Minecraft: Story Mode - recenze 7. epizody
Jak už deklarovaly epizody 5 a 6, Minecraft: Story Mode dal vale jednomu dlouhému souvislému příběhu a soustředí se na separátní dějové linky Původní kontinuální dobrodružství z prvních čtyř epizod je uzavřené a nyní autoři zvolili model „co epizoda, to začátek i konec nového příběhu“. Jednou se to vyplatilo (pátá epizoda je tím nejlepším, co série pamatuje), podruhé zase ne (šestá epizoda naopak patří k tomu nejslabšímu). A nyní? Nyní to zase docela klaplo a sedmá epizoda nabízí poměrně zábavný boj proti zmatenému počítači.
Poly Bridge - recenze
Kdo v mládí nestrávil alespoň pár (desítek) hodin se starým Bridge Builderem, ten jakoby nebyl. Jeho duchovních nástupců dnes existuje celá kopa, na Steam nejnověji po dvouletém předběžném přístupu dorazila i plná verze nejnovějšího z nich, titulu jménem Poly Bridge (Steam). Jak moc se však tento liší od jiných konkurentů?
This Is the Police - recenze
Práci policie můžete buď zesměšnit, adorovat nebo démonizovat. Autoři manažerské strategie This Is the Police si zvolili od všeho trochu. Vyobrazují policii takovou, jaká by asi sama chtěla být… ale i nechtěla. V rozměrném těle šéfa metropolitní služebny si přičichnete ke korupci, politickým intrikám i svodům mafie, a přesto z toho všeho můžete docela šťastně vyklouznout. To vše je zabaleno do vynikající hratelnosti. This Is the Police je návykovým herním manažerem bez výraznějších chyb. Občas zahrozí jen mírný stereotyp a nežádoucí předvídatelnost.
SimplePlanes – recenze
I když už dobrou dekádu můžete slyšet varování, že letecké simulátory jsou mrtvé, v poslední době znovu zažívají nečekanou renesanci jak skrze arkádovější hry, tak i tituly, v nichž si můžete letadlo či jiný dopravní prostředek postavit sami. Po fenomenálním úspěchu Kerbal Space Program se o něco podobného snaží rámcově velmi podobná hra SimplePlanes.
Fire Emblem Fates - recenze
Jestliže vlastníte Nintendo 3DS a ještě jste si na něj nepořídili Fire Emblem Awakening, je to jako kdybyste si koupili auto a nedolili do něj benzín. Desítkové hodnocení udělené před třemi roky nadále samozřejmě platí a stále jde o výjimečně kvalitní tahovou strategii, která dodnes neměla na handheldech konkurenci. Její úspěch překvapil samotné tvůrce a tři roky nato tudíž ze svého vývojářského klobouku vytahují pokračování. Jmenuje se Fire Emblem Fates a jde vlastně o tři různé tituly, které je třeba pořídit zvlášť. Ještě než si to ale vysvětlíme, je důležité zmínit jednu věc: opět jsme se dočkali zatraceně dobré zábavy.
Headlander – recenze
Když začnu upozorněním, že Headlander je asi ta zatím nejdivnější hra Double Fine, zpozorněte. Studio dalo světu metalový open world, snový trip, ještě větší trip na Kinect, jednu neznámou hudební hru a matrjošky. Právě poslední jmenovaná hra je s Headlander nejvíce propojená svým principem i vývojářským týmem. Šéf vývoje Stacking, Lee Petty, byl hlavním vedoucím i u tohoto titulu a jeho rukopis je vidět. Podobně jako u matrjošek ustoupil i tady scénář do pozadí a v popředí jsou především mechaniky, hratelnost a ovládání cizích těl.
Dreamfall Chapters - recenze kompletní hry
Dva světy, které se o sebe opírají zády, protiklady, chaos a řád. Jeden bez druhého by se ale zhroutily do nicoty. V obou z nich, mezi nimi, a vlastně ani v jednom je dívka neobyčejného nadání. Zní to povědomě? Mělo by, protože původní The Longest Journey se může směle řadit mezi nejlepší adventury všech dob. Na ní navázala epizodicky vydávaná Dreamfall Chapters. Když se ovšem někdo pokusí lepit přídavky k tak výraznému žánrovému počinu, končí to často neslavně. Tentokrát ale příběh pokračuje a končí pod vedením duchovního otce série Ragnara Tørnquista – kdo jiný by měl vše uzavřít?
