Staří známí jsou zpět
Démonický král Urizen chce co největší moc a k tomu mu dopomáhej pekelný strom Qliphoth, armáda démonů a spousta krve. Je právě na partě ze specializované agentury Devil May Cry, aby zase jednou zabránila katastrofě, jenže není všechno úplně jednoduché a přímočaré.
Hra si opravdu neláme hlavou s nějakým úvodem a hodí vás rovnou před finálního bosse, o kterého se pochopitelně rozbijete dřív, než se stihnete pořádně rozkoukat. Obdobně jako ve čtvrtém dílu začínáte hrát za Nera, který ovšem přišel o svoji démonickou paži a místo ní má elektronické protézy s řadou různých bojových zlepšováků. Ty jsou příjemně doplněny stylovým motorizovaným mečem a revolverem.
Nero od událostí ve čtyřce trochu dospěl a stal se z něj suverénní profesionální lovec démonů, svoji image drzého floutka ovšem neztratil. I proto se může postavit vedle Danta, aniž by působil jako chudý příbuzný.
Kromě jiné osobnosti má Nero i jiný bojový styl, který se od Dantova liší zejména větší pohyblivostí a samozřejmě i již zmíněnými protetickými vychytávkami. Ale přeci jen si vývojáři řekli, že by hra po takové době snesla trochu víc novinek.
Chtěl tady někdo Vendetu?
A tak hned na začátku představí i třetího démonobijce. Tajemný V si vytáhl černého Petra, protože na rozdíl od Danta i Nera je v sérii nováčkem a přízeň hráčů si musí nejprve vybojovat. Nevím, co mi ze začátku na V nesedlo víc: temný potetovaný hrdina, jeho dlouhý černý kabát schovávající asi korzet, nebo vizáž Adama Drivera (Kylo Ren).
Už jeho představení v rámci marketingové kampaně ve mně vyvolalo jisté obavy, ty se ale naštěstí ukázaly jako liché a i mé antipatie vůči jeho image postupně polevily. Tvůrci mu prozíravě dopřáli poměrně hodně expozice, a to, na rozdíl od zbylých dvou hratelných postav, i mimo příběhové filmečky.
V své spolubojovníky vyvažuje prakticky ve všech ohledech, ale tím nejdůležitějším je pochopitelně styl boje. Nováček bojuje pomocí dvou zvířecích démonů a démonického golema, zatímco se sám na bojišti snaží držet v bezpečné vzdálenosti a rozdává příkazy. Může to znít snad až jako antiteze herního stylu, jaký máme u Devil May Cry rádi, ale věřte, že napětí i radost z frenetické akce má série zkrátka v krvi a ani tak odvážná změna jí neublíží.
V je sice nováček, ale není žádný zelenáč, což skvěle ilustruje jeho schopnost zrychleného dobíjení zvláštní schopnosti, kdy při podržení dedikovaného tlačítka začne uprostřed cákající krve a poletujících démonů recitovat z knihy poezii. Dobitím fialového ukazatele si pak můžete na pomoc povolat právě zmíněného golema. Pokud by vám v Devil May Cry snad chyběl závan Japonska, nemusíte hledat dál.
zdroj: Archiv
Pichlavá poezie
Kromě starých známých v podobě Danta a Nera se na scénu vrací i Trish a Lady doplněné o novou postavu svérázné řidičky Nico, která se kromě řízení agenturní dodávky stará také o výrobu zbraní. Ty, dle svých slov, pokládá za umění. Má dokonce i návaznost na NPC ze čtvrtého dílu, ale detaily nebudeme prozrazovat.
Ansámbl sype ze svých rukávů a, ehm, korzetů jednu hlášku za druhou, ale dámy bohužel ve hře neplní výraznější roli. Škoda. Zato V se během hry vyprofiloval jako tišší a svým způsobem distingovaná postava. Své protivníky, podobně jako Dante s Nerem, taktéž zhusta uráží, ovšem činí tak podstatně sofistikovaněji.
Úvod jednoho z prvních bossfightů tak velmi příjemně osvěží dialog, během kterého démonovi až po nějaké době dojde, že ho V mezi řečí smrtelně urazil několika verši. Je to vítaný závan svěžího vzduchu v sérii, která jinak překypuje siláckými řečmi, prvoplánovým humorem a Dantovým testosteronem.
Dante ničitel
Za Danta si zahrajete až v pokročilé fázi hry, ale z dobrého důvodu. Kdybyste se ho chopili dřív, byl by to takový kanón na vrabce. Kromě různých zbraní na blízko i na dálku, mezi kterými si můžete během hry i v rámci soubojů libovolně přepínat, má Dante i čtyři různé bojové styly. Systém mi trochu připomněl Nioh s jeho vysokým, středním a nízkým střehem, ale v Devil May Cry točíte styly zaměřené na mrštnost, komba s mečem, komba se střelnými zbraněmi a styl zaměřený na obranu.
K tomu postupem hrou získáte ještě spoustu dalších schopností a vychytávek a nebudu lhát: čiré množství možností mě chvílemi zahltilo a měla jsem pocit, že v tempu, jakým na mě v pozdějších fázích hra začala chrlit nové skilly a zbraně, se v nich nemůžu ani pořádně zorientovat, natož si je užít.
Je to trochu škoda a určitě by se celkové tempo v druhé polovině dalo zvolnit a lépe rozprostřít napříč celou kampaní. Tedy za předpokladu, že chcete množství bojových možností a prostředků brát jako zápor.
