…A tak tam stál, jednou rukou se držel útesu a dva tisíce metrů pod kvetoucími jilmy máchal mečem proti hejnu ohnivých tvorečků, které nikdy předtím neviděl a cedil při tom do svého hrtanu nedýchatelně řídký vzduch. Potil se a sípal. Zespod se mu za to smál snad sám Satan, protože ještě jeden skok dolů, do poslední sloje těch katakomb a objala by jej všespalující rudá láva. Ale měl štěstí, vybojoval si život. Avatar z Terrarie zasunul meč a už ví, jak to vypadá na odbočce cesty do středu země. Do svého deníku napsal další vzácné řádky poznání. Jules Verne by zíral…
Hurá na zlato
Když se má popsat to nejzákladnější kouzlo Terrarie, děláte si poznámky o obrovském náhodně generovaném světě plném dobrodružství na zemi i pod ní, myslíte na nevídaně bohatý systém výroby zbraní, vzpomenete si i na zážitky z boje s obřím kostlivcem, ale pak vás napadne, že Terraria je v jádru o ničem. Je bezcílná.
Zprvu vlastně ani nevíte, proč ji hrát. Nezachraňuje se tu svět, ani se tu nevyhrávají důležité závody. Zákonem Terrarie je pouze sandboxová svoboda, se kterou hráč na začátku snad ani neumí naložit, a kdyby zůstal stát celou dobu na jednom místě, nic moc by se nestalo. Ale jen do prvního západu slunce.
Terraria plynule střídá denní dobu, a když se brzy po setmění změní hudba z příjemně arkádové do výstražně bojovné, prozradí svůj smysl. Najednou se na 2D obzoru začnou objevovat zombie a zlověstně létající oka a avatar bez řádného brnění a přístřešku s koulí na venkovní klice najednou nemá v Terrarii šanci přežít. Zjišťuje, že právě přežití je jeho cíl. A hned po vyspawnování proto začíná druhé ráno zkoumat okolí.
Základní sekyrkou pokácí první stromy, protože ze dřeva se nejsnadněji staví první domeček. Vezme krumpáč, protože nedaleko pastoušky objeví první ložiska železa, mědi a kamene. Tyto suroviny pak spotřebuje na stavbu pece a kovadliny, bez nichž by nebylo možné vyrábět lepší a lepší zbraně. Voila, kruh se uzavřel.
Od té chvíle už jen obludně bobtná tak, jak se v něm kupí další a další možnosti celé hry. Ty nejunikátnější zdroje pro tvorbu unikátní výbavy se totiž schovávají na podobně unikátních místech a než se k nim dostanete, slupne vám Terraria nejméně týden odpoledního hraní.
Jen si představte takový obsidián. Krásná to hornina, ale nedostupná. Nedostupná! Získáte ji jedině v nejhlubších patrech terrariovského podzemí, protržením vodního jezírka do lávového údolí. Není to ale všechno, protože pak ještě musíte vlastnit speciální krumpáč zvaný Nightmare a ten se „bohužel“ zase skládá z velmi unikátních zdrojů, které tady ani nebudu vypisovat. Jenom podotknu, že vám jejich získání zabere dalších několik hodin hry.
A jsme u toho. Tohle je potřeba na toto a toto získáte jen odtamtud a Terraria se najednou mění v kolo pro křečka, ve kterém běháte neustále dokola, ale rádi. A proč byste vlastně ten obsidián měli chtít? Inu, slouží k výrobě helmy, která avatara chrání při kontaktu se smrtelnými meteoritickými a pekelnými rudami, bez kterých se ale pro změnu také neobejde, chce-li sestavit nejsilnější brnění a meče ve hře.
Terraria je geniálně zacyklená hra na rytířské štěstí. Je to vlastně taková RPG mánie, která vydrží útočit na základní instinkt dobrodruha desítky hodin a při všemožných kombinacích všeho se vším se mu nakonec zapletou mozkové synapse víc, než v lecjakém AAA opusu.
Vzhůru dolů
Terraria nabízí volbu tří základních světů od malého, přes střední, až po největší. Klidně do začátku zvolte ten nejmenší, protože jednak se dá celá vaše výbava i inventář přenášet ze hry do hry (to když vás jedna mapa omrzí), ale hlavně i ten nejmenší svět obsahuje zábavu minimálně na deset hodin. Navíc se v něm, stejně jako v těch větších, střídá několik tematických prostředí od středoevropského háje, přes poušť a džungli až po oblasti zasažené snětí nebo dungeony „na konci světa“.
