Slay the Spire – recenze
Existuje opravdu mnoho karetních her, existuje docela dost dobrých karetních her, ale najde se jen pár vyloženě skvělých karetních her. Do které kategorie se řadí Slay the Spire, už víte díky číselnému hodnocení. A aby byla karetní hra hodnocená takto vysokým číslem, nepotřebuje k tomu ani tunu nového obsahu padajícího z placených boosterů, ani multiplayer.
Battlefleet Gothic Armada 2 - recenze
Na strategickém nebi vyšla hvězda jménem Battlefleet Gothic Armada 2. Září z hlubokého vesmíru, kde se na věky věků bojuje za ideály a hlavně přežití, v 41. tisíciletí, které zná jen válku. Velkolepá podívaná a dobře vyladěná herní směs splnila očekávání, když namísto zásadních novinek zdokonalila vše podstatné z prvního dílu a podtrhla svoji kvalitu epickými kulisami. Malému studiu Tindalos Interactive se povedlo vyrobit velkou hru, která fanoušky nezklame.
Resident Evil 2 – recenze
Původní Resident Evil 2 vyšel 21. ledna 1998, tedy téměř přesně před jedenadvaceti lety. Nelze zapomenout, jak nás hra tenkrát pohltila. O přestávkách se pravidelně pánská polovina čtvrté třídy rozdělila na předstírané nemrtvé a bandu Leonů, kteří chrčící spolužáky kosili z imaginárních zbraní, zatímco holčičky si u toho klepaly na čelíčka. Dnes vydaný remake už zřejmě k podobnému veselí nezavdá, což je, řečeno s nostalgickou jiskrou v oku, upřímně trochu škoda. Ale není třeba zoufat nad ztraceným mládím, hra je to totiž pořád výborná.
Super Smash Bros. Ultimate – recenze
Nemusíte si libovat v bojovkách, abyste si užili Super Smash Bros. Ultimate. Nemusíte znát desítky prazvláštních postaviček Nintenda, abyste si užili Super Smash Bros. Ultimate. Vím to, protože z přesně takové pozice jsem k vánoční novince pro Switch přistupoval. A jsem opravdu rád, že jsem se rozhodl vystoupit z komfortní zóny a objevil něco, z čeho mi spadla čelist. Aneb další z řady exkluzivit, kterým stojí za to podlehnout.
Vane – recenze
Už jsem si zvykla hýčkat ambivalentní pocity z umění. Najít si na něm ty dobré části, odfiltrovat dojmy z těch špatných, pátrat po příčinách. Dokonce jsem se naučila i oddělovat osobu umělce od konkrétních děl, což mi umožňuje sledovat a cenit filmy z produkce Harveyho Weinsteina, aniž bych z toho v noci měla výčitky svědomí. Co si ovšem počít s hrou, která vyniká právě tím uměním, ale ve všech ostatních škatulkách si vede tragicky?
Florence – recenze
Jistěže se ti Florence bude líbit, milý čtenáři, jak by také ne? Pokud v sobě nosíš alespoň kousek člověka, a to určitě nosíš, je to docela nevyhnutelné. Nejde ani tak o hru, věcně vzato tu toho příliš k provádění nenalezneš. Spíše se jedná o zážitek. Zážitek, který ví, že chce být krásný a tklivý, a na tom přeci není nic špatného, jen se takhle jednou zasnít a jednoduše prožívat.
Farming Simulator 19 – recenze
Máme k dispozici mnoho sérií, jejichž hry vycházejí s roční periodicitou, a v mnoha případech je to na nich vidět. Změn bývá pomálu, jsou často jen kosmetického ražení a hardcore fanoušci tak nesahají po nejnovější číslovce kvůli zásadním novinkám, ale novým soupiskám. Farming Simulator vychází každé dva roky a člověk by čekal, že tvůrci z Giants Software využijí čas navíc k většímu posunu série kupředu. Ale kdepak. Jim jen trvá ta samá nepatrná evoluce o něco déle.
Feudal Alloy – recenze
Česká arkáda Feudal Alloy boří zažité představy o středověkých rytířích. Zatímco ti skuteční se oblékali do plechového brnění, náš herní rytíř je z kovu přímo sestrojen a bije v něm křemíkové srdce – je to robot. Společně s ním si užijete dobrodružství v klasickém stylu žánru metroidvania, i když díky pohádkovému designu si hru s žádnou jinou nespletete. Feudal Alloy se příjemně hraje i navzdory slabší umělé inteligenci nepřátel a malému nepořádku v RPG prvcích.
Strategic Command WWII: World at War - recenze
Jakmile člověk s alespoň minimálním zájmem o historii dostane nějaký ten válečný simulátor, měl by automaticky dostat chuť vyzkoušet si alespoň jeden z bezpočtu “co kdyby” scénářů. Právě války nabízí podobným fantastům plno neuskutečněných scénářů ve stylu, co kdyby se Polsko dokázalo bránit Německu, a co kdyby na ně nezaútočili ještě i Sověti. Co by se stalo, kdyby se Japonci drželi dál od Pearl Harboru a věnovali se jen Číně? Ani jeden z těch scénářů nedopadl dle mého očekávání.
Bury Me, My Love – recenze
Většina her pojednávajících o daleké, strastiplné cestě plné nebezpečí, příkoří a zrady vám dá do ruky meč nebo pistoli. Bury Me, My Love si vystačí s mobilním telefonem, a dokonce na tu cestu ani nepošle vás. Vy zůstanete sedět pěkně doma ve válkou zpustošené Sýrii, zatímco vaše manželka se snaží dostat do Evropy, kde na ni snad nebudou z letadel padat bomby. Je to občas smutný, občas veselý, celou dobu lidský příběh.