Veteráni musí být trpěliví
Další z věcí, které mě na Devil May Cry 5 překvapily, je obtížnost. Na začátku vybíráte z „Human“ pro nováčky a „Demon Hunter“ pro zkušenější. Protože si ještě vzpomínám na krutou realitu DMC: Devil May Cry, která mi zas a znovu dokazovala, že toho vím o hack’n’slashových hrách asi tolik jako Jon Sníh, byl průchod Devil May Cry 5 jako padnutí do měkoučké matrace.
Párkrát jsem si pro jistotu zkontrolovala, zda jsem omylem nezapnula režim automatických komb, který můžete libovolně přepínat jen jedním stisknutím, ale ne. Devil May Cry 5 na standardní obtížnost není nijak zvlášť těžká hra a ačkoliv nejsem žádný mistr bojových komb, kampaň jsem dokončila bez jediné smrti.
Máte-li tedy japonské mlátičky zafixované coby nepřiměřeně těžké, vězte, že Devil May Cry vám v lecčems vyjde vstříc. A kdyby to opravdu nešlo, tak můžete začít na nízké obtížnosti a vypracovat se.
No ale co ti, kteří by rádi spíše takové Dark Souls mezi hack’n’slash tituly? Špatná zpráva je, že stejně budou muset dohrát kampaň na obtížnost Demon Hunter. Dobrá zpráva je, že se potom odemkne režim Son of Sparda. Ten se soustředí na maximální stylovost vašich soubojů a opravdu prověří hbitost vašich prstů na gamepadu či klávesnici. K nejvyššímu skóre vám může pomoci velmi sympatická funkce úplného přemapování ovládání i na gamepadu. A tím se dostáváme ke znovuhratelnosti.
zdroj: Archiv
Oproti čtyřce krok zpět
Právě znovuhratelnosti se týká jediná větší výtka. Do minulého, čtvrtého dílu vývojáři přidali možnost zahrát si kampaň za Nera, jak byla myšlena, pak za Danta, ale i za Vergila. Výběr podstatně zlepšoval znovuhratelnost a v pětce mi chybí o to víc.
Hra vám strká Danta, Nera nebo V a jediná iluze volby tak zůstane v pár misích, kde se mění pouze to, čí část si zahrajete jako první. Jinak je obsazení pevně dané, i když si vybíráte v menu z jednotlivých již dohraných misí.
Ráda bych proběhla celou kampaň za Danta nebo za V. Ono by to sice z příběhového hlediska nedávalo smysl, ale tohle není hra, kterou byste hráli pro revoluční scénář. Příběh v DMC5 totiž tak trochu tradičně utřel.
Hlavně nad tím nepřemýšlet
V Devil May Cry nikdy nebylo vyprávění zrovna nosným prvkem a ani pátý díl nepřekvapivě není výjimkou. Příběhové filmečky jsou krátké, zvraty očekávatelné, odhalení nepříliš překvapivá, ale co, svému účelu všechno poslouží. Nakonec, Devil May Cry si člověk zapne, aby nakopal zadek hordám démonů roztodivných tvarů a schopností, ne aby přemítal nad nesmrtelností chrousta. Od toho máme Nier.
Přesto se sluší dodat, že i sami tvůrci si byli vědomi kupících se a mnohdy značně vyčpělých klišé, ze kterých si opakovaně utahují ústy hlavních postav. A musím jim přiznat i pro mě trochu překvapivý, nečekaně důstojný konec.
Minimalistický příběh rozhodně není jediným klasickým rysem série. Možná by se z předchozích odstavců zdálo, že je pátý díl samá novinka, ale netřeba panikařit. Veteráni série se ve hře zorientují velmi snadno. Nostalgie je popadne, jakmile uslyší původní zvukové efekty v menu, a nepustí je až do konce.
Frenetická akce, řetězení komb, vyhazování nepřátel do vzduchu, kde je rozsekáte nebo doděláte pár výstřely Ebony & Ivory, to je klasika, která jen tak neomrzí. Nacházení červených, zelených a modrých orbů také není nic nového. I nákup dovedností, hodnocení „stylovosti“ soubojů, všechno je povědomé, jen o něco lepší.
Návrat ve skvělé formě
Jako kdyby od čtvrtého dílu neuběhla dekáda, ale jen pár let a tvůrci byli pořád stejně rozjetí a naladění na vlnu absurdně stylové destrukce. A celé to navíc dobře vypadá i zní. RE Engine, který pohání remake Resident Evil 2, se činí i v Devil May Cry 5.
Díky němu hra běží na konzoli (Xbox One X) ve 4k při 60fps a netřeba říkat, že jsou taková čísla znát. Všechno je plynulé a odezva na gamepad okamžitá. Hra sice nevypadá jako grafický benchmark, ovšem vizuál určitě neurazí.
Pomáhá i chytře nakombinované složení úrovní, které servíruje spoustu vizuálně poutavých prostředí v rychlém sledu. Hudba je vždycky energická a někdy více laděná do metalu, jindy do elektroniky, ale vždycky motivující k ještě bezuzdnější akci.
Kdyby býval Capcom jen zopakoval postupy ze čtvrtého dílu, asi by nic nezkazil, ale naštěstí pro nás se nebál experimentovat, vzít osvědčený koncept a prohnat ho solidní aktualizací. Díky tomu není Devil May Cry 5 jen servis fanouškům, ale posouvá celou sérii dál a ukazuje, že není vždycky potřeba překopávat principy série od základů, abychom dostali titul, který se bude dobře vyjímat mezi kvalitní moderní produkcí.