Každá taková oblast obsahuje specifické poklady a protivníky, supa proto potkáte jen na poušti a popínavou růži, nutnou k tvorbě pevného džunglovského brnění (asi na okrasu), zas seženete právě jen v kobkách pod liánami. A když už píšu podzemí, ať už pod čímkoliv, to je svět sám pro sebe.
zdroj: Archiv
Až vám tisíc metrů pod povrchem spadne poslední louč do jezírka a začnete se potmě topit, pochopíte to. Podzemí neustále nutí hráče vracet se do štol, které už si před tím částečně osázel světlem a díky tomu rozeznává hranici, kde ještě nebyl, a kde by měl zkoumat dál. Je to koloběh, ze kterého mrazí.
Tam kde svítí louče, máte pocit sucha a bezpečí, ale jak světlo zeslábne, začnete se obávat toho, co zas o pár pater níže čeká. A když klesáte do míst, kam už ani smrt nechodí na záchod, máte strach, že se zabijete i hloupým pádem do nepředpokládaně hluboké průrvy. Když ne, skočí vám na hrb aspoň kostlivec, o němž moudré knihy dosud mlčely.
Podzemí je nesmírně zajímavý makrosvět. Je tak plný překvapení, že se v něm na vyšším levelu dokonce budete chtít i zabydlet. Usoudíte-li, že se vám v mapě vygenerovaly dostatečně bohaté zdroje a přírodní zajímavosti (nezřídka nacházíte i velké žíly drahého kamení), klidně v něm žijte. Postavte pod povrchem dům a v jeskyních založte třeba plantáž na kouzelné houby. Třeba...
Na akční notu
Všechno to pachtění za stále lepší výbavou by však v Terrarii postrádalo smysl, nebýt nějakého smysluplného využití. Terraria je proto ve skutečnosti spíše akční plošinovkou, než budovatelský simulátor, což ji výrazně odlišuje od Minecraftu, se kterým je stále tolik srovnávána.
V Terrarii je naopak daleko větší důraz kladen na boj. A mimo běžných potvor se hráč bude setkávat i s méně obvyklými jedinci. S těmi, kterým dech nevoní po fialkách a za denním světlem jezdí jako na luxusní zájezd. Od lávových démonů až po skutečně ukrutné bossy, kteří si vás doslova najdou. Třeba Eye of Cthulhu. U něj jsem poprvé cítil, jak minimalistické pojetí indie hry za tři stovky může v děsivosti předehnat jakýkoliv velký mainstream.
Ono opravdu někdy stačí, když se vám při hře zobrazí v rohu obrazovky jen krátká nevinná věta typu "Máš pocit, jako by se na tebe dívalo cosi zlého" a člověk přestane kutat a přemýšlí. A pak mu to dojde... Před incidentem s Eye jsem lehce četl Terraria Wiki, takže jsem věděl, co to asi znamená – přiletí na mě obří krvavé oko, ale nebude to hned, ani za kdovíjak dlouho, prostě tak akorát, aby člověk zůstal parádně nervózní. No, a když se pak v rohu objevilo suché konstatování „Eye of Cthulhu se probudilo“, začal už koncert pro dvě hbité ruce a tři vytřeštěné bulvy. Ještě teď mi zvoní v uších.
Něco ale musím upřesnit. Má nervozita byla způsobena tím, že jsem ne zcela dobře pochopil, proč se vlastně Oko zjevilo. Až později jsem zjistil, že jsem v rámci experimentů sestrojil na jistém démonickém oltáři speciální čočku (ano, oční) a ta bosse přivolala.
Souboje s unikátními protivníky, jichž je aktuálně pět, opravdu musí proběhnout vždy za velmi neobvyklých okolností, vždy po kombinaci nějaké výroby s konkrétní situací, kdy počítač pozná, že jste na velký souboj teoreticky zralí. A to hře dodává šmak. Kostlivec se třeba objeví jen po půlnočním rozhovoru s Hlídačem u okrajového dungeonu a Královna bublin se připlácá, držíte-li vodní (!) kahan a stojíte zase kdesi na konci světa, nejlépe u oceánu. A tak dále.
Host do domu
Bossové jsou ve hře skutečně tuzí, mají obvykle o mnoho životů více než vy, a abyste proti nim skutečně uspěli, nestačí se jen oblékat do dobré zbroje a mít kolem břicha pásek z bomb. Měli byste mít i dobré rodinné zázemí. Ve hře vám ho dopřeje několik spřátelených NPCček. Hlavně ony vyžadují v pokročilejších fázích hry dobrý přístřešek, protože se nevyvíjí a jsou velmi zranitelná, a tak vlastně nutí hráče, aby občas skutečně stavěl, protože jinak by se o bydlení prakticky starat nemusel.
NPCčka potřebují střechu nad hlavou a cítit se pod ní dobře, takže jim vyrobíte stůl, židli, lustr a třeba nějakou tu květinu do vázy. Kromě zdravotní sestry jsou nejdůležitějšími společníky demoliční muž a obchodník. Ten první nabízí velmi účinné bomby a dynamit k odstřelování zeminy i potvor, ten druhý dodá, po vzájemném obchodování se surovinami, peníze.Potřebujete je k pořizování právě oněch dynamitů, nebo také lahviček ze zdravím či některých lektvarů, které si sice můžete míchat sami, ale je na každém, zda se s nimi chce pachtit, nebo si ty jednodušší rychle koupí.