Mighty No. 9 - recenze
Historie je plná kreativních lidí. Na jména těch neúspěšných se zapomíná, a ta úspěšná se zapisují do knih nebo alespoň do generační paměti, a dokud to jde, sledujeme produkty, pod kterými se objeví. Patří k nim i Keidži Inafune. Koncem osmdesátých let okouzlil majitele NES skákačkou Mega Man, na kterou během let navázaly desítky dílů. Existují legendy o jedincích, kteří se v nich vyznají poslepu. Ve čtyři ráno. Během nukleární zimy. Nazí. Tak si je zamilovali. Inafume vedle toho pomohl se zrodem Dead Rising a Onimusha. Po opuštění produkčního Capcomu na svůj debut nezapomněl. Lépe řečeno, nezapomněli na něj fanoušci, kteří vytrvale požadovali pokračování. Nakonec se na něj museli složit na Kickstarteru. Za téměř čtyři milióny dolarů dostali Mighty No. 9. Na jméně nesejde: je to Mega Man se vším tím skákáním, střílením, bossy a náročností, které ho proslavily.
Lost Sea – recenze
Představte si, že letíte letadlem nebo plujete lodí a čirou náhodou si to namíříte přímo skrz Bermudský trojúhelník. Pak se ozve rána jako z děla, váš dopravní prostředek se zakymácí a najednou vidíte jen temnotu. Nehodu nakonec jako jediný přežijete a před vámi leží ostrov zarostlý džunglí. Zní to jako začátek Robinson’s Requiem nebo drsnější variace na Minecraft, že? Právě touhle cestou se nicméně autoři Lost Sea nechtěli vydat, a místo drsného boje o přežití vás čeká variace na jednoduché hack and slash hry s důrazem na akci, ozvláštněné drobnými adventurními a RPG prvky.
Balrum - recenze
Hrdinové epických fantasy příběhů jsou většinou uhnětení z jiného těsta než obyčejní smrtelníci jako vy nebo já. Nikdo z nich například nehněte těsto a nepeče si svůj vlastní chleba. V přestávkách mezi utínáním dračích hlav a svatbami se spanilými princeznami jim nezbývá čas ani na vybudování vlastního příbytku nebo chov dobytka. Všichni ti mečem mávající rekové bez bázně a hany se málokdy věnují i uspokojování základních biologických potřeb každé živé bytosti, což samozřejmě dává smysl. Kdyby si Aragorn uprostřed Stezek mrtvých zničehonic přidřepl a hlasitě se dožadoval ruličky toaletního papíru, dost by to narušilo pracně budované napětí. Ale ne každý hrdina se narodil jako právoplatný dědic trůnu Gondoru a Arnoru. Někteří z nich začínali jako nuzní sedláci, kteří se ke vší té proslulosti a luxusnímu DPS propracovali opravdu velmi zvolna, skrze brambory a hromady hnoje. A RPG Balrum vypráví právě o takovém nepravděpodobném zachránci světa.
VA-11 HALL-A - recenze
Můj život nikam nevede. Plácám se na místě a nevím, jak dál. Lidi nemám zrovna v lásce. Noci trávím v podivném baru, a když nevydělám dost peněz, asi mě brzo vystěhují. Pořád navíc potřebuju něco, co mě dokáže udržet při smyslech. To je život. Naštěstí teď nemluvím o sobě, ale o Jill. Hlavní hrdince kyberpunkové hry VA-11 HALL-A, která víc než cokoliv jiného připomíná interaktivní novelu se silně filosofickým podtextem.
Hitman - recenze druhé a třetí epizody
Epizodické vydávání nových dobrodružství známého holohlavého zabijáka bylo už od začátku mnohými považováno za kontroverzní krok. Přece jen, komu by se chtělo čekat na další mise několik týdnů? Avšak po ne zcela bezchybné první epizodě (viz recenzi) se možná ukazuje, že rozdělení Hitmana na menší části nemusí být na škodu. Tvůrci tak alespoň mají čas posbírat zpětnou vazbu od hráčů a poupravit nový obsah. Tedy aspoň teoreticky. Ovšem jak to funguje v praxi? Odpověď nabídly právě druhá a třetí epizoda, které vás zavedou do Itálie a Maroka
Umbrella Corps - recenze
Umbrella Corps je third-person multiplayer akce z Resident Evil univerza, která se odehrává dva roky po událostech Resident Evil 6, kdy už sice Umbrella neexistuje, ale světové korporace posílají žoldnéře, aby z laboratoří dostali vzácná data. A právě okolo střetu dvou skupin žoldáků uprostřed lokací, zamořených zombiemi, se točí multiplayer souboje této hry.