Project Warlock – recenze
Představte si retro akci, která se dovolává odkazů her, jako jsou Doom, Hexen nebo Wolfenstein 3D, ale nespoléhá na to, že ji spasí kostičkovaná grafika a zpátečnická hratelnost. Místo toho vám nabídne neutuchající řež, která se v mnoha ohledech drží tradic, ale nebojí se sáhnout také do modernějšího arzenálu a ze všeho nejdůležitější je pro ni vaše zábava. Takový je Project Warlock.
New Super Mario Bros. U Deluxe - recenze
V herní branži není snad žádná větší jistota než Mario. Jeho nejnovější velká Odysea vyšla předloni a byla takřka perfektní. Nintendo teď sáhlo do nepříliš dávné minulosti a vytáhlo z klobouku 2D Maria z roku 2012, který tehdy vyšel na Wii U, byl skvělý a díky svému nestárnoucímu designu je skvělý pořád. Pod krkolomným názvem New Super Mario Bros. U Deluxe se totiž skrývá velmi elegantní plošinovka s reálným potenciálem zabavit prakticky každého, kdo se nechá.
The Council – recenze celé série
Často ve hrách postrádám pocit, že respektují moji inteligenci. Nenechávají mě hledat místa, lidi ani předměty na vlastní pěst a radši na všechno nalepí ukazatele, případně mají potřebu vysvětlovat sebezřejmější popkulturní odkaz. Vývojáři zkrátka z dnešních hráčů mnohdy dělají tak trochu nesvéprávné hlupáky. The Council rozhodně zvládne polechtat sebevědomí vašeho vnitřního intelektuála, dokáže ale být i kvalitní hrou?
Warhammer 40,000: Mechanicus - recenze
Games Workshop rozdává licence ke svému oblíbenému universu s grácií Ježíška, v důsledku čehož se doslova a do písmene v poslední době roztrhl pytel s herními tituly s visačkou Warhammer 40,000. Z toho pochopitelně těží především menší nezávislá studia hledající cestu na výsluní hráčské přízně anebo třeba řemeslníci z francouzské dílny Cyanide Studios, autoři posledních adaptací Space Hulka. Jejich krajánci z Bulwark Studios se tedy také vydali na křížovou výpravu skrze legie cizáckého hnusu, za svatým grálem kladných recenzentských hodnocení v tahovce Warhammer 40,000: Mechanicus.
Pokémon Let’s Go Pikachu & Eevee – recenze
Říkali jste si někdy, jaké by to bylo, hrát Pokémon Go, aniž byste se museli obtěžovat chozením dlouhých vzdáleností? Nebo jste kdysi v mládí hráli Pokémony na svém Gameboyi a chcete zavzpomínat na staré časy v novém kabátě? Pokémon Company právě pro vás představilo novou hru na Nintendo Switch: Pokémon Let’s Go Pikachu a Pokémon Let’s Go Eevee.
Civilization VI – recenze Switch verze
Ještě jeden tah. Lež, která je tu s námi už desítky let, nabírá znovu na intenzitě. A to nejen nadcházejícím datadiskem Gathering Storm, ale především novou verzí povedené Civilization VI. Ta totiž nedávno vyšla na Switch a až překvapivě jí to tam sluší. V „ještě jednom tahu” totiž můžete pokračovat i na cestách.
Book of Demons - recenze
Na pojem early access dá dnes a denně házet neuvěřitelné množství špíny a jeho problematikou se zaobírá nejeden videoherní novinář. Přesto v tom nepřeberném množství titulů, které se vydávají do early access, existuje několik zářných příkladů reprezentujících zdravý vývojářský přístup a výbornou práci hráčské komunity. Prvním budiž letošní hit Dead Cells, dalším by mohla být právě Book of Demons.
Pathfinder: Kingmaker – recenze
Hned v úvodu přiznám barvu: mám slabost pro RPG založená na systému D&D. Kromě nespočtu seancí Dračáku už ani nepočítám, kolik hodin jsem utopil v prvním a druhém díle Neverwinter Nights. Pathfinder: Kingmaker má ke jmenovaným RPG velice blízko. Hra přímo vychází z gamebooků Pathfinder, což jsou dobrodružství ve stylu D&D s mírně modifikovanými pravidly. Hráči zběhlí v házení dvacetistěnkou se tu budou cítit jako doma.
Unavowed – recenze
„Kde je konec starému dobrému BioWare,“ lamentují často nostalgičtí hráči, kterým chybí příběhové hity dávných let. Mass Effect: Andromeda se jim nelíbil, další Dragon Age je v nedohlednu, mezitím se připravuje multiplayerový hybrid Anthem. Budoucnost silných narativních her plných okouzlujících společníků zkrátka vypadá bledě, aspoň tedy na PC. Nebo možná ne. Záleží, zda jste místo střílení a sekání ochotní klikat na předměty a řešit hádanky. Pokud ano, čtěte dál, protože Unavowed je něco pro vás.
Mutant Year Zero: Road to Eden – recenze
Do baru vejde prase, kachna a jednooká liška, a objednají si… ne, tohle není začátek hrozného vtipu, nýbrž recenze na Mutant Year Zero: Road to Eden, kde k podobným situacím dochází běžně. Odehrává se totiž na Zemi po jaderné válce, která zničila většinu civilizace a přizvukující radiace si slušně pohrála s genetickým kódem zbylých přeživších, což uspokojivě vysvětluje antropomorfní zvířátka.