Hledám partnera
Celý koloběh Terrarie, tedy boj, hledání surovin a bydlení spřátelených postaviček vydrží bavit do té doby, než zjistíte, že není tak úplně ideální být na všechno sám. Tedy bez dalšího avatara, ovládaného jiným člověkem. A v tom momentě dostává hra další význam, neboť nabízí kooperativní multiplayer. Ten je však zároveň i jednou z bolestí hry, protože Terraria podporuje pouze hru přes internet, a tak si kamaráda musíte hledat po síti.
Mnohem jednodušší a schůdnější variantou by byl co-op dvou hráčů u jednoho počítače, leč takovou možností hra neoplývá. Je to škoda, neboť Terraria se ve skutečnosti hodně podobá starým plošinovkám z osmdesátých let, založeným na hře dvou hráčů se dvěma gamepady. Tady po úpravě hlasitě voláme.
Staré arkády připomíná Terraria vlastně i grafikou. A jestli si už nepamatujete, jak vypadalo třeba Ice Climber z NES, tak vám pomůžu o něco mladšími PC hrami. Terraria je třeba jako Commander Keen nebo Cosmo's Cosmic Adventure od Apogee. A to dává tušit, že vzhled téhle hry není na dnešní poměry zrovna aktuální.
Kromě zvládnuté fyziky vody a zničitelného prostředí, na kterém je svět založen, jsem v podstatě nezavadil, byť jen o drobet, současných technologií. Proto se zdá zprvu až podivné, že je Terraria maniakálně založená zrovna na rozdílném vzhledu jednotlivých brnění a zbraní, když je na těch několika málo pixelech sotva rozeznáte. Já osobně nejsem fanouškem takovýchto indie her. Těch, co se chtějí zalíbit prastarým vzhledem a prezentují to jako své plus. Kvůli tomu jsem neobdivoval ani Minecraft. Nicméně i na Terrarii jsem si zvyknul. Nic jiného mi prostě nezbylo.
Na co jsem zas kliknul?
Skutečně velkým problémem hry je ale interface, na který se tedy zvyknout nedá. Alespoň u mě takový moment nenastal. Ovládání i přes svoji jednoduchost vyžaduje poměrně dlouhé osvojování všech svých aspektů a osobně jsem si nikdy nezvykl například na klouzavý pohyb postavy, způsobující zbytečné pády za smrtí, a nikdy jsem si ani nebyl schopen uspořádat klávesy tak, abych rychle a účinně měnil zbraně dle aktuální potřeby. Dám příklad.
Je třeba velmi obtížné sbírat meteoritickou rudu v místě jejího dopadu, protože kolem ní létají meteorické hlavy a ty nepřestanou útočit, dokud veškerou rudu nesesbíráte. Vtip je v tom, že krumpáč není zrovna ideální zbraní, a tak jej střídavě musíte měnit za meč v inventáři, a to znamená buď klikat do slotu a ztrácet tak na chvíli míření, anebo rolovat kolečkem myši, kdy se ale zas v rychlosti netrefíte a po příšeře mrštíte třeba kytku. Prostě bych uvítal dva defaultní sloty pro krumpáč a zbraň, které by se ovládaly levým a pravým tlačítkem myši. To ale Terraria nemá. Škoda.
A mohl bych psát dál o tom, v čem by se měl interface zlepšit. Měl by umožnit kupříkladu intuitivní otáčení a bourání nábytku v domě; měl by dovolit prodávat obchodníkovi i materiál, který je momentálně schován v truhle na jiném místě; měl by též umožnit, abych semínko houby skutečně zasadil do hlíny a ne ho jenom vyhodil pryč z inventáře; měl by v batohu inteligentně seskupovat totožné předměty, protože jsem dosud nepochopil algoritmus, podle kterého to hra někdy udělá a jindy ne.
Nelze odolat
Nakonec však Terraria neobsahuje problém, který by mi zkazil zážitek z hraní a na ty drobnější mušky nakonec stačí mucholapka shovívavosti. To je jasné konstatování. Přeci jen hrajete hru za tři stovky, a i díky tomu nakonec můžeme pozitivně prohlásit, že je Terraria skvělá hra pro každého.
A máte-li na síti nějakého šikovného parťáka, čekejte maximální zážitky. Prodolovat se Terrarií skrz naskrz prostě znamená objevit něco skoro už nevídaného. A sice hratelnost. Terraria sice není bez chyb, ale na druhou stranu je stále tak dobrá, že vlastně nemá ani žádnou relevantní konkurenci. Tak tedy po hornicku: Zdař Bůh!
