíž prsty příjemně kloužou po hemisférách mozku, uvolňují ho a zároveň ho nenechají usnout. Z obrázků a videí vypadá Solar 2 jako chaotická směs barevných bodů, hrubě obyčejná indie hra s velkým potenciálem pádu do hlubin hráčova zapomnění. Musím však uznat, že nenápadný a nepropagovaný Solar 2 mě nadchnul svěžím nápadem a hratelností, kombinující pohodu, uvolnění i monstrózní vesmírné bitvy.
F.E.A.R. 3 - recenze
Je docela paradoxní, že hra, která svým názvem představuje příslib děsu a hrůzy, vešla ve známost hlavně díky neskutečně intenzivní akci plné nadčasových efektů. Jednička prakticky ukázala veškeré soudobé konkurenci, jak se to má dělat. Dvojka na druhé straně neukázala konkurenci takřka nic. Sice těžila z původního, byť omlazeného enginu, ale graficky ani herně již ohromit nedokázala.
Sanctum - recenze zajímavé akční strategie
Některé hry mají vlastní duši. Nejsou jen prázdným nástrojem zábavy, který vám sdělí, co máte dělat, nebo jaké máte podmínky a úkoly. Jejich duši tvoří příběhy, osudy postav nebo prazvláštní světy existující paralelně s těmi skutečnými. Sanctum je variace na klasický tower defense hraná z vlastního pohledu a v lecčems to je hra zajímavá, která by svou duši měla mít. Nabízí jedinečný svět i monstra a strká vás do role obránců jakéhosi energetického jádra.
Dungeon Siege III - recenze
Svět už není, co býval. Roky dané jistoty a základní pravidla berou za své a mizí kdesi v nenávratné historii herního průmyslu. Prosím vás, tuhle větu si zapamatujte a opakujte si ji u každého dalšího odstavce. Dohráním třetího a bez uzardění lze říci, že i dlouho očekávaného pokračování autor tohoto článku rozhodně nevyřešil dilema, zda strávil čas u naprosto fantastické RPG mlátičky, anebo u dalšího pokusu herních vývojářů snažících se přiblížit hry lidem, kteří zrovna včera narazili v magazínu o životním stylu na inzerát propagující PS3 nebo Xbox360.
Red Faction: Armageddon - recenze
Víte, že dnes je lukrativnější domy bourat nežli stavět? Důkazy nám o tom dennodenně dává městská samospráva, když dohazuje spřáteleným demoličním firmám, nebo rovnou městským technickým službám, předražené zakázky. Tak třeba čtyřdenní demolice třech slepených malých domků z počátku dvacátého století stojí v malém okresním městě čtyři miliony korun. A to se ještě starosta chlubí, že cenu usmlouval z původních deseti. A když se ho zeptáte, kolik by stálo zbourat starou školu na náměstí, bez okolků vyplácne kulatou sumu čtyřiceti milionů. To je byznys.
Hunted: The Demon's Forge - recenze
Kdyby náš stát generoval stejným tempem HDP, jako herní průmysl vymýšlí neustále nová univerza fantasy světů, asi bychom se měli jak pěkně vykrmení čuníci. Hunted: The Demon's Forge sice nabízí nový a neokoukaný svět, do něhož tvůrci zasadili dvě zbrusu nové postavy i příběh, ale tahle taškařice věru díru do světa neudělá. Ponořit se do příběhu, který na sebe vrství jedno klišé za druhým, tak jako všechny filmy se Stevenem Seagalem v uplynulých dvaceti letech, to dá zabrat i hodně tolerantnímu hráči. Ale raději pěkně po pořádku. Ono udělat hru, která není originální a navíc jako závdavek nenabízí žádnou přidanou hodnotu, není popravdě žádný majstrštyk, ale zase na druhou stranu takových titulů se objevila celá řada a byly úspěšné.
Duke Nukem Forever - recenze
V roce 1996 jsem stopoval s kamarádem někde v Úlibicích u Jičína, u sebe měl Score s recenzí Duke Nukem 3D a nadšeně mu vykládal jak neuvěřitelná hra to je: „Jde v ní dělat úplně všechno! Seš ve velkým městě, můžeš chodit do obchodů, prohlížet si tam časopisy, čuřit na záchodě, hrát kulečník, používat bezpečnostní kamery, zhasínat a rozsvěcet světla, nebo jít do pornokina! Navíc je to strašná prdel!“ Nadšení bylo pochopitelné. V době, kdy kraloval Doom II a jeho všemožné deriváty, se jednalo o splněný sen každého hráče. Konečně hra, která místo anonymního hrdiny a generických bludišť nabídla reálné prostředí a postavu, která měla koule!
