Tropico 6 - recenze
Karibské rytmy, banánové plantáže, zazobaní turisté bafající doutníky na jachtách, zatímco jejich hotelová obsluha vzdor povinným úsměvům živoří v nedalekých slumech. Nijak zvlášť jim to však nevadí, vždyť božský El Presidente přeci slíbil, že bude líp! Tropico 6, šestá štace známé diktátorsko-budovatelské strategie, je tady. S novým vizuálem, od nových vývojářů ze studia Limbic Entertainment, ale se starými pořádky v krvi.
We. The Revolution – recenze
Za svobodu se musí bojovat. Co je ale svoboda? Je to požehnání, nebo spíš prokletí? Za krvavé revoluce jedno splývá ve druhé a nevíte dne, kdy si svoboda přijde také pro vaši hlavu. Poutavě o tom vypráví soudní adventura We. The Revolution, jejímž námětem se stala slavná proměna francouzské monarchie v republiku. Technicky jednoduchá, ale myšlenkami nabitá hra staví na rozhodování a morálních dilematech. Místy je sice překomplikovaná a v závěru jí dochází dech, každopádně však dělá čest svému žánru, jehož příznivce nezklame.
Baba Is You – recenze logické hry, která vám nedá spát
Baba Is You není hrou, která by vás nalákala svým názvem, grafickým zpracováním ani ovládáním. Tím vším působí jako vytržená z jiné, dávno minulé doby. Je to ale jedna z těch her, které není radno minout. Nedělejte chybu jako valná většina kolemjdoucích. Tohle je jedno z vrcholných děl indie scény posledních let.
Yoshi’s Crafted World – recenze
Jedna z nejočekávanějších her Nintenda pro tento rok je konečně tady. Yoshi’s Crafted World není jako v případě mnohých dalších port z Ninteda Wii U. Tamější Yoshi se odehrával v pleteném světě, zatímco nový Yoshi je sice pořád plyšákem, ale potuluje se po dechberoucím kartonovém světě, kde se to kreativními nápady tvůrců jen hemží. A jejich objevování je tou největší radostí pod fixou načmáraným sluncem.
Left Alive – recenze
Left Alive je nejlepším kandidátem na nejhorší hru roku 2019. Je až s podivem, že se pod ni Square Enix podepsalo a vypustilo ji na světlo světa ve stavu, v jakém se právě nachází. Zvlášť, když koncem loňského roku vydalo jiný paskvil pod názvem The Quiet Man, který v porovnání s Left Alive najednou vypadá jako mnohem lepší hra.
Sekiro: Shadows Die Twice – recenze
Kdo si myslel, že FromSoftware umí dělat hry jen podle jedné šablony, může směle změnit životní postoje. Ne, že by se japonští tvůrci snad ve své novince Sekiro: Shadows Die Twice otočili zády k tomu, co jejich tituly proslavilo – dobře známý základ zůstává, ale krášlí ho tolik novinek, svěžích změn a originální, fantasticky vytříbený bojový systém, který až hraničí s genialitou, že nakonec to „soulsovské“ jádro skoro nepoznáte. Výsledek je obrovská pecka.
Civilization VI: Gathering Storm – recenze
Ledovce tají, chudáci lední medvědi pomalu vymírají, nízko položeným oblastem hrozí katastrofické záplavy. Člověk se na to dívá a říká si: „Tak proč, když tohle všechno víme, pořád pálíme nekonečná kvanta uhlí a ropy?“ Zvnějšku se to může zdát jako bláznovství, ale Civilization VI: Gathering Storm vám názorně ukáže, že to je vlastně nutnost. Ano, chudáci lední medvídci, je moc smutné, že nemají kde bydlet – ale přece nenecháte svoje továrny pracovat jen s padesátiprocentní efektivitou!
The Division 2 – recenze
Sedm měsíců po propuknutí epidemie černých neštovic, která zdecimovala Spojené státy, jste jako agent Strategic Homeland Division stále v akci, snažíte se ve všudypřítomném chaosu nacházet přeživší a pomáhat, kde jen to jde. Nyní vás povinnost volá do Washingtonu, kde budete dál pokračovat v tom, co The Division i její druhý díl umí nejlíp: akci, lootování a zase akci.
Dirt Rally 2.0 – recenze
Závodní hry patří mezi mé nejoblíbenější herní žánry, proto se DiRT Rally 2.0 dostalo do úzké trojice her, které jsem si letos chtěl rozhodně zahrát. Tři roky stará jednička mi dokázala, že žílami Codies stále teče ta stará dobrá benzinem obohacená krev s příchutí pořádného rally, která se z arkádové série DiRT lehce vytratila (aby se v posledním díle zase vzepjala). Od DiRT Rally 2.0 jsem očekával hodně a díky výbornému zpřevodování ve vývoji jsem to naštěstí i dostal.
Jump Force – recenze
Máte-li rádi japonskou komiksovou tvorbu, pravděpodobně vám není zcela cizí jméno Weekly Shonen Jump. Jde o časopis mající oprávněný status otaku Bible, jehož stránky se staly rodištěm celé řady nejznámějších anime/manga sérií vůbec. Nejedná se navíc o žádného mladíka – první výtisk spatřil světlo světa už v roce 1968, což nám po složité matematické operaci napoví, že se loni slavily kulatiny. A jako lehce opožděný dárek přichází bojovka Jump Force od studia Spike Chunsoft pod vydavatelskou taktovkou Bandai Namco.