The Solus Project - recenze
V poslední době mám pocit, že pokud herní komunita nějakou indie záležitost označí na Steamu mixem hodnocení za "velmi pozitivní", znamená to ve skutečnosti spíš, že se daný kousek dá tak nějak hrát, než aby představoval skutečnou kvalitu. Co se týče "survival" titulu The Solus Project (uvozovky si vysvětlíme později), neměl jsem malá očekávání. Zejména z toho důvodu, že za touto atmosférickou multižánrovkou stojí vedle českého studia Grip Digital primárně švédský tým Teotl Studios, autoři mé oblíbené mystické puzzle hříčky The Ball.
Deadlight: Director's Cut - recenze
Probíjet se hordami zombií už je ve hrách stejné klišé, jako skriptovaná akční hratelnost nebo postapokalypsa. Všechny tři fenomény se před čtyřmi lety spojily v plošinovce s hutnou atmosférou a svižným tempem pojmenované Deadlight, která vyšla znovu s podtitulem Director's Cut. Bohužel, nic výjimečného s sebou nepřináší. Vychází vlastně v takřka nezměněné podobě, tedy nejen se všemi pozitivy, ale i dosud nevyřešenými problémy. Zaujme proto jen úplné nováčky, nebo masochisty, co si hodlají za každou cenu, byť i nesmyslnou, osvěžit paměť.
Clash Royale - recenze
Rodokmen. V herním průmyslu se na něj dá jako v málokterém jiném odvětví. Historie ukázala, že talentovaní tvůrci jsou schopní opakovaně vytvářet hity, které se u hráčů těší velké oblibě. Naopak rozporuplný titul zpravidla vede k zaškatulkování vývojářů jako “těch špatných”. Někdy se nicméně na rodokmeny spoléhat prostě nelze. Studio Supercell možná stojí za Clash of Clans i Hay Day, masivními mobilními stroji na peníze. S Clash Royale je to ale jinak. Propojení pravidel MOBA her se zásadami tower defense žánru je totiž trefa do černého.
Technomancer - recenze
Když něco jednou nefunguje, udělej znova to samé. Poučka je to poněkud zvláštní, nicméně studio Spiders se jí řídí téměř bezezbytku. Po ambiciózním RPG Mars: War Logs, které ale doplatilo na povrchnost a designové chyby, vydali tvůrci z francouzského studia volné pokračování Technomancer. Podařilo se jim tentokrát zasáhnout do černého? No, jak bych to tak řekl…
Minecraft: Story Mode - recenze 6. epizody
Když české studio FiolaSoft vydalo plošinovku Blackhole, způsobilo malé pozdvižení. O dabing se totiž namísto klasických herců starali vybraní youtubeři. Šlo o prozíravý model, který autorům zaručil slušné mediální pokrytí. A stejnou taktiku zvolili i vývojáři ze studia Telltale, kteří známé youtubery obsadili do hlavních rolí postav v šesté epizodě adventurní série na motivy Minecraftu. Bohužel to vzali za špatný konec.
Overfall - recenze
Everking se zase ztratil. Pojďme ho všichni hledat! Dlouho jsem přemýšlel nad vhodným českým ekvivalentem, ale zatímco Všeotec zní ještě docela normálně, Vždykrál je na tom o něco hůř. Ať už se ale přikloníme k jakékoliv variantě, je tato postava kdesi ztracená, a nic netušící hráč se vydává na dlouhou pouť po mořích a ostrovech osídlených trpaslíky, elfy, orky a další havětí s jediným cílem – záchrana světa. Everking jako jediný dokáže zastavit hordy barbarských nájezdníků, kteří připomínají Vikingy, co se jako vlna valí z podivného kouzelného portálu. Je čas spasit svět ve hře Overfall.
Mario & Sonic at the Rio 2016 Olympic Games - recenze
Virtuální sportování je ideální zábavou na večírky, kdy se osazenstvo vyvalí do křesel před televizi s pivem v jedné a brambůrkami v druhé ruce. Menší revoluci kdysi přineslo Wii, které lidi vyhnalo z křesel aspoň do vzpřímené polohy (tedy aspoň do chvíle než jste přišli na to, že tenis se dá hrát v pohodě i ze sedu). Mario a Sonic nicméně v Riu na pohybové ovládání na rozdíl od minulých dílů zcela zapomínají a vrací se ke klasickému ovládání pomocí tlačítek a analogů nebo D-Padu. Koncept ale zůstává stejný jako v předchozích hrách - jde o sbírku nepříliš náročných miniher, které mají za cíl pobavit bez rozdílu věku, pohlaví nebo herních preferencí.