Posel smrti III - recenze
Můžete se snažit jak chcete, můžete být sebelepší člověk, ale vaše minulost vás nakonec vždy dostihne. Tak by bylo možné shrnout "poselství smrti", které nám před osmi lety naservírovalo české studio Unknown Identity. Dodnes s přehledem nejlepší adventura, která v našich končinách vznikla, byla původně plánována jako uzavřený příběh tragického hrdiny Samuela Gordona a jeho rodiny. Ale jak už to tak bývá, člověk míní a vlastníci autorských práv na značku mění. Společnost DTP se s původními českými autory nerozešla v nejlepším a její touhu po pokračování úspěšného příběhu museli uspokojit němečtí vývojáři z Cranberry Productions. Ti roztáhli svůj vlastní příběh do dvou dílů a vykutali Posla do moderní podoby trilogie táhnoucí se přes dvě desetiletí...
Hydrophobia Prophecy - recenze
Málokterý titul se může pyšnit takovou minulostí, jako právě Hydrophobia. Přece jen, když jednou hra vyjde a za moc nestojí, málokdy se objeví vývojáři s prohlášením, že ji předělají a vypustí na světlo světa v té nejlepší možné verzi. Přitom na Hydrophobii je pramálo zvláštního nebo zajímavého - jen voda. Ano, je to nejdůležitější kapalina na Zemi a skutečně je její zdejší zpracování lepší než u jakékoli konkurence. Ale vytahovat kvůli ní hru ze srabu? Buď jak buď, stalo se a Hydrophobia se vrátila (ve skutečnosti už podruhé, pokud počítáme i vylepšenou verzi původní hry s přízviskem Pure) s podtitulem Prophecy. Velkou slávu a ohňostroje však chystat netřeba.
Frozen Synapse - recenze taktické tahovky
Ve Frozen Synapse se jmenuji Tactics. Žádné James Tactics, ale čistě jen Tactics. To je nejpitomější jméno, jaké moje postava ve hře kdy dostala. Na druhou stranu to dokonale vystihuje podstatu hry, její hlavní jádro a to, co vás k ní silně přitáhne. Je to brilantní taktický boj jednotek v jednoduchých prostorech a za zcela jasných pravidel. Ze strhujících bitev, trvajících mnohdy jen pár minut, čpí nádech soubojů z Jagged Alliance a trochu X-Com. Jdeme se na tuto zvláštní potvoru podívat.
World of Tanks - recenze
Tank je impozantní stroj. Kdo viděl někdy tyhle pancéřované zrůdy na živo, běhal mu zaručeně mráz po zádech. I ve hrách dostaly hodně prostoru, ale jejich využití jako hlavního prvku zábavy, nebylo v posledních letech moc úspěšné. Jednou to byla bezhlavá tanková akce (Panzer Elite Action), jindy zase drsná simulace (T-72 Balkans on Fire!), kterou skouslo jen několik málo hráčů.
Zaklínač 2: Vrahové králů - recenze
Cynik zná cenu všeho, ale hodnotu ničeho, říká Wilde. Vždycky mi přišlo, že docela trefně. Snad proto jsem nikdy nedokázal vítat Sapkowského hrdinu s tak otevřenou náručí, jako většina z vás, kdo tenhle text čtete. Svět zaklínače Geralta je prohnilý až do morku jeho literárních kostí a sám Geralt tou všudypřítomnou hnilobou putuje s konstantním nechutenstvím ve tváři i hlase. A s takovým hrdinou se zjevně Čech (Moravan, Slezan...) ztotožní jedná báseň. Je svým způsobem milé, že si národ cyniků a ateistů až skoro nábožně oblíbil polského autora, ale Sapkowski je všechno, jenom ne patetizující křesťan.
Brink - recenze
Měla to být střílečka, která novátorsky mixuje příběhový singleplayer s online hraním. Naděje vzbuzoval i fakt, že je v rukou zkušených tvůrců, kteří vzešli z modařské komunity, mají na svědomí nejednu povedenou mapu do multiplayerových stříleček a navíc si udělali jméno jako autoři online částí her od id softu. Brink je v tomto ohledu opravdu velké překvapení, bohužel v negativním slova smyslu, protože jednomu zůstává rozum stát, jak mohlo renomované studio po několika letech vypustit do světa něco tak nedotaženého.
Fable III - recenze PC verze
Jistě. Měl bych začít něčím vznešeným. Lidé na vzletná slova čekají, neboť za těch sedm let získali neochvějný pocit, že k Fable tak nějak automaticky patří. Jenže už loni na podzim Martin k Molyneuxově značce superlativy šetřil. To když recenzoval třetí díl pro Xbox 360 a zarazila jej opravdu příliš nízko nastavená obtížnost a také mělkost celého, pouze na oko rozvinutého herního konceptu. Nyní, po polovici května, vychází „pécé“ port a ten měl být v mnoha ohledech lepší.