Eternity: The Last Unicorn – recenze
Příběh o posledním jednorožci se vývojáři z Void Studios rozhodli prodávat tlačením na staromilství, které podpořili řadou rozporuplných nebo rovnou příšerných mechanismů. Ve výsledku proto jejich RPG působí jako připomenutí, že ani nostalgie už není, co bývala.
Astroneer – recenze
K některým hrám se každý den vracíte, abyste pokročili v příběhu. K dalším proto, abyste konečně zůstali jako poslední ze stovky bojovníků. Někdy si chcete jednoduše namáhat mozek. Ale pak mohou nastat okamžiky, kdy si chcete jen odpočinout, pokochat se, něco třeba vytvořit a zkrátka si dělat, cokoliv vás napadne. A přesně o tom je se vesmírný sandboxový survival Astroneer.
Crackdown 3 – recenze
Byly časy, kdy jsem se jako fanoušek prvních dvou dílů městské akční série Crackdown těšil na další pokračování. Tyto časy skončily už dávno, protože nadšení postupně opadlo vlivem neustálých odkladů a ztráty důvěry v samotný projekt. Proto byla má očekávání velmi nízká a hra mohla jedině překvapit. Vyplatilo se nakonec dlouhé čekání na Crackdown 3? Ne, nevyplatilo.
Dawn of Man – recenze
Originální, návyková a nezapomenutelná, ale místy i stereotypní a nesrozumitelná. Taková je nová strategie Dawn of Man o lidském dávnověku, aneb „neolitická revoluce hrou“. Lovce mamutů v ní proměníte v hospodáře a opravdu dobře se u toho pobavíte. Škoda jen některých nedomyšlených ekonomických mechanik, kterým hra podřizuje paradoxně veškerý svůj strategický potenciál.
Devil May Cry 5 – recenze
Červený kožený kabát, svižné tempo elektrických kytar, olbřímí meče i frajerské hlášky pronášené zády k explodujícím hlavám pekelné havěti. Devil May Cry se po originálním, ale fanoušky nepříliš vřele přijatém pokusu o restart od studia Ninja Theory vrátil k původním vývojářům a od prvního traileru bylo očividné, co nám chce Capcom říct: „Dante je zpátky i se vším, co jste na něm milovali“.
The Occupation – recenze vynikajícího thrilleru
Z chytře vyprávěného příběhu a originálních herních mechanik vzešla stealth adventura, jakou si s žádnou jinou nespletete – The Occupation. Osmdesátá léta jsou v ní kulisou pro politický thriller v dospělém uměleckém aranžmá, který reaguje na každé vaše rozhodnutí. Ze hry si tak odneste zážitky, o které se sami přičiníte. I přes počáteční zmatenost a horší technickou kvalitu vás hra chytne a dlouho nepustí.
Bannermen – recenze
Věděli jste, že existují hry bez módu battle royale, bez MOBA a roguelike prvků, které před dávnými časy zažívaly svůj zlatý věk? Říká se jim RTS a i dnes jich ve světě pár najdete. Bannermen se hrdě prezentuje jako klasická strategie s výstavbou základny, sběrem surovin, hrdiny i RPG prvky a dost možná chce vrátit tomuto skvělému žánru trošku slávy. Takovou vizi je třeba podpořit, takže hurá zachránit svět!
Anthem – recenze
Anthem je hra, u níž nemáte pocit, že by se byť jednou tvůrci z BioWare sešli na poradě a řekli si u nějaké mechaniky: „Vždyť takhle to dělají všichni. Zamysleme se, jak to uděláme my, aby to bylo ještě o fous lepší.“ Místo toho nasadili přístup: „Ale co už, takhle to bude stačit.“ Designový šlendrián smíchali s nulovou invencí při navrhování... čehokoliv, načež se dostavil nepříliš překvapivý výsledek. Dvě tři hodiny relativně zábavného, ačkoliv žalostně generického střílení, následované nástupem stereotypu a nudy.
Tales of Vesperia: Definitive Edition – recenze
Psal se rok 2008 a Microsoft se snažil za každou cenu prosadit na japonském trhu, jak jinak než licencováním exkluzivních práv na velké značky. Díky tomu se dostal k pěkné řadě RPG titulů, mezi kterými byla i série Tales of Vesperia. Ta se stala hitem ihned po svém vydání jak v Japonsku, tak i ve Spojených Státech. Hráči v Evropě ostrouhali a hry se dočkali až o celý rok později, zrovna v době, kdy v Japonsku vycházela rozšířená verze na PS3. Ta se však za hranice Japonska nikdy oficiálně nepodívala. Stejně tak se nikdy nepodívala na žádnou z digitálních platforem – až dodnes.
Lovecraft's Untold Stories – recenze
Temný horor se nikdy neomrzí, zvláště spojí-li se s neobyčejnou hrou, jako je Lovecraft's Untold Stories. Zdánlivě je to jen další roguelike žánrovka pro herní masochisty, pod pokličkou se však skrývá chytrá arkáda, která vyměnila frustrující obtížnost za vyprávění v lovecraftovsky bizarní atmosféře. Při opakování misí sice detektivní zápletka ztrácí sílu a v pixel-artové grafice splývají cenné detaily, žádná trhlinka v konceptu však příjemné herní zážitky nezkazí.
